Sedm úskalí na životní cestě člověka - 2.část

Napsal Zenavesvetle.cz (») 19. 9. 2012 v kategorii Duchovní cesta, přečteno: 1441×

 

 

3. Ohlížení se na minulost

Na objasnění tohoto úskalí životní cesty nám může posloužit příklad mladého rytíře, který se odhodlal osvobodit ze zakletí království, v němž všechno živé zkamenělo. Pokud měla být jeho cesta úspěšně završena, musel na ní totiž bezpodmínečně splnit dva nelehké požadavky:
 

1) Musel projít všemi komnatami království a zdolat všechny nebezpečí, která tam na něj číhala, aby se dostal až k zakleté princezně a polibkem ji osvobodil z kamenného spánku.

2) Během této cesty se nesměl ani jedenkrát ohlédnout zpět, za sebe, protože by okamžitě zkameněl, stejně jako mnoho odvážných rytířů před ním.

 

Ti, kteří tento příběh znají, vědí, že mladý a udatný rytíř svoji úlohu i navzdory všem nebezpečným nástrahám splnil. Najdeme však odpověď na otázku, proč se nesměl na své cestě ohlížet za sebe, jestliže nechtěl zkamenět a ztratit šanci na záchranu království?

Ohlížení se za sebe symbolizuje nebezpečnou lidskou vlastnost hloubavě, nikdy nekončíce, zaobírat se minulostí, která již není důležitá, protože v ní není možné reálně žít a využívat šancí, které nabízí jedině život v přítomnosti. Zjednodušeně je proto možné říci, že kdo svoji pozornost soustředí na minulost, „zkamení“ pro přítomnost, a tedy zcela ztrácí šanci naplnit životní cíle. Vždyť jen pohleďme na člověka, oddávajícího se mučivým výčitkám kvůli nepravostem, jichž se dříve dopustil vůči sobě nebo vůči jiným. O čem svědčí pohled, tápající v zármutku bez tepla a pulzu radostného života?

Obdobou tohoto případu je však také oddávání se sladkým vzpomínkám na minulé úspěchy či slávu, protože nic z toho již nemusí být skutečností, pravdivě vypovídající o současné hodnotě a zralosti dotyčného člověka. Vždyť ať by již dokázal v minulosti cokoliv, jestliže potom jen na okamžik podlehne zrádné pýše a pocitu vlastního zadostiučinění, je na tom duchovně hůř než ten, který nikdy nic velkého nevykonal, avšak žije neustále v pokoře a uvědomění si své lidské malosti. Ještě hůř ale na tom je ten, který vykonal něco velikého proto, že ho k tomu dotlačila nouze, a potom se začal vychloubat svojí dobrosrdečností nebo ctnostným životem. Pro jeho pýchu mu hrozí nejen to, že „zkamení“ pro život v přítomnosti a promarní vzácný čas života, ale i to, že se stane obětí svého hlubokého duchovního pádu, vzdor tomu, že se snad sám cítí na vrcholu svého celoživotního úsilí.

Je nutné pochopit tyto slova správně, protože uvedeným příkladem nemá být řečeno, že člověk se nemá z minulosti poučit či že ji má ignorovat. Vždyť to by znamenalo její rouhavé nezužitkování.

Poučit se z minulosti však neznamená hloubat o tom, co se kdysi stalo, ale vyjadřuje schopnost naplno prožít přítomný okamžik dané situace a uchovat z něj niterně prožitou zkušenost bez ohledu na to, zda je považována za příjemnou či nepříjemnou. Z toho totiž vzniká poučení, zapsané hluboko v duchu člověka, a právě ono samočinně ovlivňuje jeho následné životní postoje, aniž by byly pomocí paměti ještě dodatečně analyzovány. Je to tím, že každá pravá zkušenost je vázána na ducha člověka, který dokáže žít výlučně v přítomnosti, a ne na rozumovou bystrost, pracující s omezenou schopností paměti, úzce spojené s činností mozku.

Stejně škodlivé jako hloubavé zabývání se minulostí je i neustálé bažení po ideální budoucnosti bez poctivého zkoumání, jak se k ní dopracovat reálným využitím přítomnosti. Z těchto postojů vzniklo již mnoho škodlivých filozofických, náboženských či politických utopií, jež jsou odtrženy od reality života. Jen správné využití přítomnosti zákonitě napomáhá k tomu, že člověk přestane hledat kvetoucí zahrady daleko za horizontem svých možností, ale začne si konečně všímat krásných kvítků, jež právě dnes rostou pod jeho okny.

Jako udatný rytíř z pohádky bude moci potom každý takový člověk oživovat dotykem své tiché přítomnosti všechno, čeho se dotkne a na co s láskou pomyslí.

 

4. Netrpělivost

Kdo úspěšně překonal předcházející úskalí své životní cesty a pochopil, co znamená pravá skromnost, obětavost a život v přítomnosti, tomu vážně hrozí, že bude chtít všechno důležité získat pro sebe nebo pro jiné okamžitě, ihned, čímž by „ztroskotal“ na jedné z nejnebezpečnějších a nejrozšířenějších negativních lidských vlastností, na netrpělivosti.

Proč je netrpělivost tak nebezpečná?

Abychom tomu lépe porozuměli, představme si dům, při jehož stavbě nebyly přesně dodrženy logické konstrukční postupy a zdi byly rychle postaveny bez předcházející důkladné přípravy základů. Co se s ním asi stane, když přijde prudší déšť a vítr? Nějaký čas sice může pevně stát a budit příjemný pocit z dobře vykonané práce a bezpečí, avšak dříve či později se dům v důsledku podemletí určitě s velkým rachotem zřítí a pochová pod sebou stavitele i s veškerými dalšími výhledy na své využití.

Odpověď na položenou otázku je tedy jednoduchá: netrpělivost je nebezpečná v tom, že člověka žene k přeskakování jednotlivých mezistupňů zákonité vývojové posloupnosti, a tím vytváří mezery, tvořící zárodek nastávajícího pádu či zřícení se všeho, co bylo takto chybně postaveno. A je přitom zcela nedůležité, zda jde o získání materiálních výhod, sloužících k dobrým účelům, či o velké duševní bohatství, jež by bylo pro každého vždy velkým a neocenitelným přínosem.

Uvědomme si, že obdobou příkladu domu bez základů je právě každé lidské úsilí, jemuž chybí zákonitá a logická vývojová posloupnost, zaručující jeho bezpečné završení.

Dalším příkladem může být i situace z oblasti mezilidských vztahů, kdy například učitel nepochopí, že svému žáku smí odevzdat jen takové množství informací, které on dokáže na svém stupni zralosti pochopit a pospojovat si do hlubších souvislostí. Kritériem obtížnosti vyučovací látky totiž není vědomostní úroveň učitele, ale současná zralost žáka! Pokud však toto učitel nepochopí a netrpělivě předbíhá ve výkladu vývojové mezistupně, nejenže v chápání žáka vyvolá zmatek, ale ochudí jej také o radost z vlastního rozvíjení nových poznatků, čímž mu zcela znemožní vlastní aktivní sebeuplatnění při výuce. Obrazně bychom tedy mohli říci, že „stavba“ jejich vzájemného vztahu se zřítí, protože vztah přestal plnit svůj smysl, jestliže se dokonce nestal škodlivým.

V oblasti šíření duchovní osvěty se netrpělivost projevuje například v tom, že v touze podporovat na cestě ke Světlu předkládá pomáhající člověk před duchovní zrak hledajících takový vzor, který je jim příliš vzdálen, a tedy pro ně nepochopitelný. V důsledku toho potom často odsune hledající člověk všechny duchovní ideály do říše výmyslů či pohádek, začne je považovat za nereálné a v zatrpklosti vystaví se tak vážnému ohrožení a duchovnímu pádu, jenž plyne člověku vždy z neznalosti přirozených zákonitostí, udržujících chod celého Stvoření. Není přitom vůbec důležité, jak to pomáhající myslel, když se snažil pomoci předkládáním vzoru podle své zralosti, protože následkem této snahy není pomoc, ale až příliš často jenom splnění vlastních přání.

Tato přednáška si neklade za cíl zabývat se jednotlivými příklady, ve kterých se může naplno projevit zkázonosný účinek netrpělivosti, protože toto má být věcí samostatného úsilí každého člověka. Pamatujme však ještě na to, že trpělivost, pokud je pravá a čistá, souzní přirozeně s pokorou a vyúsťuje do moudré zdrženlivosti, která je jedním z největších projevů lidské zralosti.

 T.L.

www.pre-ludskost.sk

 



Komentování tohoto článku je vypnuto.