Dopisy Ježíše - Předmluva

Napsal Zenavesvetle.cz (») 22. 12. 2019 v kategorii Dopisy Ježíše, přečteno: 80×

DOPISY JEŽÍŠE 

A ABGARA UKKAMY Z EDESSY

 

Vnitřním slovem přijal a zapsal

Jakob Lorber.

Podobizna-jezise-krista

Předmluva.

Dle Jana 20, 30 učinil Spasitel četná znamení, jež nejsou v Evangeliu zapsána. Jak jinak by tomu mohlo být! Po tři roky Pán kázal, uzdravoval nemocné, těšil zarmoucené a činil zázraky. Jak by mohlo toto všechno být zaznamenáno na nečetných stránkách čtyř Evangelií?! - Mnohé z toho však, co zapsáno nebylo, bylo předáváno dál tradicí. Tato tradice či podání byly zčásti zachovány písemně, někdy pravdivě, jindy však zkomoleny fantazií lidí nebo dokonce záměrným zfalšováním. Tak vznikla v prvních křesťanských stoletích literatura, která je pro nás  v e l m i  p o u č n á, ale - to musíme připustit - nesmí být vždy čtena bez uvážení.

"Této velmi rozmanité, obsáhlé literatuře, která vznikla záhy jako napodobení svatých knih, bylo dáno jméno apokryfy. Název je odvozen z řeckého slova apokryphos, což znamená tajný, skrytý. Pravděpodobně se tak původně označovaly ony tajné knihy, jež byly v různých sektách přístupny jen zasvěceným. Je proto pochopitelné, že církev od začátku zakazovala ony svérázné, tajemné spekulace, jež byly neslučitelné se svatým a jasným učením Krista, jako spisy falešné. Ale označení apokryfů nezůstalo omezeno výlučně na ony spisy, jejichž obsah církev odsoudila jako scestné učení. Tohoto označení se nakonec použilo pro všechny texty, kterým nebyl přiznán charakter inspirovaných spisů, a právě proto nebyly přijaty do Svatého Písma. Byla mezi nimi díla, obsahující čisté a pravé učení, jejichž soukromé užívání proto církevní otcové připustili, ale veřejné čtení těchto spisů v křesťanské obci zakázali. Důsledkem je zájem, se kterým přistupujeme k této bohaté literatuře, v níž se zrcadlí počátky křesťanství, a jež dnes bohužel až příliš upadla v zapomenutí. Kromě výtvorů podezřelého obsahu tam nalézáme také d o b r á  d í l a,  d ě d i c e  p r a v é  t r a d i c e... Jestliže je církev, které šlo především o to zachovat čistotu Evangelií bez poskvrny, neschválila jako slovo Boží... nezbavila je nicméně práva zůstat často překrásným a hlubokým výrazem jejich tradicí." (Jacques Hervieux:Was nicht im Evangelium steht..., Aschaffenburg, Pattloch-Verlag, 1959, str. 6 a 7.)

Jedním z takových raně křesťanských „apokryfních" dokumentů jsou D o p i s y  J e ž í š e  a          A b g a r a  U k k a m y,  knížete z Edessy. Mnozí teologové sice pochybují o pravosti těchto dopisů. Je však historicky prokázáno, že král jménem Abgar V. Ukkama vládl jako 15. král v království Osrhoene. Podle kroniky z Edessy řídil osudy své země dvakrát jako kníže: nejprve od roku 4 př. Kr. až do roku 7 po Kristu, podruhé od roku 13 po Kr. až od roku 50 po Kristu. (Viz Gutschmid, Untersuchungen uber die Geschichte des Konigreiches Osrhoene. Mem. der Akad. v. St. Petersburg. - 67. Stichwort „Abgar" v. J. Parisot.)

 

A b g a r, syrsky abgâr, awgâr, řecky Abgaros nebo Augaros (Ǻßγάρσς. Аϋγαρσς;), je vlastní jméno semitského původu (viz P. Smith, Thesaurus syriacus, str. 477). Syrští jazykoví znalci vidí ve jménu Abgar synonymum pro hagírá, tj.  „kulhající". – Je možné, že důsledkem tohoto tělesného stavu, spojeného pravděpodobně s utrpením, bylo jeho přání, aby ho velký zázračný léčitel z Palestiny vysvobodil z jeho dlouholetého trápení.

Královo příjmení bylo Ukkama, nebo lépe ukhámá, tj. „Černý". V řečtině z toho vzniklo Ouchama nebo Ouchaniäs (Oύχαμα, Oύχανϊαας). (Viz Assémani, Bibliotheca orientalis. Rom 1719, Bd. I, str. 420.)

Historickou pravdivost výměny dopisů mezi Kristem a králem Abgarem odmítá většina církevních autorů jako neudržitelnou. Tak např. píše Edgar Hennecke v Neutestamentliche Apokryphen, 2. vydání, Tiibingen, Mohr, 1924, str. 2: „Ježíš sám nezanechal žádné písemné záznamy. Teprve místní legenda 3. století přináší výměnu dopisů, kde Spasitel vystupuje jako autor."

Toto tvrzení se může odvolávat na tzv. Decretum Gelasianum, jež pochází od francké církve a obsahuje seznam „přípustných a nepřípustných knih". Decretum zařazuje výměnu dopisů do seznamu nepřípustných apokryfních knih. Toto odmítnutí spočívá pravděpodobně na názoru církevního učitele Augustina, že není pravých Ježíšových dopisů. (Viz: Augustinus, Contra Faust. 28, 4; De Consensu evangelistarum I, 7, 11.)

     Je však toto odmítnutí platné? - N a p r o s t o  n e! –

V syrské církvi platila tradice výměny dopisů mezi Ježíšem a králem Abgarem za nepopiratelnou skutečnost. Syrské dokumenty z raně křesťanské doby to potvrzují. Syrská liturgie uvádí výměnu dopisů jako historickou pravdu. Doetrina Addai, pravděpodobně ze 4. století, přejímá starou tradici a rozšiřuje ji. Je pozoruhodné, že už před rokem 170 byla v Edesse významná křesťanská obec. Museli tam tedy už velmi brzy přijít křesťanští poslové víry, kteří tam nalezli pro učení Ježíše Krista otevřená srdce. (Viz: Bibliotheea Orientalis, Bd. I, str. 393; rovněž: Diet. Théol. Cath., Bd. I, str. 68-72.) - Rubens Duval poukazuje také ve svém díle Histoire politique, religieuse et littéraire d' Edesse (Extmit du J Dumal asiatique, Paris, 1892, str. 81) na to, že se stará tradice o výměně dopisů mezi Ježíšem a Abgarem setkala v Orientě s mocnou odezvou.

Nejproslulejším svědkem pravosti výměny dopisů Ježíše a Abgara je však Eusebius z Caesareji (zemřel 339). „Eusebius stojí na rozhraní dvou světových epoch. Svým vzděláním, svými zájmy a svým dílem, zabývajícím se minulostí, patří ještě do období před Nicaeou, jako biskup a církevní politik stojí však. .. uprostřed konstantinovské epochy. Kolem roku 263 v Palestině, možná, že narozen v Caesareji, získal v sídle školy, založené Origenem, a v proslulé knihovně Pamfíliem ... své učené vzdělání..313 se stal biskupem v Caesareji a pro svou učenost měl velký vliv na císaře Konstantina... Eusebius žije pro všechny časy jako velký historik křesťanského starověku... Jeho hlavním dílem jsou desetisvazkové Církevní dějiny od založení církve až po vítězství Konstantina nad Licinem (324)... Eusebius sice nezaznamenal geneticky fundovaný obraz dějin; nabízí převážně sebrané materiály, kde na sebe rozmanitě, ale většinou chronologicky navazují fakta, výtahy z raně křesťanské literatury a dokumenty. Ještě před začátkem pronásledování Diokleciánem (303) bylo jeho dílo uveřejněno v sedmi knihách. Rychle se měnící nové, pro vývoj světových dějin tak rozhodující události, ho však donutily dílo rozšiřovat a v něm pokračovat. .. Církevní dějiny byly zřejmě ještě ve 4. století přeloženy do syrštiny a později také do aramejštiny. V roce 403 dílo přeložil do latiny Rufius a pokračoval až do roku 395." (Berthold A1taner, Patrologie. Freiburg i. Br., Herder 1938. Str. 141-143.)

Podle C. Verschaffela (Diet. Théol. Cath., V. Bd., 2. díl; str. 1528) je možno Eusebia nazývat „Křesťanským Hérodotem" a „Otcem církevních dějin". Měl neporovnatelné historické znalosti prvních křesťanských staletí.

Tento vynikající znalec dějin Eusebius z Caesareji to je, kdo přináší podrobnou zprávu o výměně dopisů Ježíše s králem Abgarem. Eusebius píše na konci 1. knihy svých Církevních dějin (Migne, Patr. Graeca 20,121-124.136.137.), že tuto výměnu dopisů v archivech města Edessy našel. V této královské sbírce listin že jsou historické písemnosti, týkající se událostí ve městě Edessa a doby vlády krále Abgara. Že s velkou pečlivostí přeložil dopisy Ježíše a Abgara ze syrského do řeckého jazyka.

Po této zprávě následuje Eusebiův překlad dvou prvních dopisů. Čtenář Církevních dějin přijme jistě s politováním, že tam Eusebius neuveřejnil celou výměnu dopisů. Je však třeba uvážit, že je Eusebiovým záměrem historické skutečnosti pouze předložit a prokázat. Jeho Církevní dějiny by příliš zatížilo, kdyby v nich uveřejnil všechny staré dokumenty. Eusebius ostatně poukazuje na prameny, kde dokumenty nalezl, takže každý, kdo by mělo další studium zájem, mohl by na základě uvedení pramenů tyto dokumenty důkladně studovat. Proto Eusebius uvádí, že jsou tyto písemnosti nyní přístupny ve veřejné státní knihovně v Edesse.

Eusebius k oběma dopisům připojuje zprávu o misijní činnosti jistého Tadeáše (nebo Addeuse), který prý byl jedním z dvanácti Ježíšových učedníků a byl vyslán apoštolem Judasem nebo Tomášem do Edessy, aby tam hlásal Evangelium. Tento Tadeáš zasvětil krále Abgara do Ježíšova učení, uzdravil ho, a hlásal pak Evangelium s takovou mocí, že se velká část národa k tomuto učení obrátila.

Tyto podrobnosti jsou také uvedeny v tzv. Doctrina Addai. Tento spis, sepsaný v syrském jazyce, obsahuje také oba první dopisy Abgara a Ježíše; připojuje však ještě zprávu o tom, jak Abgarův posel zhotovil pro svého krále Ježíšův obraz.![1])

Každý křesťan, který miluje našeho Pána a Spasitele, jistě polituje, že z výměny dopisů Pána s králem z Edessy byly prostřednictvím historických dokumentů zachovány jen první dva dopisy. Neboť- bohužel - staré písemnosti královského archivu z Edessy byly pravděpodobně v dobách válek ztraceny.

 

Ale nic z toho, co Bohočlověk na Zemi učil, co činil nebo nějakým způsobem sdělil, nemělo být provždy ztraceno. Vedením Božím a Boží milosti má být veškeré spasitelské dílo našeho Vykupitele opět sděleno budoucímu lidstvu.

A tak byly všechny dopisy Ježíše a Abgara nadiktovány vnitřním hlasem Božím „píšícímu slouhovi Božímu", Jakobu Lorberovi. Nehodláme se na tomto místě podrobněji zabývat Božím zjevením Jakobu Lorberovi. Musíme však konstatovat, že oba první dopisy nejsou překladem existujícího textu, a to ani v syrském, řeckém nebo latinském jazyku. Diktovaný německý text je původní písemností, jež s ostatními, ztracenými, a diktátem Pána Lorberovi opět existujícími - dopisy tvoří  je d i n ý  celek. Nicméně však konstatujeme, že text diktovaných dopisů naprosto přesně souhlasí s řeckým textem podle Eusebia; zatímco text „Doctrina Addai" vykazuje doplňující části vět.

Obsah výměny dopisů je jako Evangelium v kratší formě. Dopisy Pána obsahují nejdůležitější učení Jeho spasitelského poslání a geniální krátký výklad našeho spasení Jeho obětí - smrtí. Nabízí se nám proto výměna dopisů Ježíše s Abgarem jako „Malé Evangelium", zvěstující lásku věčného Otce, který nám předává Svým učením, Svou obětí – smrtí a Svým vítězným zmrtvýchvstáním dar milosti - stát se Božími dětmi.

 

Vydavatel

 


[1]  O tomto obrazu se zmiňuje Edmond Stékaly v díle Heliant. Jsou to top výňatky z aramejských a staroslovanských textů, které Székely našel ve vatikánské knihovně: „Obraz Ježíše dal císař Tiberius vyrýt do smaragdu. Později dal tento smaragd turecký sultán papeži Innocencovi  VIII. Jako výkupné za svého bratra, kterého zajali křesťané.“ Je možné, že Abgar, příbuzný a vazal římského císaře, mu dal kopii obrazu. Viz poznámka na konci knihy.

 

 

 

 


Komentování tohoto článku je vypnuto.