Kritika Abdruschinovy nauky 3.část - Abdruschin - Kristus

Napsal Zenavesvetle.cz (») 7. 7. v kategorii Duchovní cesta, přečteno: 120×

             Abdruschin se nepovažuje jen za jedině kompetentního vykladatele Krista, ale domnívá se, že je pro dnešní dobu důležitější než sám Kristus.

             Mám-li tento omyl řádně vysvětlit, musím napřed rozebrat, co říká o Kristu:

„Kristus nemohl zůstat věčným prostředníkem mezi Božstvím a stvořením s lidstvem, protože odložil všechno co nebylo Božské." (str. 329)

             Zastavme se hned u této věty. Abdruschinovi se patrně zdá, že trvalejším pojítkem mezi Bohem a člověkem je spíše lidské, než právě čistě Božské, zatím co právě opak je pravdou - Věčným prostředníkem mezi Bohem a člověkem může zůstat zase jen věčné. A všechno, co je věčné, je Božské. Všechno ostatní, mimo Božského, je časné a spíše překážkou na cestě k Bohu, než pojítkem. A proto časné může sloužit jako jen dočasný prostředek na této cestě.

             Avšak Abdruschin pokračuje ve své větě takto: „Syn Boží- Kristus - oznámil proto sám lidstvu příchod Syna Člověka, který pak zůstane věčným prostředníkem." Za toho Syna Člověka považuje Abdruschin právě sebe a později bude řečeno proč. Ale čtěte dále: „Rozdíl mezi Synem Člověka a Synem Božím je v tom, že Syn Člověka je sice narozen čistě z Božského, ale současně byl spojen s vědomě duchovním tak, že stojí jako jednou nohou v Božském a současně druhou v nejvyšším vědomě duchovním."

             Stačí však jen aspoň trochu pozorně číst např. evangelium sv. Jana, abychom nabyli vědomí o tom, že Syn Boží, právě jako Syn Člověka je jeden a tentýž, tj. Kristus. Viz evangelium sv. Jana, kap. XII. verš 32 a dále: "...a já budu-li povýšen, tj. ukřižován - od země -, potáhnu všechno k sobě." To pravil naznačuje, jakou smrtí měl zemříti. Zástup mu odpověděl: „My jsme slyšeli ze zákona, že Kristus zůstává na věky, kterak ty pravíš. Musí povýšen býti Syn Člověka? Kdo jest tento Syn Člověka?" Ježíš jim řekl: "Ještě krátký čas je světlo mezi vámi. Choďte, pokud máte světlo..."

             Jinde Ježíš říká o sobě: „Přišla hodina, aby byl oslaven Syn Člověka.." Sv. Jan, kap. XII, verš 23.

             Opět jinde Ježíš pravil: „Nyní jest oslaven Syn Člověka a Bůh je oslaven v něm. Je-li Bůh oslaven v něm, oslaví ho i Bůh sám v sobě: ano, hned ho oslaví. "Sv. Jan, kap. XII, verš 31-3.

             Kdo by se odvážil překroutit tento zřejmý smysl evangelia sv. Jana, kde se pojednává o Kristu, jako o Synu Člověka, který je právě oslavován svou smrtí za lidstvo? I když nelze tuto opakovanou samozřejmost popřít, může vyvstat otázka, proč se jednou Kristus jmenoval Synem Božím a podruhé Synem Člověka. Odpověď je velmi snadná. Celým svým životem, smrtí a zmrtvýchvstáním, chtěl ukázat cestu k Bohu! On je právě ta cesta! Musel tedy též ukázat, že co je lidské, musí zemřít, musí býti pro svět ukřižováno, kdežto, co je Božské, bude žít na věky. Musel tedy ukázat, že co je lidské - Syn Člověka - musí zemřít, musí býti pro svět ukřižováno, kdežto, co je Božské - Syn Boží -, bude žíti na věky.

             To je právě jedna z nejdůležitějších pouček a nabývá zvláštní jasnosti, když Kristus říká výslovně, že Syn Člověka bude povýšen - tj. ukřižován, aby si apoštolové a učedníci nemysleli, že na kříži může zemříti něco jiného, než člověk sám. Ani pro nás tato poučka neztrácí na důležitosti, protože se nám v ní říká, že má-li člověk nalézti Boha, musí dát v sobě zemřít nejen zvířecímu, ale i lidskému.

            Schází-li však Abdruschinovi toto základní duchovní vědění, nedivme se, že potom jsa popříti celou řadu Kristových výroků: Právě jsem tu citoval, jak Kristus předvídal svou smrt na kříži a měl v úmyslu za lidstvo zemříti. Abdruschin však věci rozumí lépe, než apoštol Jan, který patrně Krista nepochopil. Abdruschin praví: „Kristus, nijak nepřišel na zemi s úmyslem dáti se ukřižovat. V tom také spasení nespočívá. Jeho pravda měla přinésti spasení." (str. 359)

            Kdyby měl Abdruschin pravdu, musela by být už ve Starém zákonu škrtnuta všechna ta nesčetná proroctví o Kristově umučení. Svou thesi doplňuje Abdruschin dále na str. 365 tvrzením, že svým vtělením se ocitl Kristus "pod zákonem", a proto nemohl sestoupiti z kříže. Je jisto, že po Abdruschinově výkladu o nedobrovolné smrti Kristově tento dovětek nemůže scházet. Škoda, že si Abdru­schin nevzpomněl, že Melchisedech Henoch a Eliáš - abych mluvil jen o příkladech Starého zákona, - nepodlehli tomuto zákonu a vůbec nezemřeli v těle. Abdruschin píše doslova: Když je hrubohmotné tělo přibito na kříži opravdu pevně, nemůže se osvobodit bez cizí pomoci a bez hrubohmotného přispění." Na co všechno musel přitom Abdruschin zapomenout ze života Ježíšova. Kristus přece několikráte se rozplynul uprostřed davu a zmizel, dále při svém zatčení v zahradě dokázal, že když všechny omráčil, mohl volně odejít, ale schválně toho neučinil, protože chtěl zemříti na kříži. Nebylo pro něho nic lehčího, než sestoupiti z kříže, když dovedl prostupovat zavřenými dveřmi a chodit po vodě, a když např. i jeho žák sv. Petr, dovedl se bez hmotné pomoci vyprostiti z okovů a odejít ze zavřeného žaláře atd. Kristova moc šla tak daleko, že mohl slíbiti svým učedníkům, že budou dělat větší divy než On.

             Abdruschinovi nezbývá nic jiného prohlásit, než že "Kristovi učedníci nikdy správně nepochopili mnohé z toho, co říkal. Učedníci smysl poslední večeře přetvořili v ten způsob, jaký ve své dětské prostotě pochopili." (str. 372). Ve skutečnosti podle Abdruschina měl při ní Kristus říci: "Slovo jest v pravdě mé tělo a má krev!" A hned dál zase čteme: "Ježíš z Nazaretu, Syn Boží, nevstal proto tělem z mrtvých.

             Protože byl Kristus tak hluboce nepochopen a historie Jeho života byla tak zkomolena, radí Abdruschin na str. 554, oddělit Kristovo utrpení od Jeho učení. Jeho utrpení bylo prý jen zločinem lidstva, který byl spáchán na něm. Je pravda, že kdyby utrpení Kristovo nemělo vyššího smyslu, nemohl by být Kristus již našim vůdcem! A to Abdruschin potřebuje zařídit, aby se jím, ve svém slepém velikášství, mohl stát sám.

             Napřed líčí důvod příchodu Kristova na zem správně a odůvodňuje ho stejně jako Bhagavad-gita, upadající mravností lidstva a odpadlictvím od Boha (str. 780). Ale po několika stech popsaných stránkách doplňuje svůj původní správný názor, jak už bylo řečeno takto: (str. 267): „Příchod Kristův nebyl zpočátku předvídán! Jen nesprávné použití svobodné vůle lidstvem v pádu do hříchu a následky tohoto činu učinily nutným Božský zásah proti jeho prvotní vůli." Zde se líčí nedokonalost Boha, který nadal člověka svobodnou vůlí a nepředpokládal, že ji člověk zneužije. Z nouze potom poslal na zem Krista a opět patrně nepředpokládal, že jej lidstvo zavraždí. Nic nevadí, že na str. 573 praví, že vůle Boží je dokonalá.

             A nyní, co říká Abdruschin o sobě - Synu člověka. „Syn Člověka, jako Syn Boží, pochází z Boha, z Božsky-bytostného. Když Lucifer jako přicházející z Božsky-bytostného, ve svém působení zklamal, musel být na jeho místo vyslán silnější, který ho spoutá a stvoření pomůže." (str. 327). Jinde vysvětluje Abdruschin svůj původ neméně jasně: „Syn Člověka je silněji vyzbrojen proti světu hrubohmotnému, než Syn Boží. Také Syn člověka je vyslán od Boha a vyšel z Božsky-bezbytostného. Přes svým sesláním do hrubohmotnosti vtělil se však do věčného, čistě-duchovně-bytostného a jest tedy úzce spojen s onou duchovní podstatou, ze které pochází símě lidského ducha! Tím se přibližuje Božsky-bytostné jádro tohoto druhého Vyslance, lidskému duchu v jeho původu. Tím získává proti němu i více ochrany a bezprostřední síly. Ve svém druhu přibližuje se tím lidstvu a ve dvojici svého původu i mládí jest opravdový Bohočlověk! Vychází z Božsky-bezbytostného a také z čistě duchovně-bytostného, z prapočátku lidstva. Z tohoto důvodu se jmenuje oproti čistému Synu Božímu, Synem Člověka." (Str. 314)

             Ale je v tom synovství přece jen určitý nedostatek. "Syn Člověka, praví Abdruschin, přijal vedle Božského původu jako neodlučitelné vlastnictví také čistě duchovní. To ho zdržuje od trvalého znovuvejití do Božského. Tím se pak teprve plní ono zjevení zaslíbení věčného prostředníka mezi Bohem a stvořením, ke kterému patří také lidstvo." (Str. 568)

             Křesťan se však dívá na věčné prostřednictví mezi Bohem a člověkem trochu jinak. Pravým prostředníkem mu nemůže být nikdo, kdo není dokonale spojen s Bohem. Kristus o sobě řekl a mohl říci: „Já a Otec - jedno jsme", ale Abdruschin opravdu ještě není spojen s Bohem. Tak daleko se zkrátka ve svém lidském vývoji nedostal. Nemůžeme mu to mít za zlé, neboť sami nejsme též vědomě spojeni s Bohem, ale nemůžeme tento Jeho nedostatek duchovního spojení s Bohem považovat ani při nejlepší vůli za něco, co by Ho opravňovalo k prostřednictví mezi člověkem a Bohem. Tato jeho obratně přiznávaná nedokonalost ho pouze zavazuje, aby se nevyvyšoval nad ostatní lidi a pěkně šel za poznáním Boha. V tomto přiznání Abdruschinově je pochopení celého jeho odporu proti tomu, aby člověk došel a snažil se dojíti až k Bohu. Sám nedosáhl této mety, dovede tuto nedoučenost představit jako svou přednost a považuje za svou povinnost jiným zabraňovat, aby dosahovali. V tom vidím největší prohřešení Abdruschinovo, jak ještě později ukáži.

             S údivem se dovídáme, že v tomto stavu polovičního duchovního poznání, byl již v době Kristova života. Neboť praví o sobě z té doby toto: "...S vážným úžasem hleděl jinoch z hradu Grálu na nesmírné dění...příští Syna Člověka. V tu dobu nacházel se již ve svém vzdělávání, které trvalo tisíciletí..." (Str. 625)

             Syn člověka měl potom přijít na zem až v hodině soudu nad lidstvem. Viz známý již citát: "A když pak se ve velké tísni - rozuměj při hmotném soudu zde na zemi - vstoupí mezi lid Syn Člověka, tu se po něm natáhnou všechny ruce a budou sténat a úpěnlivě prosit, ale zase jen v naději, aby jim pomohl podle jejich přání!" (str. 639)

Dnes po jeho smrti a odchodu ze země, když víme, že se nedočkal soudu, vidíme, že se z jeho velikánských domněnek o vlastní důležitosti nic nesplnilo.

             Není divu, že tak pyšný člověk se nemohl obejíti bez vyhrožování, které jeho následníkům nevadilo, naopak asi způsobovalo příjemné mrazení po zádech při vzpomínce na tak velikou moc. Cituji schválně nejmírnější formu jeho výhružek: „Syn člověka v hodině soudu nepřináší vysvětlení...V jeho slovech jsou určení, jež musí býti vámi splněna nezměnitelně, nechcete-li zahynouti. To je pro nynějšek poslední slovo!" (Str. 640) Postavte si proti tomuto výroku jiný, ze strany 376: "Kdo přijímá a vyznává jako své přesvědčení důležité věci, aniž se ptá, projevuje tím bezmeznou lhostejnost, ale žádnou pravou víru." Zde odsuzuje lidi, kteří přijímají bezhlavě různá církevní dogmata. Má však právo proti těmto lidem brojit právě Abdruschin, když si dává sám velmi záležet, aby o jeho dogmatech, jichž postavil dlouhou řadu, nikdo nepřemýšlel, ale bral je jako bernou minci. Praví přece, že v jeho slovech jsou určení, tedy dogmata, o kterých nelze vyměňovati dlouhodechá mínění. (str. 640)

             Když pomyslíte, jaká hrstka lidí se dověděla o těchto hrozbách, a že právě ti by měli býti souzeni, protože museli dříve nebo později poznati nedokonalost Abdruschinova učení, pak vidíte, jaké nespravedlnosti se dopouštěl na svých zastáncích schopných přemýšleti a proč jeho učení je určeno k brzkému zániku.

            Dává sice ještě jakousi vzdálenou útěchu svým zastáncům, ale ta se příčí tomu okamžitému soudu nad lidstvem, který se měl odehrát již v této době. Praví totiž zcela bez ohledu na četná opačná tvrzení: "Jednou má nastat na zemi odlesk skutečného ráje pod vládou Syna Člověka, na počátku tisícileté říše." (Str. 334)

 "Syn Člověka je posledním prorokem pro stvoření. Jest ode­vždy předurčen pro konec první části hmotnosti. Stvoření pak půjde dále pravidelně svou cestou, v čele se Synem Člověka, jako věčným prostředníkem." (Str. 567)

             O tom by nám museli podat svědectví aspoň jeho nejvěrnější žáci. Ale nikdo z nich nemůže říci, že by v nich žil Abdruschin, jako mohl sv. Pavel říci, že v něm žije Kristus. Důvodem proto je, že Abdruschin sám není živ v Bohu. A tak nám přece jen nezbývá žádný jiný prostředník než Kristus, kterého dodnes hledající nalézají a znají. Avšak pro ty, kteří dosud nenacházejí Krista, je třeba zde malé vysvětlení.

             Pravý duchovní vůdce, jakým byl Kristus, neodešel a nevzdálil se od lidstva svou smrtí na kříži. Dokázal naopak svou smrtí, že máme umřít pro svět, že naše lidství má být ukřižováno, aby se mohlo projevit Božské.

             Při jednom svém zjevení po smrti, kráčel Kristus se dvěma učedníky do Emaus. Ti Ho poznali, až se s nimi rozloučil. Pak si ale řekli, že Ho mohli poznati podle toho, že hořela jejich srdce při styku s Ním. Tento vnitřní vliv Kristův zůstával i v nedokonalých učednících a byl jim a je dodnes neklamným důkazem o velikosti Mistrově. Tento vliv se však u těch několika vyvolených vystupňoval ještě sesláním Ducha Svatého, kterého Kristus přislíbil už za svého života. Toto působení Ducha Svatého zaplašilo navždy nejen všechny pochybnosti apoštolů, ale zbavilo je též všech nedokonalostí. Nic takového se nestalo ani jednomu žáku Abdruschinovu, neboť Abdruschin neměl sílu, kterou by mohl předávat.

             Právem se tedy ptáte, jak vysoko vývojově asi Abdruschin stál. Není to těžko uhodnout, protože Kristus nám svým životem ukázal, jak máme posuzovat celý duchovní vzestup. Kristus řekl, že je cesta, pravda a život. Zůstaňme pro naší potřebu u toho výroku, že je cesta. To znamená, že v Jeho životě nesmíme spatřovati jen pouhou historii, nýbrž naznačenou cestu k Bohu, kterou detailněji vyložím v další kapitole. Na svém počátku svého duchovního učitelství, byl Kristus pokoušen Satanem, který mu sliboval, že všechno může mít, bude-li se mu klaněti. Kristus však neusiloval o moc nad lidmi, jak o ni usiloval Abdruschin. Už tedy v tomto bodě se rozcházejí obě cesty, cesta Kristova a cesta Abdruschinova. Abdruschin neodolal na počátku svého osvícení pokušení, zmocniti se vlády na lidmi. Nedovedl proto říci jako Kristus, že je menší než Otec a že nechce nic jiného, než vésti k Otci. Abdruschin nechce vésti k Otci, nýbrž jen do hradu Grálu, kde domněle sám kraluje. Horuje pro pokorné přijímání jeho nauky a proti velikášství lidí, kteří chtějí poznati Boha, ale proti své pýše nenalezl ani nejmenšího léku. Jeho vlastní království - Grál -, nemá nic společného s Bohem, je pouhou smyšlenkou, vytvořenou na správném podkladě stupňů lidského vědomí. Abdruschinův ráj, nebo Hrad Grálu, - převzatý z německé a starofrancouzské pověsti - je - chceme-li být hodně velkorysí - stav vědomí, a to značně vysoký, neboť je na přechodu ze hmoty do oblasti, kde si člověk začíná uvědomovati Boha. Je však zase tak nízké, že není vůbec povznesen nad jemnou hmotu. Za ním teprve začíná pravé zažívání Boha, naznačené Kristovým křtem
 v Jordánu. A tento křest sám, je teprve prvním otevřením nebe, po němž přijde dlouhá a svízelná cesta k ukřižování a zmrtvýchvstání. To všechno měl Abdruschin vývojově prodělat, aby se mohl stát Spasitelem nebo prostředníkem mezi lidstvem a Bohem. Jelikož k tomuto vývoji ještě sám nedošel, musí jeho následovníci dříve nebo později poznat a přiznat, že svou smrtí přestal být tím prostředníkem, jímž sliboval být na věky. Po takovém poctivém přiznání už mnoho z Abdruschina živého nezůstane. Jen umravňovatel, jako mnoho jiných před ním, ale umravňovatel neodosobněný a chorobně do sebe zamilovaný.

            Věcné dílo zůstává nedotčeno časem, kdežto všechna časná díla, která nemají punc věčnosti, zapadají, až úplně zapadnou v zapomnění.

             Čtenář Bible, Bhagavad-gity nebo Tao-te-kingu ví, že Abdruschinovo Poselství nemůže obstáti vedle těchto světel. Proto bych každému doporučoval, aby se nebál sáhnout po těchto světlech, nedal se omezovati ve svém poznání. Jen tyranové všech druhů nám mohou předpisovat, jak máme myslet, a jak myslet nesmíme. Nemohou však nám býti v ničem vzory, neboť míříme stále ke svobodě ducha.

http://www.makon.cz/pdf/ABDRUSCH.pdf


Komentování tohoto článku je vypnuto.