Radost

Napsal Zenavesvetle.cz (») 8. 10. 2015 v kategorii Duchovní cesta, přečteno: 1264×

Radost

 

Také radost se stala na zemi vzácným hostem. Pravá radost, ne radovánky a rozkoše. Ty naplňují svým křikem ulice a náměstí. Podbízejí se lidem se slovy:

„Připojte se k nám. Utečte před svými starostmi, před svými nesnázemi. Nechte se ukolébat v naší náruči. Pak najdete co hledáte - zapomnění!“

Velká i malá města jsou plná halasných lákadel všemožných zábav. Noviny oznamují, rozhlas hlásá: „protančíme celou neděli“ a to všechno najde ochotné a pozorné posluchače. Radost se ale smutně obrací k těmto podnikům zády a uchyluje se k těm nemnohým, kteří ji ještě znají a které potěší.

Co je vlastně radost? Víme to ještě? Umíme ji ještě rozlišit od jejích špatných příbuzných - rozkoše a radovánek? Radost je neoddělitelná od našeho nejvnitřnějšího prožitku podobně jako vděčnost. Obě by měly tryskat z hloubi srdce. Srdce, které se v hrudi se dme stejně tak, jako se rozplývá nad krásou přírody. Víme vůbec co tím říkáme? Široké srdce - srdce dokořán. Do otevřeného srdce může mnohé proudit. Neměl by vůbec být lidský duch široce otevřenou nádobou, do které se vlévá nepomíjející světlo shůry? Mnozí lidé však kladou ustrašeně nebo vzdorovitě, odmítavě nebo lhostejně ruku na kalich a ten zůstává prázdný. Ještě hůře - jak často je naplněn nečistotou, dokonce špínou a pro dary Světla zde už není místo.

Radost nemá nic společného s radovánkami. Od radovánek se nedá oddělit hlučnost. Jděte do společenských zařízení všeho druhu, do plných sálů a místností, kde vládnou radovánky. Všude uslyšíte hluk, křiklavý smích, nepěknou hudbu, kterou se snaží silné hlasy ještě přehlušit. Lidé se pohybují tak, jak by se člověk pohybovat neměl, protože všechny jejich pohyby ovládá smyslnost. Špatné znamení nestřídmosti v sobě nese především chuť vyvěrající ze žhavých smyslů. Rozkoš nemá nikdy dost, ona nikdy dost mít nemůže. Rozkoše se nelze nikdy nabažit. Zanechává planý dojem, pocit prázdnoty a proto se člověk, který se rozkoši oddal, žene stále za novým uspokojením a chytá se tak do stále se točící sítě žádostivosti. Rozkoš vzniká ze žádostivosti a novou probouzí. Tak se to točí dokola v kruhu, až člověk klesne vyčerpán. Připravil se tak o svou sílu.

Radovánky jsou mírnější sestrou rozkoše. Jsou stejného druhu. Kdo hledá povyražení, hledá vždy rozptýlení. To znamená, vědomé odbočení od požadavků ducha a srdce. V radovánkách chce člověk zapomenout na obvyklou práci a trampoty, omámit se, na nic nemyslet, odsunout stranou všechny otázky v naději, že je tím zcela zažene. Jakmile je ale po zábavě, jsou tu staré otázky opět jako zástup obtížných hostů a říkají: „Jsme tu zas, nebyly jsme zahnány“.

Ne, ani radovánky, ani jejich zhoubnější sestra rozkoš nemohou člověka učinit šťastným. Jinak je tomu ovšem s radostí.

Radost nemůže tropit hluk, neboť hluk je nepěkný, neharmonický. K radosti patří jen krása a harmonie. Radost zajásá a vznese se s blaženým zamáváním křídel do výše, ona ani jinak nemůže. Radost nemůže zůstat vězet na zemi. Dále vzhlíží vzhůru, odkud jí přišlo štěstí. Stále hledá ve výšinách Dárce, který jí všechno láskyplně poskytuje. A protože vděčně směřuje vzhůru, může tam načerpat novou sílu. Posilněna vrací se zpět. Zde nemůže nikdy dojít k přesycení, k plané pachuti, která v sobě nese prázdnotu, k bezútěšnému pocitu neuspokojení. Ne! Radost, která vděčně stoupá vzhůru, roste, stává se hlubší, silnější a dvojnásob nás obdarovává.

 

Řekli jsme, že radost není hlučná. Radost může být dokonce velmi tichá. Jen zář očí prozradí hloubku niterní radosti, kterou doprovází krátké slovo, vřelý stisk ruky. Dokonce existuje radost, která je němá, slova jsou pro ni příliš malá a ubohá. Je to ta nejhlubší a úplně nejsilnější radost. Taková radost, která člověk skrz naskrz naplní a prožhaví, jej může úplně změnit. Štěstí z něj září a rozšiřujíc se, potěší všechny, kdo mu pohlédnou do očí. Pohled takové radosti může utěšit, upevnit opět víru ve vyšší hodnoty než jsou peníze a majetek. Může dodat sílu a vzpružit, kde starosti a bída ohnuly záda a zkalily pohled.

Radost by nás měla provázet po celý den, měla by vedle nás jít po všech našich cestách. Jak ráda by to učinila! Nevyvolá láska současně také radost na svou stranu? Kde se našla dvě srdce v duchovní lásce, tam je také doprovází radost se září v očích, bez mnoha slov. Kde Bůh žehná lidskému snažení, tam je nablízku i radost.

Je mnoho zdrojů radosti a není to jenom láska, která ji otevírá. Mnohým lidem poskytuje tu nejčistší radost zkoumání a bádání o zázracích života. Dospět k vyššímu vědění, k prohloubenému poznání, najít velké souvislosti a přehled o moudrém řádu stvoření, to s sebou přináší tiché, hluboké štěstí, které nikdy nezvětrá, které se bude stále znovu obnovovat a stane se velebícím díkem. Vědění je zcela něco jiného, než věda. Vědění je jistota, vhled a přehled. Moci poznat běh života v láskyplném Božím vedení, zachytit tušení o Všemoudrosti, která daruje každému tvoru možnost k plnému rozvinutí svěřených vloh, odevzdat se vděčně jejímu vedení, stát a spolupůsobit u tkalcovského stavu nádherného Božího světa, to je blažená radost a velebící štěstí. Tento pramen radosti je nevyčerpatelný a z něj získáváme podnět k zesílení našich schopností.

Může se to dít ale jenom tehdy, když jsme stále v čilém pohybu, když neochabneme a nezůstaneme stát. Radost k nám může přijít jenom tehdy, když jí připravíme půdu.

Nespadne nám do klína jako almužna. Radost chce být dobývána a teprve to jí dodává vlastní hodnotu. To znamená: Podívej se kolem sebe a buď vděčný za všechny pomoci, kterých se ti smí dostávat! Současně to také znamená: Hledej radost! Čeká na tebe s otevřenou náručí, ale nepoběží za tebou. Musíš ji hledat stranou od všeho hluku a shonu, tam ji najdeš. A pak o ni usiluj, ona se ti odmění. Copak si nemusíš lásku svých bližních také získat? Daruj lásku a dostane se ti lásky, to je nezrušitelný zákon. Pokud necháš své schopnosti ležet ladem a zakopáváš svou hřivnu, místo abys z ní získával, nemůže tvá síla růst a radost ti zůstane vzdálena. Jak ale radostným učiní člověka splněný úkol, vyřešení obtížné otázky, s níž se dlouho potýkal, či překonání nouze vlastním přičiněním. Teprve nutnost muset si něco vybojovat, činí radost dvojnásobně krásnou a cennou.

Kdo má oči a uši otevřené, kdo se přičiňuje, ten nikdy nebude radost postrádat. Kdo jde ale životem bez pravé radosti, je si tím sám vinen, protože se nenamáhá, aby ji našel. Člověk bez radosti je chudý a pošetilý.

Zažeňme planou rozkoš, která pochází ze žádostivosti a otravuje tělo i ducha a hledejme radost, která obšťastňuje a která by se opět u lidí tak ráda usadila. Každý ji může nalézt, pokud ji hledá. O co krásněji by pak bylo na zemi, neboť radost se nese od jednoho k druhému, přenáší se z jednoho srdce na druhé. Třpyt pravé radosti by měl vyzařovat od země k nebi, když Hospodin pohlíží dolů na Své dílo. Pak také On může mít radost ze Svých tvorů.

 

Susanne Schwartzkopffová

Ilustrace: W.H.Margetson
www.svitanie.sk



Komentování tohoto článku je vypnuto.