Kritika Abdruschinovy nauky 6.část, závěr - Cesta ke spáse

Napsal Zenavesvetle.cz (») 15. 10. v kategorii Duchovní cesta, přečteno: 51×

             „Syn Boží již ukázal jednu cestu, která však byla falešně vyložena. Proto Poselství ukazuje cestu do ráje," praví Abdruschin.

             Cesta, kterou ukázal Kristus, byla velmi často špatně chápána jak jsme si už dostatečně ukázali, je špatně chápána i Abdruschinem. Proto mohl vynalézti cestu novou, cestu do ráje. Kristova cesta ke spáse nevedla do ráje, nýbrž do nebe, tj. k Otci. Proto Kristus nikde neříká, že Jeho Otec sídlí v ráji, nýbrž v nebi, na nebesích, a tvrdí, že právě k němu chce všechny vést.

             Jen na jednom místě slibuje ráj a nikoliv nebe, a to lotrovi na kříži. To ovšem znamená, že mu neslibuje spásu, nýbrž dočasný posmrtný klid, nic víc. Kdyby ráj byl dokonalým stavem duše, - o místu zde nemůže být ani řeči, neboť při pojmech jako nebe, ráj, peklo, jde o stavy, které prožívá duše -, nebylo by se mohlo stát, aby bylo lidstvo ztratilo ráj a odešlo do hmoty, utrpení a smrti. Z toho jsme již několikrát vysvětlili, že stav lidstva v ráji nebyl stavem spásy, neboť takový stav nemůže být přechodný, nemůže trvat rok nebo sto tisíc let, nýbrž věčně, a nemůže být z něho nikdy návratu ať dobrovolného nebo nedobrovolného. Proto také cesta ke spáse nemůže být cestou do ráje, nýbrž do nebe, tj. do stavu dokonalého a věčného spojení s Bohem Otcem.

             Dalo by se tedy nejsprávněji říci, že Abdruschinova cesta nevede ke spáse a zavrhnout s ní všechny prostředky duchovní obrody, které navrhuje. Je tu však především dvojí důvod, proč si musíme všimnout prostředků, jimiž se má člověk pomocí Abdruschina dostat do ráje.

            1. Některé Abdruschinovy prostředky ke zduchovnění v oblasti mravní jsou voleny správně, protože jsou převzaty z křesťanství. Jiné jsou chybné, a proto nutno tyto chyby vytknout, aby se jich člověk dobré vůle mohl nejen vystříhat, ale též pochopil, proč jeho zduchovnění nepokračovalo.

            2. Jsou dva názory na ideál, který má člověk pojmouti. Jeden praví, že si nemáme stanoviti příliš velký a vznešený cíl, protože není naděje, že jej dosáhneme, a naopak je pravděpodobné, že při jeho hledání zemdlíme. Podle tohoto názoru si máme stanovit napřed cíl nižší, až do něho dorosteme, můžeme si uložit cíl o stupínek vyšší a tak můžeme jít dál. V tom smyslu píše též Ab­druschin: „Chce-li člověk hleděti jen k vysokému cíli a nedbá-li řádně jednotlivých stupňů, jež ho tam vedou, nedosáhne nikdy cíle." (Str. 501)

             Tuto Abdruschinovu radu musí každý považovat za velmi moudrou. Nestojí však v oposici ke druhému názoru, že si máme stano­vit - aspoň na cestě k dokonalosti a k Bohu - ten nejvyšší cíl, a tím je dokonalý život s Bohem a v Bohu, nebo jak tu krátce říkám, usilovati o poznání Boha nebo o spojení s ním. Je tu zkušenost, že čím nižší cíl si stanovím, tím méně se snažím a tím méně dosahuji. A protože nižší cíle bývají také méně ideální, je celý můj život potom méně dobrý. Je však jisto, že nikdy větší část lidí nebude umět vůbec pochopit tak vysoký a vznešený cíl a ideál, jako je spojení s Bohem, a že ti, kdo tento cíl nepochopí, budou někdy lepší než ti, kdo jej pochopí a tvrdí o sobě, že dokonce k němu míří. Je totiž dobře známo, že mnozí jen předstírají z nějakého povýšenectví nad ostatními, že zvolili nejvyšší životní cíl. Je to jejich druh osobní sebeúcty, ale o nalezení Boha jim mnoho nejde. Proti těm správně bojuje Abdruschin. Ještě hůře jsou na tom ti, kdo se sami obelhávají, že si stanovili tak vznešený cíl, ale při tom hledají jen svůj prospěch, aniž jsou si toho vědomi. Vedle těchto ubožáků, jsou všichni poctiví lidé, kteří si třeba stanovili daleko nižší cíle, ale jsou lidmi poctivě bojujícími a zasluhujícími si podpory. Vidíme dále, že jakmile se člověk začne snažit, aby se zdokonalil, přichází mu pod ruku všechno potřebné na jeho vývojovém stupni.

             Musíme předpokládat, že mezi Abdruschinovci je mnoho takových poctivých, hledajících co nejdokonalejšího života. Pro ty všechny Abdruschinova nauka může být odrazním můstkem, ze kterého skočí pak dále.

             Zdá se mi nejdokonalejší ten způsob jednání, když pojmeme nejvyšší ideál lidského života, tj. spojení s Bohem, avšak budeme se poctivě snažit o nalezení všech prostředků, jak se k němu dopracovat, a nebudeme se nikdy štítit i prostředků skromných, jen když jsou čisté. I skromný prostředek ke zlepšení sebe, se stává mocnou pákou pokroku, je-li posvěcen vysokým cílem, ideálem, který je tak silný, že prorazí, a prosvítá i přes nejhrubší zrno prostředků. Bůh míří k nám jen tehdy, když my sami k němu jdeme. Z tohoto hlediska správně zhodnotíme Abdruschinova slova: „Člověk musí dojíti k poznání, že Spasitel na něho čeká, ale nejde si pro něho." (Str. 342) Abdruschin nešel ke Spasiteli, a proto nemohl pociťovat, že Spasitel jde k němu a k nám všem. Jak jinak bychom měli pochopiti Kristova slova o pastýři, který zanechává celé stádo, které je v bezpečí, a odebeře se za zbloudilou ovcí, než že Kristus je milosrdný, chce nás spasit a jde nám na pomoc.

             Abdruschin přičítá všechny špatnosti tohoto světa vládě rozumu, a naopak citu přikládá vysoké poslání. Má však zvláštní výklad pro oboje, a tohoto výkladu si musíme všimnout, máme-li pochopiti, v čem se mýlí a v čem nikoliv.

             Protože přeceňuje cit, praví, že co je zlé, to cítí každý nevýslovně až do konečků prstů. (Str. 34) Tato poučka by mohla vést k tragickému sebeklamu mnohých poctivých lidí, pokud nemají dostatek soudnosti, sebekritiky. Náš cit nás velmi často klame, ba častěji než rozum, a není-li jím kontrolován, je téměř jisté, že se zvrhne v pustý fanatismus.

 Poslyšte, co říká Abdruschin o vzniku citu:

             „Činnost lidského ducha vyvolává ve sluneční pleteni cit a ovlivňuje tím současně malý mozek. To je projev ducha. Tedy vlna síly, která vychází z ducha. Tuto vlnu cítí člověk přirozeně tam, kde jest duch v duši ve spojení s tělem, tedy v centru tak zvané sluneční pleteně, která předává pohyb dále k malému mozku, který je tím ovlivněn." (Str. 614) Tuto cestu „citu" považuje Abdruschin za jedině správnou, neboť praví, že "by přivodila zdravý a správný vývoj ve stvoření. Při tom by lidstvo nebylo mohlo zblouditi. Avšak člověk vystoupil dobrovolně z této dráhy." (Str. 614) Trvalým zanedbáváním, zadní mozek potlačen a tím byl spoután duch ve své činnosti. Stalo se to dědičným hříchem..." (Str. 616)

             Přerušme však proud Abdruschinových výkladů, protože jsou pro většinu z nás nesrozumitelné, nemáme-li s tím, čemu Indové říkají opačný průběh prany při obrácení se Hadí síly vzhůru zkušenost. Hadí síla je podle indických nauk individualizovaná vesmírová síla, utajená na konci páteře. Do solárního plexu - sluneční pleteně - se přivádí dechem i potravinami prana - nehmotný duch , - která při různých dechových a imaginačních cvičeních, jež nemohla být Abdruschinovi neznáma, když byla známá Steinerovi, - vykonává tlak na latentní Hadí sílu a způsobuje její vzestup páteří vzhůru. Tím se zvyšuje stav vědomí, takže si člověk přestává uvědomovat postupně jen hmotu a přechází se svým vědomím do vyšších stavů. Těch stavů, zcela obdobným zmíněným už sedmi sférám, rozeznávají Indové rovněž sedm. Čtvrtý stupeň je právě stav ráje, nejvyšší dva stupně jsou stavem nebe. Abdruschin líčí vzestup Hadí síly, takže dokazuje, že sám její pohnutí zažil. Je však jisto, že ji nedostal do vyšších středisek vědomí, protože by si pak nemohl zachovati úplnou nevědomost o oněch vyšších stavech. Je známo, že i při nejmenším pohnutí Hadí síly má člověk dojem, že její síla stoupá až do hlavy nebo speciálně ze solárního plexu do zadního mozku - stoupání postranními kanálky, - právě jak líčí Abdruschin svůj „vzestup citu." Tento vzestup Hadí síly, třeba byl nepatrný, mívá za následek menší nebo větší, ale vždy jen částečné osvícení, částečné poznání různých duchovních pravd, a to nikoliv dlouhým hádáním, nýbrž jaksi prostým nazíráním nebo náhlým vhledem do jejich podstaty. Tu je také vysvětlení, proč Abdruschin tolik podceňuje činnost rozumu, která je tak pracná, vedle i pranepatrného poznání z tohoto duchovního pramene. Avšak jeho hodnocení nepřesahuje nejnižší stupeň duchovního poznání. Vzestup Hadí síly nebo naopak její klid, nemůže mít žádný vliv na zvýšení nebo na snížení činnosti zadního mozku. Při vzestupu zmíněné síly jde o pouhé pocity v oblasti zadního mozku a solárního plexu a s těmito pocity nelze bezpodmínečně slučovat duchovní poznání, jelikož takové pocity nemusí mít následky v oblasti vědomí mimopocitového, tj. nemusí přinášeti nějaké vyšší pochopení, které by se znatelně projevilo a nezůstalo jen v podvědomí.

             Abdruschin též správně poznal, že vzestup oněch pocitových vln, se podobal vzestupu citu vzhůru, a proto tvrdí, že „citové chtění jest jedinou pákou k vybavení duchovních vln síly, která spočívá v díle Stvořitelově." (Str. 475)

             Popisuje dále, jak vzniká nějaký konkrétní cit, kterého si lidský duch není ani jasně vědom. Ale tento cit, neoděný dosud „nevystoupivší" až k mozku jest již to, co chová v sobě klíč, který jedině má schopnost, aby dal připojení k "živé síle", a utvořil k ní most. Z této "živé síly", spočívající ve stvoření, plyne pak ihned tolik síly do dotyčného city, jaké jest jeho vní­mací schopnost, která je podmíněná silou vůle a citu v té chvíli. Teprve tím se stává lidský, tj. "produchovnělý" cit sám v sobě živým a dostává se mu mocné schopnosti
k plození. (Str. 476)

             V tomto citátu jde zřejmě jen o pouhé zjištění, že ke všemu cítění - právě jako k myšlení - je třeba proudu prany. Schází, aby nám Abdruschin vysvětlil, co míní onou živou silou. Píše o tom na str. 485.

             "Pohled, který má být nalezen...a kterého má být vědomě použito, jest neutrální hlavní síla. Ona nezná rozdílu mezi dobrem a zlem, stojí mimo tyto pojmy. Je to „živá síla". Každé chtění působí jako klíč k pokladnici a najde styk s touto vznešenou silou. Dobrá vůle právě tak, jako zlá vůle...(str. 496). Tato Božská síla, která proudí stvořením a spočívá v něm jest všem lidským duchům jen propůjčena. Tito mohou ji používáním říditi, ale nemají ji v sobě. Oni ji nevlastní! Tuto sílu vlastní jen Božské. Používá ji však jen k dobru...

            Až na ten konec, jde tu zase jen o jiné podání indického názoru na proudění prany, která je silou neutrální, ani dobrou, ani zlou, ale může být použita jak k dobrému, tak ke zlému, podle toho, kam se tato síla vede. Poslední věty jsou nesrozumitelné, protože Abdruschin v nich vedle sebe tvrdí, že tato síla proudí stvořením, a spočívá v něm, třeba je jen lidským duchům propůjče­na, a v další větě tvrdí, že ji mohou tvorové říditi, ale nemají ji v sobě. Jedna vrstva potírá hned následující. Možná, že jde o špatný překlad.

             Nyní můžeme přejít k výkladu o rozumu. Abdruschin tvrdí, že rozum je výplodem lidského mozku. (Str. 533) Nám však je řečeno, že hmota sama nemyslí, neboť pouhá hmota neoživená duší je mrtvá a neobsahuje ani nejmenší inteligence. Proto např. kterýkoliv prvek, skládající lidské tělo, nemá schopnost myslet. Ani kterýkoliv orgán sám o sobě, tedy ani mozek mrtvého člověka, bez spojitosti s ostatním organismem, nemůže myslet. Rozum není tedy výp­lodem mozku, nýbrž mozek je nástrojem myšlení duše. Myšlení samo je možné na jiné úrovni, než hmotné, jinými prostředky, než hmotným mozkem. Hmotný mozek je spíše filtr, který z absolutního vědomí zachycuje jen myšlenky a poznání určitého druhu a rozsahu, daného též schopnostmi smyslovými a citovými, jakož i složitějšími schopnostmi zachycujícího organismu. Abdruschin potom široce rozvinuje svou teorii, že zadní mozek podlehl činnosti předního mozku, a to je příčinou všech špatností a zla na světě. To jsou ovšem holé smyšlenky. Z toho pak vyvozuje: „Harmonické práce společné, obou částí mozku, jež nezbytně patří k normálnímu člověku jsou pro rozumové lidi, které nazýváme materialisty, naprosto vyloučeny. Býti materialistou není chválou. Je to vysvědčení o zmrzačelém mozku...Tento nepřirozený mozek způsobí nakonec zhroucení všeho...Zatím se nedá překlenouti uvolnění mezi dvěma částmi mozku." (Str. 537)

            Tímto uzávěrem Abdruschin také vskutku uzavírá každou cestu k nápravě člověka. Nikde se nedovíme, jak si má člověk počínati, aby vybředl z tohoto rozkolu. Dovídáme se jen o novém rozhořčení Abdruschina:

             „Ve skutečnosti jest jen jeden nepřítel lidstva na celé čáře: Dosavadní neomezená vláda rozumu. To byl ten veliký pád do hříchu. (Str. 540, viz též str. 535)

             Můžeme tedy aspoň předpokládat, že i Abdruschin si přeje harmonické rozvinutí celé lidské osobnosti, nejen po stránce rozumové, ale i citové. Tento chvályhodný závěr, který by lidstvo opravdu zbavil hrůzné jednostrannosti, však zcela zaniká v přemíře horlení. Tím více však je třeba jej podtrhnouti. To je asi ona správná cesta, kterou by měl Abdruschin propagovat.

             "Protože Bůh zůstává úplně mimo pozemské rozumové vědění a právě tak i duchovno, jest právě proto rozum skutečnou překážkou...je protivníkem všeho Božského a všeho duchovního." (Str. 642)

             I tento výrok by se potřeboval převést na pravou míru. Ale chtěl jsem jen ukázat, že Abdruschin nikde nedává čtenáři nějaký konkrétní program duchovního života, vedle pouhého kázání o nutnosti mravního zdokonalení. Takové zdokonalení nemůžeme podceňovat. Začátek je to dobrý, avšak je to přece jen pouhý začátek na cestě k Bohu. Duchovní život má mnoho jiných prostředků, daleko mocnějších, které mohou člověka přivést až na práh věčnosti, za pomoci milosti Boží. Bylo by jistě trestuhodné, kdyby o nich zde nebyla zmínka pro všechny, kdo je marně hledali v Abdruschinovi, ale touží jíti dále. Lituji jen, že v mezích pouhého závěru ke kritice Abdruschinova díla, nemohu podati kritický návod a že se musím spokojit se strohým vylíčením příkladu Kristova.

             Výklad můj bude vědomě značně jednostranný, protože pro nedostatek času ukáži jen, jak se má rozumět Kristovu výroku: "Já jsem cesta" a celkem pominu další stejně důležité poučky: „Já jsem pravda" a „Já jsem život." Doufám však, že se mi naskytne příležitost jindy a na jiném místě nejen detailně pojednati o poučce „Já jsem cesta", nýbrž i o dalších dvou složkách Kristova příkladu.

             Považuji pojednání o tom, že je Kristus cesta, platná dodnes, za zvlášť důležité pro čtenáře Abdruschinova „Poselství pravdy", protože čím dříve uvěří a pochopí, že se dá po cestě jíž je Kristus, dnes jít právě jako dříve, tím snáze vybřednou ze všech nedostatků Abdruschinova učení. Proto se opovažuji vyjmouti ze všech učení Kristova, jen jednu stránku.

             Historie Kristova života, bývá bohužel považována za pouhou historii, která nemá pro nás praktického smyslu. Tuto chybu nedělá jen Abdruschin, ale četní jeho vykladači.

             Není však těžké ukázati, jak celý život Kristův je jedinečným příkladem, jak se má člověk ubírat k Bohu a co jej čeká na jeho pouti. Začněme s narozením Kristovým. Panna Maria přijímá zvěstování andělské s pokorou a odevzdaností a také s rozhodností splnit vůli Boží. Ona totiž nemusela přijmouti andělské vybídnutí a odmítnouti poroditi Ježíše Krista.

             Tato historie je velmi poučná. Mluví k nám o pravém a správném rozpoložení a stavu duše začátečníka na duchovní cestě. Duše začátečníkova - Panna Maria - musí se rozhodnout porodit ze sebe Krista - Boha. Jinak se nemůže v ní zrodit Bůh a živě v ní přebý­vati. K takovému rozhodnutí dochází ve chvíli andělského navštívení. Tomu máme rozumět asi takto: že se duše musí povznést do stavu živé víry, opravdového nadšení rozhodnutí vůle, zrodit Boha. - To je okamžik, který zažívali mnozí svatí, když byli vytrženi náhle zprostředka svého světského života a začali jasně věřit. Ale nejen to, že uvěřili, ale začali toužit potom, aby chodili s Bohem, právě jako Panna Maria. Této touze se nic nevyrovnalo, takže rázem plamen všech vášní utuchl nebo lépe řečeno obrátil se ke službě Bohu. Příkladem takového obrácení je sv. František z Assisi, sv. Augustin, sv. Hildegarda a mnozí jiní. Na počátku pravé cesty k Bohu má stát takové jejich opravdové předsevzetí od té doby - žít pro Boha a nikoliv pro svět. Proto ještě není třeba odejíti ze světa. Je jen zapotřebí přestat klást kterýkoliv zájem a tužbu nad touhu po Bohu. Kdo takto začne, jest správným začátečníkem na cestě poznávání Boha a života v něm. V tom není žádné velikášství, jak jsme viděli u všech svatých. Všeobecně známý je příklad sv. Pavla. Byl na výpravě proti křesťanům, padl s koně a měl vidění Krista. Jinými slovy: Byl uchopen Kristem za ruku a odveden k němu. Mimochodem k takovému zapůsobení Krista po jeho smrti na kříži vůbec podle Abdruschina nemohlo dojít, poněvadž Kristus s odložením svého hmotného těla ztratil všechen vliv na lidi. Proto musel přijít nový prostředník Abdruschin. Toto obrácení mělo za následek, že se stal pokorným služebníkem Kristovým, neboť věděl, že sleduje pravdu, kterou dříve potíral. Rovněž všichni, kdo zažijí takové obrácení za jakýchkoliv okolností, i když nižší, co do stupně poznávání nejvyšší pravdy, vždycky pociťují pravý opak pýchy a velikášství. Pokorně se sklánějí, jako Panna Maria v úžase před velkým milosrdenstvím Božím, neboť vědí dobře, že do té doby nic nebo velmi málo dělali pro získání království Božího, a že vlastně byli ať vědomě nebo nevědomě na výpravě proti křesťanům a křesťanství, právě jako sv. Pavel v okamžiku svého obrácení.

             Po takovém prvním obratu v životě člověka, po tomto zrodu do živé víry, při němž se zrodil jen zcela malý Ježíšek, neschopný ještě hovořit, musíme dbát toho, abychom učinili vše na ochranu nového duchovního života v sobě. Pravím v sobě, protože zrození Krista se neděje nikde jinde, než ve chlévě, a ten je jasným předobrazem lidského těla. Je v něm zastoupeno vše zvířecí - osel i kráva, i duše - Panna Maria - i osvícený rozum - sv. Josef. - Zevní svět, - tj. jak malé lidské já, které se nazývá osobním jménem a považuje se za oddělenou bytost, tak i celé okolí - se brzo cítí tímto novým životem ohrožen na svém dosavadním výhradním právu vládnouti, - symbol vládce Herodesa, - a proto se snaží zahubiti nový duchovní život - Ježíše. - Mlátí však slepě kolem sebe.

             Tu je tedy krásně popsáno, co čeká začátečníka po prvním odhalení roušky duchovna, a jak obyčejně začátečník řeší takovou situaci. Úprkem, ústraním. Výtečná rada. Nová malá duchovní rostlina nemá být zbytečně vystavována prudkým větrům. Začátečník nemusí utíkat ze světa do kláštera - neboť cesta do Egypta nebyla cestou do světa, nýbrž má se jen stranit diskusí a hádek. Tiše má v sobě růsti a v tajnosti chovat vše, co přijal nemá-li se vystavovat v nebezpečí, že ztratí vše, co nabyl. Vidíte, co je tu skryto praktických rad. Mám za to, že evangelisté záměrně mlčí o mládí Kristově a to ne proto, že by se byl Ježíš toulal někde po Indii a sbíral duchovní vědomosti. Na tom přece nezáleží, kde se nacházel. Záleží na tom, aby byla jasně ukázána cesta k Bohu, a ta se podobá v tomto vývojovém stadiu skrytému Ježíšovu životu. Tak se má chovat každý začátečník, až do chvíle, kdy odchází ke křtu v Jordánu a na poušť.

             Vstup Ježíše do Jordánu nám ukazuje první otevření nebes, kdy se člověk poprvé stává vědomě Synem Božím. I když nebe nezůstává ještě neustále otevřeno a musí se vyjít na poušť, už je tady přece vědomí, že jsme stejně věční ve své vnitřní podstatě, jako můj Otec v nebesích.

            Symbol pouště a Satana není jen symbolem zevního světa a pokušení, ale dovršení dalšího přerodu, který začal v Jordánu! Po prvním obrácení, při němž se z indiferentního člověka stává bytost vědomě jdoucí k Bohu, nastává po projití stupněm začátečníka další obrácení, při němž zprvu se rozhoduje, zda se pro člověka vůbec nebe otevře - křest v Jordánu - a posléze, zda je člověk ho­den, aby pro něho zůstalo nebe na trvalo otevřeno a on slyšel neustále hlas Boží....

            Popis toho, co se stalo na poušti by byl dlouhý. Chci být v dalším líčení Kristova příkladu zvláště stručný, protože vedle mnohých začátečníků v duchovním životě, je málo pokročilých, a ti si jistě vysvětlení další své cesty opatřili z dokonalejších pramenů. Stačí říci, že na stupni začátečníka umíralo v člověku pře­vážně všechno zvířecí. Když většina zvířecích pudů je mrtva, přichází na řadu smrt, tj. obrácení - lidského, zde na poušti jde o její začátek.V první řadě se musí člověk vzdát veškeré touhy po světské moci, touhy ovládati jiné a být něčím jiným, než služebníkem bližního a Boha. Proto Ježíš příkladně odpovídá na Satanovy sliby, že všechno Ježíši dá, bude-li se mu klaněti: „Jen Bohu se sluší klaněti." Jakmile člověk překoná všechnu touhu po sebe-povýšení a sebezbožnění, - a tady jsou vážné nedostatky u Abdruschina, - může vítězně odejíti z pouště, tj. přestane být pokoušen lidskými choutkami všeho druhu a bude konati své duchovní poslání bez nebezpečí, že padne pýchou. Zde by nás nemělo mý­lit, že Kristus téměř od té chvíle začíná dělat zázraky. Je to součást cesty duchovně pokročilého? Duchovně pokročilý, ba i pokročilejší začátečník vidí zázraky kolem sebe na každém kroku a neví často ani, že jeho víra a milost Boží, jsou jejich strůj­ci. Neměl by však svou vůli vyčerpávat děláním zázraků. Ježíš Kristus měl dvojí úkol, co se týče hesla „já jsem cesta." Ukázal cestu ke spáse celému světu ve všech dobách až do skonání světa, ale též ukázal cestu ke spáse svému malému úzkému okolí, tj. tehdy žijícím lidem. Tuto dvojí stránku musíme jasně rozeznávat. - Všechny tyto zázraky, které tehdy dělal, sloužily jednak konkrétně některým tehdejším lidem, jednak jako živý a otřásající příklad tehdejším žijícím. Nechci říci, že by pro nás neměly výz­namu, ale zaručeně mají význam menší, než cesta, kterou Kristus ukázal, a nemají nás přimět k tomu, abychom je napodobovali, aspoň ne na stupni pokročilých, na kterém Kristus ve skutečnosti nebyl, neboť to byl vtělený Bůh. To znamená, že všechno co ukazoval jako cestu, ukazoval ve skutečnosti jako vnitřně dokonalý. Čili jinými slovy, mohl od všeho utéci, kdyby tím byl neporušil právě ukázku cesty k Bohu. Od výkladu jednotlivých zázraků tedy upustíme a přejdeme hned ke smrti na kříži.

             Měl bych však promluviti aspoň o některých vlastnostech, které má mít podle vzoru Kristova duchovně pokročilejší člověk. Všimněme si, že Kristus nedělal rozdílu mezi bohatým a chudým. Nedával nikomu přednost, ať to byl cizinec nebo vlastní matka, ať to byla nevěstka nebo publikán, celník, farizej, svatý muž nebo dokonce vlastní učedník, o němž věděl, že Ho zradí. Jeho příklad lásky nesmí být v tomto směru opomenut. Pojídá chléb s Jidášem, klidně stanoví sv. Petra vůdcem církve a zároveň mu říká, že Ho Petr třikrát zapře. Uměl při tom odsouditi nepravosti co nejpřísnějším způsobem, aniž se však na někoho hněval. Šlo mu o nápravu, nikoliv o zavržení kohokoliv.

             Nakonec se ocitá na kříži. A to je zvlášť důležité a velmi málo chápaná část Jeho života.

            Stejně jako se mnozí začátečníci mylně domnívají, že když prostomyslně rozdají všechno své bohatství a odejdou od svých příbuzných, že tím překonají všechny své sklony k lidem a k bohatství, právě tak se mýlí zase pokročilí, domnívají-li se, že ztratí sama sebe budou-li se mučit, tj. všelijak křižovat. V začátečníku se za čas může probuditi mocnější touha po penězích a milém lidském prostředí, když obojí odhodil, než kdyby byl zůstal uprostřed všeho. A tato touha mu pak znemožní další postup. Stejně tak v pokročilém se může objevit touha po tom, aby zachoval si něco z úcty k sobě, a nebo se tato úcta k sobě může dokonce stupňovati, když se člověk vystavuje stále větším postům, trýzněním a modlitbám a vidí, že ostatní by to nedokázali. Tato sebeúcta v jemnějším rouše, může být úcta ke svému způsobu myšlení se současným pohlížením spatra na způsob, jak myslí a hodnotí jiní. Kristus však ukazuje, že na kříži musí být dokonale opuštěno lidské i všechno, co s ním souvisí. Proto volá: „Otče, proč jsi mě opustil." Kdyby byl neřekl tato slova, většina znamenitých duší by byla ztroskotala právě v tomto rozhodném bodě, kdy lidské musí padnout a musí být nejen zdánlivě, a i fakticky opuštěno jak člověkem, tak Bohem. Jak se má opustiti člověkem, to jasně dokázal Kristus tím, že nesestoupil s kříže a před tím se dal zat­knout, ačkoliv oboje mohl lehce učiniti opačně. Jak se má opustit Bohem, to dokázal tím, že ani Bůh Otec mu nepomohl s kříže, neboť na něm umíral nikoliv Syn Boží, nýbrž jen Syn Člověka, jak jsme si už dokázali z evangelií. To by zasluhovalo zase dlouhého výkladu. Omezím se na dvě výstrahy.

             1. Aby člověk nepovažoval za nutné zemříti v této chvíli naprosté opuštěnosti. Kdyby však umřel, bude spasen v okamžiku smrti, kdežto v dřívějším vývoji by to nebylo možné, i kdyby umřel.

             2. Aby se nikdo zbytečně nevystavoval utrpení, neboť utrpení je jen jeden z pokorných sluhů Božích a má odejít ve chvíli, kdy přimělo člověka, by sebe opustil v tom bodě, kde utrpení vzniklo.

             3. Třetí a nejdůležitější přerod je naznačen sesláním Ducha Svatého na apoštoly. Poznáním celé pravdy končí celý vývoj. Pravda mění zcela tvářnost člověka, jako změnila tvářnost apoštolů. Tato pravda Kristova přichází naposled, takže se běžným pozorovatelům zdá, jako by v křesťanství celá pravda vůbec nevstupovala do lidské duše, nebo jakoby bylo zapotřebí voliti jiné prostředky než ty, jež jsou nás známy a vyzkoušeny. V dějinách křesťanství - jejich světců, jsme měli možnost pozorovat celou řadu případů, kdy předsudky, které měl určitý světec, byly mu ponechány až do konce. Poznání opravdu vázlo za láskou, dobrou vůlí a životem. Zcela podle toho postupu, který nám ukázal Kristus na svých apoš­tolech. Do posledka Jej nechápali, doposledka Mu nevěřili tolik, aby Ho buď nezradili nebo aspoň nezapřeli. I to je pro křesťanskou cestu velmi příznačné. Apoštolové měli před sebou osobu Kristovu a pak osobní pojetí Boha. To je po jedné stránce velmi nedokonalé, ale vystačí se s ním hodně daleko. Taková pojetí Boha brání jen jednomu: - Poznání celé pravdy. Proto Kristus pravil před svou smrtí: „Pravím vám však pravdu: Je pro vás dobré, abych odešel. Neboť neodejdu-li, utěšitel k vám nepřijde, ale odejdu-li, pošlu jej k vám...Ale, až přijde On, Duch Pravdy, povede vás k celé Pravdě." Jan XVI, verš 7,13. - Jinými slovy: „Těm, kdo se stýkají s osobním Božstvím, zbývá jen jedna mezera: Poznání nestvořeného. Proto symbol odchodu Kristova není jen symbolem zabití člověka, ale zničení lidské podoby Boha a její přetvoření do neosobní podoby - Ducha Svatého. Apoštolové těžce nesli odloučení od osobního Boha - Krista, ale museli konec konců pochopiti, že osobní Kristus byl jen prostředníkem - jako je jím dodnes - a proto je mohl dovést jen na samý práh neosobního Božství. Tam je musel předat Duchu Svatému, neboť Bůh není stvořen podle obrazu lidského, ani podle jakéhokoliv obrazu a symbolu. Je nestvořen a jen proto je věčný. Jen opět jednu výstrahu: Nikdo z nás dosud nepoznal člověka, který by nepotřeboval prostřednictví Kristova, a proto musíme všichni přicházeti k Otci skrze Něho. Názory, že Kristus je mrtev, a že už není prostředníkem stejně živým, jako byl za dob apoštolů, jsou falešné. Stejně falešný je názor, že celá pravda je sdělitelná dříve, než člověk dospěje na konec pravdy, ukázané Kristem. Nepomůže nejdůmyslnější filosofování. Do poznání Pravdy dorůstáme podle postupu naznačeného Kristem.

             V evangeliu sv. Matouše se o tom mluví:

 „A hle, přistoupil k němu jeden člověk a řekl: "Mistře, co dobrého mám činiti, abych měl život věčný?" I odpověděl mu: „Co se tážeš na dobré? Jeden jest dobrý. Chceš-li však vejíti do života, zachovávej přikázání." Řekne mu: „Která?" Ježíš tedy odpověděl: „Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nebudeš křivě přísahati, cti otce a matku, a miluj bližního, jako sebe samého." Praví mu mladík: „To všechno jsem zachoval. Co mi ještě chybí?" Ježíš mu řekl: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co máš, a dej chudým, a budeš míti poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě!" (Mat. XIX, verš 16-21.)

 Postup ten tedy vypadá takto:

             1. Mravní výchova, ztráta nejhrubších povahových vad a navíc láska k bližnímu. Až sem též sahá Abdruschinova nauka. Dále nás vésti nechce a také nevede. Toto období jsme nazvali ztrátou zvířete.

             2. Rozdání všeho, co máme. To je jinými slovy ztráta všeho lidského.

             3. Následování Krista. To je projití celé cesty Kristovy, jak byla naznačena vpředu.

             Je nasnadě, že člověk nestačí na takový cíl pouhou mravní silou. Musí umět volit prostředky jiné. Působící zároveň zevně i z vnitřku. O těchto prostředcích není v Novém zákoně téměř zmínky, poněvadž, jak Kristus, tak i apoštolové předávají tyto zkušenosti osobně svým žákům, aby se nedostaly, kam snad nepatří. Dostane-li totiž někdo třeba nejvýtečnější prostředek ke zduchovnění, ale přijde-li tento prostředek v nepatřičný čas, tj. buď v době, kdy do něho vývojem nedorostl, nebo když už přes něj přerostl, pak vždycky místo kladného výsledku vznikne chaos nebo nechuť k dalšímu postupu.

             Jen ještě krátká zmínka o dalších dvou vedoucích myšlenkách Kristových:

             „Já jsem život" znamená, že nic, co stojí mimo Krista, není živé. Proto mohl Kristus říci: „Nechť ať mrtví pochovávají mrtvé." My, kteří nežijeme
v Kristu a s Kristem, jsme duchovně mrtví, náš život se podobá smrti už svou nestálostí, krátkostí, nevědomostí a neplodností. Teprve vnikne-li do oblasti věčného Duch, můžeme nabýti ponětí o tom, co to znamená žít, a že jsme byli skutečně mrtvi. „Já jsem život." - Znamená dále, že i v tom nejmenším, v čem se podobá životu věčnému, je životem Krista, je jím stále udržován a bez něho by se nadobro ztratil. Nemůže být fakticky dvou životů, ale jen jeden, a to život Boží, jehož všechno živé je odnoží, ale nikoliv něčím odděleným. Z tohoto věčného pramene bereme a z něho jsme všichni živi každou vteřinu a neustále.

            „Já jsem Pravda." Kristus neříká, že je součástí Pravdy, že je kusem odděleným od Boha Otce. On je Pravdou celou. To neznamená, že bychom měli zavrhnout ty, kdo mluví o pravdě, ale nepocházejí z řad Kristových učedníků. Poslouchejte hlasy všech náboženství, ale mějte na paměti, že jsme se ne náhodou narodili na Západě, kde je přirozeným zdrojem náboženského života nauka Kristova. Budeme-li toho vědomi, budou hlasy všech dob, náboženství, národů a ras vysvětlovati a přibližovati nám pochopení Krista. Je-li Kristus celou Pravdou, dospějeme k ní Jeho pomocí, i když bude postup obrácený, než jak si někteří lidé přáli: aby totiž všechna moudrost jim patřila co nejdříve a pak mohla přijít teprve láska. Jedno musí jít ruku v ruce s druhým. Není-li tu tato harmonie, celé dílo se pokazí. A láska, to je především pocit neoddělenosti od druhých a nesobectví všeho druhu. Nikdo z nás není středem vesmíru, ani Abdruschin. Proto neplatí Jeho slova: „Již třikrát byla dána člověku příležitost, aby správně poznal vůli Boží. Jednou Mojžíšem, který byl k tomu inspirován, po druhé Ježíšem, Synem Božím, který nesl v sobě Pravdu. Po třetí a naposled v Poselství Grálu, které je rovněž čerpáno přímo z Pravdy. (Str. 169)

             Ne třikrát, ale tisíckrát k nám už mluví Kristus. On je nejen v Mohamedovi, Zoroastrovi, Quetzalkoatlovi, Krischnovi, Ramovi a Buddhovi, nýbrž živ je v nejmenším z bratří našich. V kráse slunce můžeme Jej viděti každý den vznášeti se na obloze. V něžnosti kvítku můžeme zříti velikost jeho lásky a v prosebném pohledu žebrákově a nemocného, jeho touhu, abychom všichni byli svobodní a šťastní.

            Staňme se maličkými, abychom se odvážili s dětskou samozřejmostí a prostotou po něm vztáhnouti ruce. Ucítíme, že byly uchopeny a poznáme, že již nikdy nebudou puštěny.

                                                                                            20. ledna 1949

 O B S A H

 

 Úvodem..............................................str.  1

 Vývoj stvoření.....................................str.  4

 Abdruschin-Kristus............................str. 11

 Bůh v nás....................................  .....str. 15

 Karma.......................................... .....str. 18

 Cesta ke spáse.................................str. 20

 

K O N E C

Celý text: 

http://www.makon.cz/pdf/ABDRUSCH.pdf


Komentování tohoto článku je vypnuto.