Dopisy Ježíše - Vysvětlení textu

Napsal Zenavesvetle.cz (») 10. 7. v kategorii Dopisy Ježíše, přečteno: 43×

 

 Výměna dopisů Ježíše s Abgarem Ukkamou, knížetem v Edesse, kterou v roce 1844 vnitřním hlasem přijal a zapsal štýrský mystik Jakob Lorber, líčí zázračně Kristem zvěstovanou pravdivou spasitelskou cestu lásky Boží a lásky k bližnímu.

Je proto zapotřebí vysvětlit v krátkosti obsah toho jedinečného spisu - současně jako příklad toho, jak živě a přitom něžně a hluboce Bůh lidi ve spisech Nového Zjevení učí a přitahuje k Sobě. Bližší o této, v křesťanském pravěku dobře známé, později ztracené výměně dopisů Ježíše, o které podal zprávu církevní otec a historický badatel Eusebius (t 339), nalezne čtenář v předmluvě.

Z historických zpráv víme, že Abgar Ukkama, pohanský král, byl na cestě, podniknuté do Persie s cílem nastolit zde mír, stižen těžkou nemocí, žil v trvalém churavění a následně ochrnul na obě nohy. - Tedy těžká pozemská nouze člověka, který byl ve středním věku života!

A tak se stalo, že Abgarus, pohan, když uslyšel o zázračném léčiteli Ježíši, mu napsal: „Když jsem toto všechno o Tobě uslyšel, usoudil jsem v sobě sám: Buďto Jsi Bůh, sestoupivší z nebe, anebo Ty, kdo tyto věci činíš, Jsi přinejmenším syn velkého Boha! Žádám Tě proto, abys ráčil přijít ke mně a vyléčil mne z mé nemoci... Každý Tě tady bude nosit na rukou i v srdci! Očekávám Tě s největší touhou svého srdce!" Na toto volání v nouzi odpovídá Pán prostřednictvím učedníka: „Abgare, jsi blahoslavený, protože jsi Mne neviděl, a přesto máš víru!"

Protože tedy Pán u Abgara v jeho tak velké nouzi viděl víru, nazval ho blahoslaveným, to jest s Bohem v jednotě, a tedy u Boha v bezpečí.

Jaká to byla víra Abgarova, že se na ní Pán mohl spolehnout? - Nebyla to žádná lehkověrná slepá víra, neboť Abgarus se dal svými služebníky důkladně zpravit o židovském Spasiteli, o Jeho zázracích, schopnostech i o Jeho smýšlení. Nebyla to však také pouze  r o z u m o v á  víra; nýbrž čestný, utrpením zkoušený a dobrosrdečný kníže se dal svou vnitřní jiskrou Boží poučit, že tento moudrý, laskavý a mocný Spasitel musí být Bohem nebo synem Božím, a ze svého poznání víry měl po něm „největší touhu" ve svém srdci, pojal k němu nejen rozumovou víru, nýbrž víru srdce, pravou lásku srdce. A jen proto mohl Ježíš volajícímu odpovědět: „Jsi blažený, protože máš - víru!"

Ale pochopitelně byl Abgarus teprve na  z a č á t k u  rozvoje své víry a lásky! Dosud se domníval, že Ježíš, jako lékař Boží, musí, aby ho uzdravil, k němu přijít osobně - tělesně. Ve svém volání o pomoc myslel také Abgarus pouze na  s e b e,  na své osobní - tělesné uzdravení.

A tak mu dal Pán Ježíš v prvním dopise jistě pro Abgara nepříliš uspokojivou odpověď: „Buď však trpělivý ve své lehké nemoci! Jakmile vystoupím na nebesa, pošlu k Tobě učedníka, aby Tvou nemoc vyléčil a dal plné zdraví Tobě a všem, kdo jsou u Tebe!"

Nevyléčí tedy krále ihned, nýbrž ho odkáže na pozdější dobu, kdy po smrti Pána přijde učedník a vyléčí ho!

Jak mnohý z nás by po takových slovech řekl: To je mi pěkný Spasitel! Takovou nic neříkající útěchu by mi mohl napsat každý! A přitom mám být ještě také blahoslavený pro svou víru? - Ne, s tímto zázračným Spasitelem nechci mít nic společného!

Je možné, že se podobný hlas ozval v prvním okamžiku v Abgarově duši také. Ale svým utrpením do nitra zahleděný král začal brzy naslouchat něžnému ševelení Božího hlasu ve svém srdci, jenž mu srozumitelně vysvětlil odpověď Pána v pravém světle a posílil v této zkoušce jeho důvěru i jeho víru.

Když krátce nato onemocněl jeho nejstarší syn a následník trůnu nevyléčitelnou horečnatou nemocí, obrátil se Abgarus ve svém velikém hoři a zoufalství opět na Ježíše, „dobrého Spasitele", a napsal mu: „V í m  však, jak mne ujistil posel, že takové nemocné léčíš bez léků pouhým slovem a vůlí na dálku! Ó, Ježíši, Ty dobrý Spasiteli, Ty pravdivý synu nejvyššího Boha, jakým dozajista Jsi - uzdrav tedy mého syna, který Tě tak  m i l u j e,  že by byl dokonce ochoten jít pro Tebe na smrt, uzdrav ho mocným slovem Své vůle! Ó, Ježíši, Ty dobrý Spasiteli! Neodkazuj mne, který jsem rovněž nemocný, tentokráte na dobu po Tvém vystoupení na nebesa, jak Jsi mi oznámil! Nýbrž pomoz, pomoz, pomoz hned mému synu!"

Abgarova víra, ačkoliv ze své nemoci uzdraven nebyl, vzrostla tak, že píše: „Vím, že takové nemocné vyléčíš! - a sice bez léků, pouhým slovem a vůlí, aniž bys musel k nim přijít, ba dokonce na takovou dálku, jaká je mezi Tvou a mou zemÍ." - Jde tedy o významný pokrok ve víře i vnitřním věděnÍ. A Abgarus píše také, že i jeho syn Pána tak velice  m i l u j e,  že by byl dokonce ochoten jít pro Něho na smrt.

Pán odpovídá o pomoc volajícímu hned: „Abgare, veliká je Tvá víra! A proto by se to s Tvým synem mohlo obrátit k lepšímu. Ale protože Jsem u Tebe nalezl více  I á s k y,  než v Izraeli, chci pro Tebe učinit víc, než kdybys byl jedině jen věřil!"

Víra tedy, jež se nyní stala velká, mohla by sama o sobě dokonce způsobit, že by se synovi pozemsky-tělesně dařilo lépe - ale - protože bylo u Abgara a jeho syna nalezeno více lásky, než v Izraeli, může pro ně Pán také učinit víc, než co sami věřili!

V čem spočívá však této lásce odpovídající  „u č i n i t  v í c"?

„Ty sice", píše Pán prostřednictvím Svého učedníka, "svého syna v těle ztratíš ve světě - v duchu však tisíckráte vyzískáš v Mé věčné říši!"

Tato pravá, vroucí, na velké víře spočívající láska ­k Bohu ztrácí tedy „v těle" v pomíjivém světě to nejdražší! Ale v  d u c h u  však  z í s k á v á  tisíckráte víc ve věčné říši Boží!

Komu z nás se toto nebylo přihodilo!? - Ano! Je tomu vždy tak, že ztrácíme" v těle" ve světě, jestliže své srdce věnujeme zcela Bohu a Jeho neviditelné říši; neboť dvěma pánům nelze sloužit. Nemůžeme ulpívat na časovém a proměnlivém, jestliže chceme získat věčné a nepomíjející. A proto nás nebeský Otec v tomto světě převede na "hubenou denní dávku", chce-li nás připravit, abychom žili pro blaženost nebe.

Pán však Abgara hned posiluje útěchu přinášejícím příslibem: „Nevěř však, že Tvůj syn, až zemře, bude skutečně mrtev! - Ne, nikoliv! Nýbrž jakmile zemře, probudí se teprve ze smrtelného spánku tohoto světa k pravému, věčnému životu v Mé říši, která je duchovní a nikoliv tělesná."

Také tato slova platí všem, kdo jsme se z lásky k Bohu vzdali pozemského a ztratili je! Pomysleme v takovém případě vždy na tato Pánova slova a Jeho příslib Abgarovi!

S povolným, oddaným učedníkem Abgarem jde však Pán nyní ve Své škole víry a lásky ještě v témže dopise hned o stupeň dál, když ke konci dává připsat tyto řádky: „V nejbližších dnech však k Tobě do města přijde chudý učedník. Přijmi ho, tím potěšíš Mé srdce - a čiň mu dobré proto, že Tvému synovi prokazuji tak velkou milost a pro jeho velkou lásku ho nechávám jít přede Mnou tam, kam se odeberu po povýšení na kůle."

Proč to byl krok vpřed ve výchově k lásce?

Pohlédneme-li zpět na první dopis Abgara Pánu Ježíši, vidíme, že v tomto volání o pomoc, jak již bylo dříve řečeno, volá o pomoc jen pro se b e sám. Byla tedy v něm, začátečníkovi ve víře a v lásce, zprvu ještě jen živá sebeláska, a ta ho hnala,aby přivolal židovského zázračného léčitele jen pro vlastní tělesné blaho. Tak tomu je také zpravidla s námi. Z nouze, kterou na nás toto moudré vedení uvalilo, hledáme, když všechny ostatní prostředky selhaly, pomoc u neviditelného Boha. A už tento začátek hledaný ve Své lásce a milosti požehnává tak, že zakotví lano, hozené k Němu sebeláskou, ve Svém pevném, božském životním základě.

Ale při tomto volání o pomoc a záchranu Boha sebeláskou, výchozím bojem vývoje, tomu tak z Božího rozhodnutí nezůstane. Naše láska se má z bodu našeho Já rozšiřovat, aby postupně zahrnula nejen nejbližší, nýbrž konečně všechny bytosti stvoření našeho nebeského Otce.

Ve druhém dopise Abgara, ve volání o pomoc pro syna, vidíme proto v učenlivém žákovi věčné lásky již krok vpřed k vyššímu stupni, k lásce k jeho srdci nejbližšímu synovi a následníkovi trůnu. - Tato láska k vlastním, tělesným dětem je již ve vyšší přírodní říši duše zvířat, nepřihlížet pouze k sobě, a zahrnout svým láskyplným myšlením a snažením jiné tvory, totiž vlastní děti nebo mláďata.

Tento druh lásky k bližnímu pro tělesné potomky nebo i jiné pokrevní příbuzné má však ještě jako první, nejnižší stupeň lásky k bližnímu pochopitelně v sobě mnoho sebelásky jako základ. Pro našeho nebeského Otce platí pouze jako  z a č á t e k  a je daleko toho, abychom se před Ním mohli objevit dokonale. Ano, nestává se zřídka, že člověk v tom t o druhu lásky zůstane ve svém duchovním vývoji osudově trčet, a že v rozmazlující, zbožňující lásce k dětem nebo jiným příbuzným ve skutečnosti zhoubným způsobem miluje jen sám sebe.

Proto jde Pán ke konci svého druhého dopisu se svým učenlivým žákem ve „spáse přinášejícím kursu" hned dále, a to tak, že mu sděluje, že v nejbližší době přijde do Abgarova města chudý, putující   u č e d n í k. „Toho přijmi a čiň mu dobré, tím potěšíš Mé srdce!"

Abgarovi se tedy nyní nabízí příležitost svou lásku rozšířit na docela cizího, přivandrovalého, chudého pocestného - na jednoho z  n e j m e n š í c h  ! Jemu má činit dobré, aby Pán dal jeho synovi tak velkou milost, že ho vezme z tohoto pozemského světa!

Opět by mnohý z nás řekl: „To je mi pěkná náhrada za mého syna i dědice!" - Ale jak si počíná Abgarus?

Ve třetím dopise nalezneme odpověď! - V něm král děkuje za nebeskou předpověď, týkající se jeho syna, a zcela krátce dodává, že ten ohlášený mladý člověk se už „vším co nejlépe opatřen" u něho vynachází. Abgarus tedy onoho chudého, dlouhou cestou jistě utrmáceného pocestného podle přání Pána vlídně přijal a poskytl mu nejlepší ošetření i péči. Jako skromný a pokorný člověk však o tom mnoho nemluví, ani se nevychloubá, nýbrž jen sděluje mimoděk a stručně, že se ten mladý člověk u něho vynachází "vším co nejlépe opatřen".

A nyní nám týž dopis podává zprávu o něčem velmi zajímavém a pozoruhodném! - Že totiž prostřednictvím tohoto co nejlépe přijatého chudého mládence se králi a jeho synovi dostalo zázračnou a přece duchovně pochopitelnou cestou věrného obrazu Pána Ježíše.

„V mém městě," píše Abgarus, "žije velký umělec umění malířského. Namaloval mi dokonce podle vylíčení onoho mladého člověka Tvou hlavu a hruď. Mne i mého syna překvapil tento obraz tím radostněji, že mi ten mladý chudý člověk potvrdil, že Ty, ó, Pane, právě tak vypadáš!"

Co tato věc duchovně znamená? - Proč má obraz Pána na  t o m t o  stupni růstu srdce a spásy Abgara tak mocný význam?

Přijetí obrazu Abgarem nemá znamenat nic jiného, než že v nás  v š e c h,  jestliže od lásky k sobě pokročíme k čisté, nesobecké lásce k bližnímu (jež přijme ráda i nejchudšího a nejzchátralejšího člověka a „vším co nejlépe ho opatří") - dá se v podobě čisté duchovní jiskry, vdechnuté do naší duše, poznat a oživit mluvící obraz Pána - k naší největší spáse a blaženosti.

Pán dává svým učedníkům na Abgarovu poslední zprávu proto odpověď: „Ó, Abgare! Abgare! Kdybys věděl a mohl pochopit, jak velice Tě proto miluji, a jak velkou radost děláš Mému věčnému otcovskému srdci - zalehla by Tě tak převeliká blaženost, že bys již ani nemohl žít!"

A o velké, nyní Abgarem projevené lásce k Bohu a lásce bratrské píše Pán: „Ti, kdo věř í Mému učení, že pochází od Boha, budou probuzeni o soudném dni, kdy bude každý postaven před spravedlivý

soud. Ti však, kdo Mne  m i l u j í,  smrti nikdy neokusí! Nýbrž stejně jako nejrychlejší myšlenka, tedy tak rychle budou z tohoto života těla proměněni v nejjasnější věčný život a naleznou příbytek u Mne, jejich Otce od věčnosti."

Když Abgarus obdržel tato nádherná slova útěchy i příslibu a oblažující obraz Pána, mohl ve svém následujícím  č t v r t é m  dopise Pánu v hlubokém duševním míru napsat, že jeho syn před několika dny zemřel s prosbou, aby on, Abgarus, Pánovi vyslovil „nejvroucnější dík", že jeho syna nechal skutečně tak nejmilostivěji zemřít. Syn odešel v nejčistší nebeské radosti se slovy: „Jen Ty sám, ano Ty jsi moje láska do věčnosti! - Žiji, žiji, žiji Tebou -- v Tobě - věčně!!!"

Po této plné, radostné obětavosti toho nejvyššího a nejmilovanějšího, co mu svět dal, a po vyslovení víry, plné naděje a vroucí lásky, přináší naše výměna dopisů zprávu opět o nové, ještě významnější skutečnosti!

Zatímco dosavadní dopisy nepsal Pán osobně, nýbrž prostřednictvím svých učedníků, přichází nyní „vlastnoruční" odpověď Pána Ježíše, a to v „řeckém jazyce", jazyce pohanských národů, zatímco dřívější byly psány v židovském jazyce.

Také v této, zdánlivě bezvýznamné skutečnosti, je hluboké, situaci odpovídající učení! - Jsme-li tak daleko, že se v neotřesitelné víře a vroucí lásce k Pánovi vzdáme všeho pozemského, ba dokonce i toho nejdražšího, a oprostíme se zcela od sobeckého pocitu vlastnictví, pak přijde Pán, který až dosud s námi byl ve styku prostřednictvím Svých služebníků (andělů strážných a andělů), ve vlastní  o s o b ě  a promlouvá k nám do našeho srdce již nikoliv starožidovským jazykem, to jest. vnějším, biblickým slovem Božím, nýbrž vnitřním slovem ve vlastní řeči našeho srdce (Abgarovi běžným řeckým jazykem).

A co nám říká a co nás učí tento hlas: „B u ď však v budoucnu velmi milosrdný, tak také Tobě bude dáno velké milosrdenství! Nezapomínej na chudé! Ti všichni jsou Moji bratři! Co jim činíš, činíš Mně, a Já Ti to oplatím stonásobně. Hledej velké - to je moje říše - tak Ti bude dáno také to malé tohoto světa! Budeš-li však hledat to malé, nebudeš shledán hodným onoho velkého."

Tato slova, jež Pán předává s významným oslovením  „M ů j  m i l o v a n ý  s y n u  a  b r a t ř e" tentokrát osobně a ve srozumitelné vlastní řeči Abgarovi, jsou také jádrem celého Jeho učení, hlásaného Jím také našim srdcím.

U Abgara však Pán pokračuje hned dál ve Svém kursu učení a spasitelství k nejvyššímu a poslednímu stupni lásky k bližnímu - lásky k nepříteli - když zdánlivě docela náhodně připojuje: „Máš však (ve svém vězení) z 1 o čin c e, který dle Tvé­ho moudrého zákona zaslouží smrt. Já Ti však pra­vím, že láska a smilování stojí výše než moudrost a spravedlnost! Jednej s ním proto s láskou a se smilováním, tak budeš jedno se Mnou a s Tím, který je ve Mně a z něhož Já jako člověk - Tobě rovný - vycházím."

Pro našeho Abgara to nebyl opět žádný malý požadavek. Náš královský přítel byl postaven před nový, velký úkol a před mocnou zkoušku srdce a měl se ve svém vývoji na cestě ke spasení naučit i to nejtěžší: jednat se státním zločincem, tedy velice zlým, nebezpečným člověkem, který usilovalo králův trůn i život, a jehož možná teprve po tuhém boji uvěznil, nikoliv moudře a spravedlivě, nýbrž s láskou a smilováním.

Ale také v této škole zkoušce Abgarus obstál. A už po třech týdnech mohl v následujícím, pátém dopise Pánovi napsat: „Onoho velkého zločince jsem dle Tvého přání nejen ihned vyzvedl z vězení, nýbrž jsem ho dal také ihned přivést do mé školy a k mému stolu. Zda jsem přitom učinil správně nebo, jak se říkává, příliš dobroty škodí, nestačí můj lidský rozum posoudit. Proto se na Tebe, ó, Pane, také s touto záležitostí obracím v tomto dopise, abys mi milostivě ukázal správnou cestu."

A Abgarus, který na tomto stupni lásky nyní smí poznat v Ježíši, navenek zcela prostém člověku, nekonečnou, celý vesmír tvořící a ovládající bytost Boží, chtěl by z vděčného srdce ve svém celém státě ihned uspořádat všechno tak, jak by mu to Pán co nejmilostivěji přikázal.

Po tomto projevu naprosté oddanosti slibuje Pán ve Své odpovědi: „milovanému synovi a bratrovi Abgarovi", že dá jemu, pohanovi, plné světlo a plnou blaženost dítěte Božího a odhaluje mu základ celé Své říše a celého spasení slovy: „Mým zákonem není nic jiného než láska!" - Pochopitelně, praví se dále, je ještě ve vůli Boží mnohé, z tohoto základního zákona vyplývající, co by však Abgarus ještě nyní nemohl pochopit. Ale až na něho sestoupí Duch Boží, povede ho on ve všem. „Neboť hleď, Já s vámi pohany činím totéž! Tvůj čin nechť je však věrným zrcadlem toho, co Já činím už teď a později učiním v hojnosti."

Protože tedy Abgarus ušlechtilým přístupem k svému nejhoršímu nepříteli vystoupil na nejvyšší stupeň lásky k bližnímu, domníval by se věru každý, že by se mu mělo na zemi dařit co nejlépe, a že by se mohla jeho celý národ zahrnující láska nyní také nerušeně projevit.

Ale šestý Abgarův dopis a jeho volání o pomoc nám oznamuje - opět velmi pozoruhodně a situaci odpovídajícím způsobem - něco zcela jiného! V něm píše ten těžce zkoušený:

„Ó, Pane, odpusť mi mou velkou smělost i mou již vskutku nestoudnou dotěrnost k Tobě! Ale víš přece, že dobří lékaři mají vždy s lidmi největší práci. Mohu proto Tobě přednést mou současnou zvláštní státní svízel.

Hleď, před deseti dny nás postihlo zemětřesení, jež navenek sice nezanechalo žádné zvláštní stopy. O několik dní později se však začala kalit všechna voda, a každý člověk, který se té vody napil, dostal bolení hlavy a ztratil docela rozum. - Odpomoc nebyla až dosud nic platná. - Proto Tě prosím, ó, Pane, ve vší pokoře a zkormoucenosti mého srdce, abys mně a mému národu z této bídy pomohl!"

Při těchto Abgarových slovech nás napadne, že on, který až dosud udělal všechno, co od něho Pán žádal - on, který přijal chudého učedníka a odpustil svému státnímu nepříteli - nepřistupuje při této nové katastrofě před Pána nevrle a mrzutě, že v duchovní pýše neříká: „Pane, co jsem já! ­A proč Jsi dopustil, aby mne postihlo takové neštěstí?" V jeho dopise naopak čteme: „Ve vší pokoře a zkormoucenosti srdce Tě prosím."

A přes nové, vskutku pekelné neštěstí v zemi píše dále v plné důvěře: „Ó, Pane, vím, že Ti jsou podřízeny všechny dobré i zlé mocnosti, a že se musí řídit Tvým pokynem."

Během této těžké zkoušky tedy vidíme, že se v prvních Abgarových dopisech projevená víra jeho vývojem změnila v plné vědění a v nejvyšší důvěru!

A nyní vypovídá výměna dopisů opět vpravdě příznačně: „Když Pán přečetl tento list, vzrušil se hluboce ve Svém nitru a promluvil hlasem jako hrom: Ó, Satane, Satane! Jak dlouho ještě chceš pokoušet Boha, svého Pána!? Co ti udělal, ty nade vše zlomyslný hade, tento chudý, dobrý nárůdek, že jej tak ohavně týráš? Aby ses opět dověděl, že Já Jsem tvým Pánem, nechť je v té zemi v tomto okamžiku konec tvé zlomyslnosti!" - A Abgarovi Pán píše: „Tento hanebný kousek s Tebou nesehrál Tvůj, nýbrž Můj nepřítel! Ty se ho však už neobávej! Neboť - pro Tebe i Tvůj národ Jsem ho už   p o r a z i l !"

Co obsahuje tato odpověď Pána a co znamenají právě popsané události v Abgarově životě a jeho duševním rozvoji?

Když protipól Boha, kníže tohoto světa, pozoruje, že mu hrozí uniknout z jeho říše vzácná duše tím, že zraje ve víře a lásce, uvede všechno v pohyb, aby tomuto úniku zabránil. Protože však takovou duši nemůže napadnout a otřást jí bezprostředně v jejím duchovním vlastnictví, to jest v její víře a lásce k Bohu, zaútočí na hmotnou základnu člověka, na jeho „hmotný svět" a způsobí v něm svou mocí co nejmocnější „zemětřesení", otřese jeho hmotnou základnu a snaží se ji zničit, a kromě toho, když to nevede k cíli, otráví prameny a studně, to jest snaží se zničit člověka jedovatými záplavami pomluv. - Není to snad v duchovním životě často pozorovaná skutečnost? My všichni jsme už možná toto více či méně okusili.

Jestliže však člověk i při takové nejkrutější hmotné zkoušce nedopustí, aby byla otřesena jeho pokora, ale naopak ještě vystupňuje svou důvěru v nebeského Otce a jeho všemohoucnost - potom nastane okamžik, kdy zlo ztratí svou moc pokoušet i týrat, a Pán pro tohoto člověka „nepřítele porazí a sváže" - protože pro tuto vyzrálou duši moci protipólu pokoušet a utlačovat jako výchovného a upevňujícího prostředku už není zapotřebí.

Tento hluboký smysl jeho posledních zážitků vysvětluje Pán Abgarovi nádhernými slovy: „Hleď, právě proto, že Mne miluješ, postihlo Tě zlo. Protože však Tvá láska ke mně byla mocnější v nesnázi, Tvá láska zvítězila nad veškerou mocí pekla a jsi nyní pro všechny časy osvobozen od takových  p e k e l n ý c h  v y v r h e l ů!"

Když byl Abgarus přijal tento hluboký výklad zázračných výchovných a člověka řídících cest Božích, skoncoval se vším pozemsko-světským a v jeho srdci už není prostor pro nic jiného, než jedině pro  P á n a ! - V popředí jeho myšlenek není jeho vlastní, sobecké Já, ani už jeho tělesný syn, ani chudý poutník, ani státní nepřítel, ani jeho lid; nýbrž v přemíře vděčnosti a lásky už může jen volat: „Ó, můj Bože, ó, můj Pane, kterýž jediný naplňuješ moje srdce a Jsi souhrnem všech mých myšlenek!" - A nemůže už myslet, než na Pána a Jeho blížící se osud na kříži, a jeho jedinou myšlenkou a vůlí je už jen: „Ó, Pane, dej mi vědět, co pro Tebe zde mám učinit! Tvá po všechny časy svatá vůle ať se stane!"

Vidíme zde tedy Abgara v onom nejvyšším žáru ohně a v oné absolutní připravenosti andělů, kteří vzhlížejí pouze k Pánu, nechtějí už nic vlastního, nýbrž jsou už jen veskrze horoucně připraveni plnit vůli Boží.

„Ó, Pane, dej mi vědět, co pro Tebe zde mám učinit!", to je na spasitelské cestě víry a lásky dosažený vrchol dokonalosti, na němž stojí duchové jako andělé a andělská knížata, kteří prodělali těžkou pozemskou školu těla a života a následujíce Božího vedení dosáhli cíle.

Jim může nyní Pán plně odhalit ke splnění jejích úkolů nejhlubší tajemství tvůrčího i spasitelského plánu. A proto odhaluje Pán ve Svém posledním dopise Abgarovi, že a proč se s Ním, Pánem, všechno tak stát musí. Odhaluje mu tajemství Kříže: „Můj kříž, na který budu přibit, nechť Tě neděsí! - Neboť hleď, právě tento kříž má být pro všechny budoucí časy základním kamenem Říše boží a současně branou do ní!"

Ale také vítězný výsledek velkého dění je mu předpověděn: „Já však budu jen po tři dny mrtev v těle. Třetího dne však jako věčný vítěz nad smrtí a peklem opět vstanu z mrtvých a Můj všemohoucí soud postihne všechny pachatele zla."

„Pro ty však," končí výměna dopisů velkým, nádherným příslibem, „jež jsou Mého srdce, otevřu potom bránu nebes do široka před jejich očima!"

Když z této vznešené výše shlédneme zpět na výměnu dopisů, jak ji vnitřním hlasem přijal a zapsal Jakob Lorber, vidíme, že je v tomto malém, hlubokém Evangeliu podáno v živé formě pravdivého životního příběhu vysoce jasné a přesvědčivé učení o jedině pravé, spolehlivé cestě spasení, vedoucí k Bohu.

Vidíme všechny stupně duchovního vývoje, od prosté  v í r y  v Boží milostí obdařeného zázračného Spasitele, až v neotřesitelné poznání všelásky, všemoudrosti a všemohoucnosti Boha v Ježíši – od sebelásky, zaměřené pouze na vlastní, tělesné ozdravení až k nejvyšší duchovní, nejčistší a nejoddanější lásce k Ježíši.

Kdo by mohl, jestliže toto malé nádherné Lorberovo dílo takto pochopil a přijal, pochybovat, že takové světlo k nám mohlo přijít pouze z  n e j v y š š í h o  n e b e,  pouze z  n e j č i s t š í h o 

p r a m e n e  B o ž s k é  Pravdy a Lásky.

W.L.

Následující výpisek, jako důkaz pravosti Ježíšova portrétu, je přeložen podle latinského dějepisce oné epochy. Publius Lentulus, svého času místodržitel v Judeji, napsal senátu a římskému lidu toto:

"V těchto dnech se objevil jistý velmi ctnostný muž jménem Ježíš Kristus, který žije mezi námi a je pohany považován za proroka Pravdy, avšak svými učedníky je nazýván Syn Boží. Křísí mrtvé a léčí všechny druhy nemocí. Je to středně vysoký muž statné postavy a velice důstojného vzezření, takže ti, kdo ho spatří, musí ho právě tak milovat, jako se ho obávat. Jeho vlasy barvy uzrálého lískového oříšku jsou až k uším téměř hladké, ale odtud dolů pak přes ramena poněkud zvlněné, velmi orientálního rázu, a podle obyčeje Nazarénů uprostřed rozdělené pěšinkou. Jeho čelo je rovné a hladké, jeho obličej beze skvrn a vrásek, krásný, příjemně ruměnný. Nos a ústa jsou utvářeny tak, že nic na nich nelze pohanět. Vous není tvrdý, dobře se hodí k barvě vlasů, nepříliš dlouhý. Jeho oči jsou temně modré, čisté a živé. Jeho tělo je dobře utvářené a pevné, jeho paže a ruce jsou uměřené. Kárá-li někoho, je strašný, napomíná-li, je přátelský a příjemný, v řeči uměřený, moudrý, skromný a důstojný. Nikdo si nepamatuje, že by ho viděl smát se, ale mnozí ho viděli plakat. Je to muž, který svou neobyčejnou krásou převyšuje ostatní lidi."

 

Jakob Lorber

DOPISY JEZÍŠE

A ABGARA UKKAMY Z EDESSY

 

Z německého originálu

Der Briefwechsel Jesu

mit Abgarus Ukkama von Edessa,

 osmé vydání,

 přeložila Jaroslava Pippichová.

 Grafická úprava a obálka Vladislav Zadrobílek.

Sazba programem TEX Jura Charvát.

Tisk Miroslav Bujárek,

Rembrandtova 10, Praha 10.

Vydalo nakladatelství Trigon,

 Umělecká 2, Praha 7.

Vydání první, roku 1996.


Komentování tohoto článku je vypnuto.