Kritika Abdruschinovy nauky 2.část - Vývoj stvoření

Napsal Zenavesvetle.cz (») 17. 5. v kategorii Duchovní cesta, přečteno: 116×

 Vývoj stvoření

            Máme-li správně porozuměti Abdruschinovým vývodům, musíme si v prvé řadě všimnouti jeho základního názoru na vývoj stvoření.

            Praví (str. 325), že dějiny stvoření, jak jsou uloženy v Písmech, nelze chápati pozemsky a že se netýkají země. V Bibli zmíněný ráj neexistoval na zemi - v hrubohmotnu, nýbrž v duchovnu, kde dosud také je.

            Člověk podle něho sice pochází z ráje, ale nepochází přímo od Boha, který stojí vysoko nad rájem v tzv. Božsky-bezbytostném - Das Göttlich-Wesenlos.- Z této oblasti pocházel např. Ježíš Kristus a také Abdruschin. Ostatní lidé nikoliv. Pod tímto Božsky bezbytostným, je okruh Božsky bytostného - Göttlich Wesenhafte-, do něhož patří v první řadě čtyři archandělé, v druhé řadě malý počet Nejstarších. Z tohoto okruhu je např. Lucifer, jenž měl pomáhati celému stvoření v jeho samočinném vývoji, ale zklamal (str. 327). Na jeho místo byl potom postaven Abdruschin.

            Dále praví Abdruschin doslova: „K Božsky bytostnému se pojí ráj, věčné Království Boží. Je to v první řadě jako nejblíže se nacházející vědomě-duchovně-bytostné-, das Geistig-Wesenhafte,- jež se skládá ze stvořených, věčných duchovních bytostí, které zveme také duchy. Oni jsou dokonalé ideální postavy pro všechno to, oč mohou a mají usilovati lidští duchové ve svém nejdokona­lejším vývoji.Jsou duchové, kteří se nikdy nenarodili do hmotnosti. Stvořil je sám Bůh jako první čistě duchovní jsou skutečně podle jeho obrazu mohou býti jen podle jeho obrazu, ne podle Něho samotného protože čistě Božské, samo jako jediné, jest bezbytostné.

             „Aby se zjevil, musí se Bůh zahaliti do Božsky bytostného." Ale ani tu nemůže jej spatřiti duchovně bytostné, nýbrž pouze Božsky bytostné. I to však jen z malé části. Neboť všechno čistě božské, musí ve své dokonalé čistotě a jasu oslepovati vše, co je nebožské. Ani božsky bytostní, nemohou zříti Bohu do tváře! Rozdíl mezi Božsky bezbytostným a Božsky bytostným, jest k tomu ještě příliš veliký.

            V tomto ráji vědomě-duchovně-bytostného, žije také současně nevědomě-duchovně-bytostné. Chová v sobě tytéž základy, ze kterých je složeno vědomě-duchovně-bytostné. Jsou to tedy jeho zárodky. V těchto zárodcích, jest však život v celém stvoření, který touží podle Božské vůle po vývoji. Po vývoji k uvědomění. Je to zcela přirozený a zdravý postup. Uvědomění nevědomého může však nastati jen zkušenostmi. Tato touha po dalším vývoji skrze skutečnost, pudí konečně takové zrající nebo tlačící se zárodky nevědomě-duchovně-bytostné samočinně ven, přes hranice duchovně bytostného. Protože vypuzení nebo odraz zárodků, nemůže se díti směrem vzhůru, musí se ubírati volnou cestou dolů."

             A to je přirozené vyhnání z ráje, z duchovně bytostného, nutné pro duchovní zárodky, toužící po uvědomění! To jest také ve skutečnosti ono vyhnání z ráje, o kterém se zmiňuje Bible. Toto vyhnání, vypuzení nebo zavržení z ráje, není žádným trestem. Je to zrození z nevědomě duchovně-bytostného a potom i do hmotného, za účelem vývoje. Jest to tedy pokrok, ne snad krok zpět (str. 327-329).

            Zde se právem divíme, proč mluví Abdruschin o pokroku, když podle něho, nikdo nemůže dospěti výše, než odkud spadl. Ale napřed se poučme o celém jeho názoru:

             „Protože člověk pochází z tohoto duchovně bytostného díla, nese v sobě částečku tohoto ducha. To přináší sice s sebou svobodnou sílu rozhodování a tím i zodpovědnost, ale není přece stejného stupně se samotným Božským, jak se často bludně za to má." (str. 331)

            „Také hrubohmotně pozemském, jakmile nadejde k tomu doba zralosti, následuje na pouti všeho duchovně bytostného nové vypuzení duše. To jest pozemská smrt, která znamená samočinné vypuzení a odpoutání z hrubohmotného a tím i současné zrození do jemnohmotného. Tak zde padají duše jako ovoce se stromu. Při klidném povětří jen zralé, za bouří a nepohody však také nezralé. Zralé ovoce jsou jen ti lidé, jejichž přechod se děje v pravou hodinu s vnitřním semenem zralým pro jemnohmotný onen svět. (str. 332 - 333)

             A kam tento vývoj spěje do budoucnosti? „Není ani pomyšlení na ráj na zemi, který je nejzazším výběžkem hrubohmotného. Jednou má nastati na zemi odlesk skutečného ráje, pod vládou Syna Člověka, tj. Abdruschina, na počátku tisícileté říše. Současně vznikne tehdy i pozemský obraz hradu Grálu, jehož praobraz nalézá se na nejkrajnější výši skutečného ráje, jako dosud jedině pravý chrám Boží." (str. 334)

             Tuto hierarchii oblastí, doplňuje Abdruschin ještě oblastí bytostnou, a to vědomě bytostnou, do níž patří všechny elementární a přírodní bytosti jako víly, skřítkové a rusalky, a nevědomě bytostnou, odkud přichází duše zvířat. Celá tato bytostná oblast, stojí mezi duchovní a hmotnou, takže se nám úplná ta stupnice jeví shodně se stupnicí známou z indických nauk a z prvotního křesťanství, až po Dyonisia. Začněme ještě jednou od nejnižší sféry a skončeme nejvyšší, jak o nich učí duchovní nauky, ve srovnání s učením Abdruschinovým. První je název Abdruschinův.

1. sféra hrubohmotná odpovídá hmotnému světu, ve kterém žijeme.

2. sféra jemnohmotná, odpovídá astrálnímu světu.

3. sféra bytostná, odpovídá elementárnímu světu.

4. sféra duchovně bytostná - čili ráj.

5. sféra vyšší sféra duchovně bytostná - hrad Grálu - odpovídá  vyššímu ráji.

6. sféra Božsky bytostná projevenému Božství - čili Bohu  s přívlastky

7. sféra Božsky bezbytostná, odpovídá neprojevenému Božství-čili Absolutnu.

             Toto schéma není tedy nějakým Abdruschinovým, i když zdánlivě vynalezl aspoň novou terminologii. Stačí se však podívat do díla Rudolfa Steinera, a poznáme, že primát má tento anthroposof, jehož byl Abdruschin žákem. Steiner původně náležel k theosofům, v jejichž čele tehdy stála Annie Besantová. Ta však považovala Hinduismus za vyšší náboženství než křesťanství, a tak způsobila rozkol ve své společnosti, v níž se vytvořilo v Německu křídlo křesťanské, které si sice z indických nauk ponechalo mnoho, jako karmu a reinkarnaci, ale ostatní hledělo nahradit hlavně gnosticismem a jinými tajnými evropskými naukami, odvozenými z křesťanského esoterismu. Přesně na téže půdě stanul Abdruschin, neboť je vidět, že o karmě a převtělování neříká nic více, než jeho učitel Steiner. Nevadí přitom, že kdesi píše proti Steinerovi. Rozešel se s ním, jakmile se sám prohlásil za Boha.

            Základní rozdíl mezi křesťanskou naukou a Abdruschinem, je několikerý:

            1. - Podle křesťanství, člověk pochází přímo od Boha a jím byl přímo stvořen, kdežto podle Abdruschina pochází člověk z ráje.

            2. - Podle Abdruschina nemůže člověk svým vývojem mířiti do nebe, tj. do stavu spojení s Bohem, jak myslí křesťanství, nýbrž do ráje, kde s Bohem nebude spojen, ale bude požívati věčnou blaženost a klid.

            3. - Kristus nemůže být spojkou mezi Bohem Otcem a člověkem, protože takové spojení podle Abdruschina, není vůbec možné. Kristus odešel nenávratně do bezbytostného, odkud nemůže působiti na lidi. Zato pomocí Abdruschina se může člověk dostati do ráje nebo zažívati odlesk tohoto ráje už zde na zemi.

             To jsou též základní znaky Abdruschinova poselství. Všimněme si napřed prvního bodu, týkajícího se původu člověka. Kristus jasně řekl, že člověk od Boha pochází a opět k Bohu jde, a všechna evangelia, jsou tímto směrem zaměřena. Aby však Abdruschin mohl dokázat svou nepravdu, že člověk od Boha nepochází a k Bohu nejde, přestože tento slib dává sám Kristus, činí jednak narážky na pokroucený smysl dnešního znění evangelií, jednak vykládá, že království Boží je ráj, tj. blaženost (327-328) a ne nebe, tj. spojení s Bohem.

             Abdruschin má potom ovšem určité potíže s vysvětlením, proč člověk pochází z ráje, ráj je stvořen Bohem, ale člověk přesto není stvořen Bohem. Podle citované pasáže si pomáhá tak, že z rajské oblasti se podle něho všechno vyvíjelo mechanicky, bez pomoci Boží, čili Bůh za tento vývoj nemůže. On může jen za to, co přímo stvořil, a to pouze ráj a bytosti v něm. A teď se podívejme, kolik vytáček a nepravd musel Abdruschin nakupiti, aby dokázal, že se ono tzv. vyvinuté - pocházející z ráje, tj. např. také člověk, mohlo tak zvrhnout, jak jsme toho dnes svědky.

             „Samozřejmě je možno," praví Abdruschin (str. 350), "logicky i původ člověka na konec vztahovati na Boha. Ale tento původ není v Bohu samotném, nýbrž mimo Božské, proto pochází člověk z Boha jen nepřímo. V tom je veliký rozdíl."

             „Bůh je Božský, jen Jeho vůle je duch! A z této živé vůle vzniklo jeho nejbližší okolí, tj. ráj s Jeho obyvateli. Z tohoto ráje, tedy z Božské vůle, která se stala formou, vyšel člověk, jako duchovní zárodek, aby jako prášek Božské vůle procházel stvořením. Člověk jest ve skutečnosti nositelem Boží vůle, tedy nositelem ducha v celém stvoření." (324)

             K tomu se může jen říci: co je z Božské vůle, je logicky Jeho stvořením a zvrhnutí člověka by se muselo přičíst Bohu na vrub, přestože tvrdí Abdruschin opak. A tu je zajímavé si všimnouti, jakými dalšími pomůckami se snaží Abdruschin obejíti tento zřejmý rozpor.

             Především tvrdí, že pralátka, kterou Bůh oděl svou vůlí, je věčná. (str. 429) Pak ovšem, když jsou dvě věčnosti vedle sebe, jedna Bůh a druhá založená na pralátce, je dobře možné, aby všechna zkaženost a nevědomost lidská, pocházela z povahy této pralátky a konec konců ze hmoty, za jejíž podstatu Bůh nemůže. Pak také tu může být stvoření, které se nevyvinulo z pralátky, nýbrž bylo přímo stvořeno Bohem, - ráj Božsky bytostné - a na druhé straně bytosti - jako člověk - pouze vyvinuté z pralátky (str. 601), na níž kdysi zapůsobila vůle Boží, ale pak po tomto, jaksi jednorázovém božím zapůsobení, nijak přímo už Bůh na lidstvo nepůsobil a nepůsobí, leda jen svými přírodními zákony, které jsou potom zákony Božími.

            Pak ovšem, Abdruschin může dospěti třeba k takovýmto tvrzením: "Ve skutečnosti, více než polovina lidí, přebývajících dnes na zemi, na tuto zemi nepatří." - Tento výrok, je na dvou místech. (str. 394 a 442)

            Pozorný čtenář však bude na mnoha jiných místech překvapen zcela protichůdným tvrzením. Postavte si proti minulému výroku tento: "Vedoucí a spojovací nitky ani nepřipustí falešné, tedy nespravedlivé vtělení. Vylučují v tomto směru každý omyl." (str. 85 a na jiných místech)

            Zde nemohlo jít o nedokonalý překlad, nýbrž o nedomyšlenost. Vždyť je zřejmé, že vedle sebe nemohou existovati odděleně dvě věčnosti. Nemůže stát vedle věčnosti Boží věčná pralátka. Pak by jedna věčnost omezovala druhou, jak musí uznat Abdruschin. Podle něho potom Bůh nemůže být neomezený ani vševědoucí. Tak se např. na str. 562 dovídáme, že Bůh dal člověku svobodnou vůli, ale ne­předpokládal příchod Kristův! "Příchod Kristův nebyl zpočátku předvídán! Jen nesprávné použití svobodné lidské vůle lidstvem v pádu po hříchu a následky tohoto činu, učinily nutným Božský zásah proti jeho prvotní vůli." Samozřejmě, že když se začne tak­to tlachat, můžete se odjinud kousek dál nebo kousek vpředu, dovědět zcela něco opačného. Tak např. na str. 373 se praví, že vůle Boží je dokonalá. A zase jinde se líčí narození Kristovo, jako nouzový akt Boží. K tomu se ještě vrátíme později.

            Abdruschin jde dokonce tak daleko, že tvrdí např. „V ráji.nemůže nikdy povstati hřích, protože ho stvořil sám Duch svatý." Zcela přitom pomíjí skutečnost, že první hřích vznikl v ráji. (str. 606)

            Jinak si musíme přiznat, že pokud se čte každá kapitola odděleně a nezačne se srovnávat a domýšlet, může tato Abdruschinova nauka poskytnouti mnoho uspokojivých odpovědí, jak tomu nutně mu­sí být, když se přejímá z různých pramenů.

             Nepřemýšlivý člověk např. najde v Abdruschinovi velmi lákavé - protože dokonale stvořené pro líné mozky - tvrzení, že za naše utrpení Bůh nemůže, neboť: „Bezprostřední a přímé vyzařování světla - rozuměj z Boha - nemůže ploditi jen dokonalost. Ale stále většími vzdálenostmi, zmenšuje se tato původní dokonalost." (str. 696) A tak tu je pěkně pohromadě, jak na mnohých místech, pravda a lež v jedné myšlence. Čas a prostor u Boha přece nemůže existovati, tedy nemůže být od něho něco vzdáleno více a něco méně. Jinak je však pravda, že svou vzdálenost od Boha, avšak nikoliv časovou nebo prostorovou, musíme chápat jako skutečnost, a mít za to, že z ní pochází naše nedokonalost. Pak ovšem Abdruschin a podobní agnostikové, nemají práva nám tvrditi, že se nemůžeme k Bohu přiblížit. Tím nám uzavírají cestu k částečné nápravě mravní. Podle Abdruschina zkrátka člověk pochází ze zjemnělé hmoty a do zjemnělé hmoty se zase vrací. Na str. 47 to­tiž praví, že ráj je jemnohmotný a přece je nad časem a prosto­rem. To je však možné jen tehdy, když je hmota věčná a neomezená. A tak si Abdruschin ani neuvědomuje - a s ním asi mnozí jeho zastánci -, že je materialistou, protože proti materialismu a komunismu příkře útočí - viz hesla v ukazovateli.

             Z těchto několika náznaků je patrno, že se nemohu pouštět do podrobného rozboru Abdruschinova díla, protože by se při pozorném rozboru proměnilo ve strašnou změť protichůdných myšlenek. Bude-li mít tedy čtenář dojem, že zacházím s dílem Abdruschinovým nešetrně, nechť si jen uvědomí, že bych s ním opravdu velmi nešetrně mohl naložit. Chci však opravit jen několik hlavních bodů, zbytek stejně chatrný, nechávám stejně nedotčen. Protože je třeba tak málo námahy k tomu, aby kdokoliv objevil, že je Abdruschin. klamán od začátku, až do konce, nemohu pochopiti, že se vůbec může vyskytnout myslící člověk, který by toto učení přijímal jako celek. Mohu přijmouti některé myšlenky jako skvělé, ale rozumový soud bych musel ponechat zcela stranou, abych mohl přijmout, byť i jen myšlenkovou stavbu, kterou mi Abdruschin předkládá. Je pravda, že Abdruschin pilně odsuzuje rozum, jako původce prvotního hříchu, (str. 53), ale na druhé straně vychvaluje logiku (viz ukazovatel), která je přece založena jen a jen na rozumu. A protože Abdruschin po každé mluví jinak, neposlechneme těch výroků, kde nás straší, že duše lidská může shnít (str. 333), nýbrž chopíme se jiného Jeho výroku a začněme výklad o stvoření znovu:

            Abdruschin praví, na rozdíl od mnoha výroků, podle nichž se rozeznává stvoření původně stvořené a pak odvozené, ještě toto:

„Pochopíte-li stvoření jako jednotný celek..., pak máte přímou cestu." (str. 9)

            „Právě ten základní dar, vlastní vůle, to co je v člověku ze všeho nejsilnější, co je nesmrtelné a chová v sobě veškerý život, že je každému jednotlivci darováno stejně! Nikdo nemá přednost před jinými! Všechny rozdíly spočívají jedině v použití. Tento základní dar, nesmrtelná jiskra, nemůže být nikdy zkalena nebo pošpiněna!" (str. 65)

            Na těchto výrocích musíme vybudovat výklad vlastní, abychom se nemuseli zmítat od jedné Abdruschinovy protichůdnosti ke druhé.

             V Bibli není zachycen podrobně a na jediném místě vývoj stvoření. Je tam vlastně soustavně podán jen vývoj člověka ke dnešním jeho úkolům. Proto mohou vedle starozákonní nauky o vzniku světa existovat různé kosmogonie jiné, jako hinduistická nebo řecká a konečně i líčení o vzniku světa a stvoření podle Abdruschina. Dalším nedostatkem Starého zákona je, že líčí vznik světa nikoliv fakty, nýbrž obrazně, takže je to možnost různých výkladů. Obrazně líčené duchovní události má sice sice na druhé straně nevyvratitelné výhody, o nichž zde nemůže být zmínky, avšak přesto nám nezbývá nic jiného, než si jeden výklad vytvořit. A tu jde především o to, abychom se co nejvíce přiblížili pravdě, nebo abychom se jí přiblížili více než Abdruschin. Co nám zaručí zdar takového pokusu? Máme po ruce nauky o vzniku světa a člověka, jak se vyskytují u různých národů a v různých dobách. Mají-li tato obrazná líčení něco nebo dokonce hodně společného, přestože vznikla na různých místech země a v různém čase odděleně jedno od druhého, pak nám nezbude než přiznati, že tu nejde o pouhé výmysly lidského rozumu, nýbrž o duchovní zkušenost a pravdu. A proto­že takové nápadné podobnosti existují mezi líčením vzniku světa v indických védách, ve staroegyptských a babylonských zápisech, v řecké a dokonce v indiánské mythologii, musíme logicky přiznat, že pravda jest na straně těchto četných shodných podání a ne na straně rozdílného líčení Abdruschinova, které je konec konců také jen obrazné. Je mi líto, že zde nemohu podati obrazy stvoření, jak je podávají jednotlivá stará náboženství, protože by vzniklo dílo velmi obsáhlé, ale vážný myslitel si může sám opatřit všechny tyto prameny a snažit se pod šatem obrazu najít jádro pravdy.

            Jisté je, že v celém stvoření vládne úžasná jednota a že nikdy neexistovalo něco původně stvořeného a něco později z tohoto stvořeného vyvinutého, nýbrž, že též vývoj se dál bez mezer, plynule od začátku až dodnes. Jedna, jediná existence, brala na sebe různé podoby a úkoly. Vidíte, jaké jemné rozdíly stávají me­zi tímto tvrzením a vývody Abdruschinovými. Sledujme tuto nit vývoje od počátku až dokonce. Všechno vyšlo z Boží jednoty a jednoduchosti a přecházelo stále více do mnohosti a rozdělenosti. Doufejme však, že další vývoj půjde zase od této mnohosti do původní jednoty, jak nám předpovídají všechna náboženství. Tentýž člověk, který svým nesmrtelným duchem dle původně v Bohu, potom se ocitl ve stvoření, a to v ráji a na konec ve hmotě, jak ji známe my. Sestupoval tedy po celé škále stvoření podle toho, která jeho složka převažovala a jaký měla úkol. Tak např. jemná hmota na úrovni rajské neměla věčný úkol - právě jako jej nemá naše nyněj­ší hmota zase v jiném smyslu -byla pouhým obrazem Božím. Byla tedy něčím poměrně statickým, - a zrovna tak se nám jeví poměrně stálá hmota dnes, - kdyby byla zůstala stát v té vývojové podobě, nebyla by se mohla dostat zpět k Bohu, odkud přišla. Pád do hmoty a určité utrpení, znamenal povýšení oné nesmrtelné složky člověka v základě jeho bytosti na činný prvek, který by vedl člověka k jeho východisku - k Bohu. Jinak řečeno: člověk po tomto pádu začal krutě pociťovat svou oddělenost, z níž pramení všechen hřích. Tento pocit oddělenosti nejen od jiných tvorů, ale i od Boha způsobil a u většiny lidí teprve způsobí, že člověk začne konečně toužit po spojení s Bohem.

             Dal by se tedy celý vývoj stvoření vyjádřit takto: Bůh tvořil. Jeho stvoření nemělo původně nejvyšší cíl, tj. poznání Boha, jako bezprostřední program, protože postrádalo ještě pocit individuální oddělenosti. Muselo se vyvinout k oddělenému sebeuvědomění. K tomu zase bylo třeba určité vyspělosti hmoty. K takovému úkolu se nehodila původní, jemná hmota v ráji, nekladoucí velké překážky mezi jednotlivce. Proto se mezi tím zahušťování, „jakýmsi dozráváním" připravovala po různou, v celém vesmíru hmota, schopna přijmouti do sebe individuální život převážně nebo výhradně si vědomý jen sama sebe. Je tedy pravděpodobné, jak konečně shodně tvrdí i Abdruschin, že ráj nelze hledati ani na této, ani na jiné planetě, ani ve hmotě dnešního ražení. Tento život však sem sestoupil nebo lépe řečeno sestupuje, a taktéž patrně na jiné dostatečně hmotné planety ve vesmíru, jakmile jsou tu nebo tam podmínky, pro jeho individuální ohraničení a vyžití. Pád v ráji je tedy dlouhý pochod od pocitu jednoty se vším stvořením "ale jen se stvořením, nikoliv s Bohem", k pocitu oddělenosti jednoho tvora od druhého. Tento pocit oddělenosti přináší s sebou velkou osobní a individuální omezenost vůbec. V Bibli je nám líčeno, jak potom sestoupilo tvorstvo do hmotného světa. Líčí se tam také, že rájem protékaly čtyři řeky. To je narážka na to, že tvorstvo sestupuje z onoho čtvrtého stupně žebříčku, zachyceného v našem i v Abdruschinově schematu, pod názvem ráj! Pozornému čtenáři také neujde, že i pohlaví se rozděluje teprve tímto vývojem, a tak byl pocit omezenosti a oddělenosti dovršen. Přesto v dřívějších dobách mělo lidstvo k rajské úrovni blíže, než dnes a vědomě se tam stýkalo s bohy, tj. s jinými rajskými bytostmi. Otázku, do jaké míry to bylo předností lidstva a do jaké nedostatkem, zde nemůžeme řešit. Stačí říci, že vstup do hmoty je pociťován velmi krutě - utrpením omezenosti - naším zevním vědomím, které se cítí odděleno od Boha. Dokud se tomuto vědomí, bez tak již oddělenému od Boha, dařilo v ráji dobře - tj. netrpělo pocitem oddělenosti -, netoužilo zpět k Bohu. Nyní však shání napřed útěchu ve světě a ve hmotě, a když po dlouhých zkušenostech pozná, že tak klidu, útěchy a neomezenosti nenabude, hledá konečně Boha; v poslední fázi vývoje jej nachází a spojuje se s ním. To je opět dlouhý vývoj, přestože by se dal znázornit zase jedním obrazem, třeba ná­vratem marnotratného syna. Mimochodem řečeno, tento obrazl marno­tratného syna, který odchází od svého otce a opět se k němu vra­cí, je neklamným důkazem, že Kristus učil, že od Boha pocházíme a k Bohu jdeme. Nebo aspoň už máme jít. Kdokoliv nám tvrdí opak, je protivníkem Kristova učení a Antikristem samým.

            Je malicherné sváděti nynější stav lidstva na jednostranný vývoj rozumový, nebo na jednostranné vyvinutí předního mozku, jako to činí Abdruschin, i když uznáme, že nerovnováha mezi citem a rozumem zasluhuje jiného řešení. A tvrzení nepostrádá přitažlivosti, protože jednostranně vyvinutí jsme. Jenže příčin pro náš nynější stav je tolik, že se jejich konce nedopátráme, zvláště, když za příčiny považujeme už následky neznajíce původní prapříčinu všeho - Boha. - Radil bych, aby si nikdo nepomáhal tak laciným způsobem jako Abdruschin ke zdůvodnění tak složitého zjevu, jako je život na zemi. Mnoho věcí nám může být jasno jen do té míry, do jaké chápeme existenci Boha. Proto se ani nesnažím zde snášeti důvody, proč Bůh stvořil svět. A zjišťuji-li, že vývoj šel od jednoduchosti k mnohosti, sleduji jen snadno neznatelná fakta a netvořím nových domněnek! Abdruschin zřejmě Boha nepoznal, a jiným bránil jej poznati. Měl však klíče k tomu, aby jej poznal, a proto jeho provinění proti lidem hledajícím je nemalé. Musí-li si Abdruschin pomáhati ze svých rozpaků zjištěním, že se všechno nestalo tak, jak Bůh předpokládal, že musel měnit své plány, že Abdruschin v nynější době může vésti lidstvo ke spáse lépe, než Kristus, že spásou lidstva dlužno rozuměti přebývání v jemné hmotě ráje, ze kterého lidstvo přece už jednou muselo odejít jako z překonané vývojové fáse, pak musíme jen litovat, že se najde třeba jen jediný člověk, který může takovému překrucování pravdy věřit.

             A není tomu jinak lépe s Abdruschinovým líčením dalšího vývoje lidstva. Domnívá se, jako mnozí jiní před ním, že lidstvo stojí před posledním soudem, a že brzy nastane konec světa! Kdyby se tak jen sepsalo, kolikrát už za posledních 2000 let někdo tvrdil, že bude brzy konec světa - nebo aspoň za posledních 100 let -, podivili by se všichni zastánci Grálu, jak duchaplně dovedli předchůdci Abdruschinovi v tomto směru předstírat, že jsou pravými proroky. Jisto však je, že tohoto posledního soudu, nedočká ani jeden Grálovec, a to mu budiž aspoň v okamžiku důkazem, že jej Abdruschin klamal. Lituji jen, že se Abdruschin nedočkal tohoto vystřízlivění svých oveček, když ve své duchovní pýše mohl o sobě říci: „A když pak ve velké tísni - při hmotném soudu zde na zemi - vstoupí mezi ně Syn Člověka - Abdruschin - tu se po něm natáhnou všechny ruce, ale zase v naději, aby jim pomohl podle jejich přání." (str. 639)

             Syn člověka - Abdruschin - v hodině soudu nepřináší vysvětlení, o kterých byste mohli ještě vyměňovat dlouhodechá mínění. V jeho slovech jsou rčení, jež musí být vámi splněna nezměnitelně, nechcete-li zahynouti. (Str. 640) Mezitím Abdruschin bohužel už zahynul. Byl shodou okolností umučen jiným takovým diktátorem - Hitlerem, který se rovněž asi považoval za vyvoleného." Každý diktátor se domnívá, že jiný člověk má na život právo jen tehdy, když jej bezvýhradně uznává a poslouchá. Hitler nesnesl jiného vyvoleného Abdruschina, a přihlédneme-li blíže k učení Abdruschinově, už z toho, co jsme o něm řekli, je vidět, že Abdruschin nesnese vůdcovství Kristovo, i když vykládá některé výroky podle toho, jak se mu to hodí.

             Nejsem tak tuze proti tomu, aby se lidé přestali strašit s brzkým posledním soudem, jako to činí Abdruschin, pokud tu na zemi jsou lidé zamilováni až po uši do sebe sama a schopni hnouti prstem ke zlepšení jen pod tlakem strachu a hrozby. Tohoto výchovného prostředku by se však nemělo nadměrně používat. Vždyť zrovna tak strašila církev po celý středověk až do nedávna pek­lem, a co to pomohlo. Mnozí vyspělí duchové se odvrátili zhnuseni takovými prostředky „náboženského poučování." A tak byla církev mnohdy oslabena právě o nejsilnější jedince. Hůl je dobrá pro zvíře, které by jinak nepochopilo, jak se má chovat, a ještě jsou i zde pochybnosti o správnosti tohoto poučování zvířat. K těmto námitkám se připojuji. Mýlí se dokonce všichni lidé, kteří se domnívají, že prostředky násilí jsou nejmocnějším nástrojem trvalého ovládání lidí. Proto poslechněte raději jiných slov Abdruschinových, kde nám radí, abychom se nespoléhali na cizí poznání, ale hloubali a přemýšleli, než něco přijmeme za své (str. 5).

http://www.makon.cz/pdf/ABDRUSCH.pdf


Komentování tohoto článku je vypnuto.