Kritika Abdruschinovy nauky 4.část - Bůh v nás

Napsal Zenavesvetle.cz (») 13. 8. v kategorii Duchovní cesta, přečteno: 84×

             Nejhouževnatěji bojuje Abdruschin proti víře, že chováme v sobě Boha. Z dřívějších kapitol je už částečně vidět, proč se domníváme, že Bůh v nás není. Máme-li však jeho smysl nejen pochopit, ale najít oporu pro opačné mínění, musíme ještě jednu kapitolu věnovat tomuto základnímu důležitému předmětu.

             Abdruschin se domnívá, že jen tzv. Prastvoření jsou spojeni s Bohem, avšak ti nikdy nesestupují do hmoty. (Str. 477) Hmota je s jejich stavem neslučitelná. Člověk má v sobě jen ducha, o tom už byla zmínka. Je-li však stav Božský neslučitelný se stavem hmoty, čili nemůže-li Bůh sestoupiti do hmoty, pak má Abdruschin zaručeně potíže s Bohem Ježíšem Kristem, vtěleným do hmoty, a pak sám se sebou, neboť podle svého prohlášení také on má něco Božského v sobě. Se svým stavem uzavřel jakýsi nepodařený kompromis, o němž už byla zmínka v minulé kapitole.

             O zrození Krista praví na str. 60: „Bůh ve své lásce mocí své vůle odloučil od sebe část a vtělil ji do hrubohmotného těla člověka mužského rodu: Ježíše Nazaretského." Tím chce asi říci, že u Ježíše udělal Bůh ze své moci výjimku, oddělil v okamžiku zrodu Ježíšova ze sebe část a vtělil ji do mužského těla. U ostatních lidí Bůh nic ze sebe neodděluje, neboť oni se rodí bez Boha v sobě, jen s něčím, čemu on říká duch. Srovnejme si však výrok Abdruschina především s Kristovým výrokem: „Dříve než Abraham byl, já jsem." To znamená, že nebylo třeba, aby Bůh nějakou část ze sebe oddělil, protože Kristus byl a je odevždy a navždy.

Praví přece: „Já jsem.“ Abdruschin se kdesi pouští do podobné pósy, ale zřejmě nerozumí hloubce těch slov. Nemůže však tvrdit, že Kristovo vtělení do hmoty jako Boha bylo výjimkou. Co ale potom může říci proti výroku Starého Zákona, který Kristus podle sv. Jana opakuje takto: "Což není psáno ve vašem zákoně: Řekl jsem: Jste bohové. - Jestliže ty, na které se obracela Boží řeč nazývá bohy, - Písmo nemůže být zrušeno -, smíte vy tomu, koho Otec posvětil a poslal na svět říci: „Ty se rouháš?" protože jsem řekl: „Jsem Syn Boží?" Jan kap. X., verš 34-36. Co může namítnouti proti jinému výroku Kristovu, že člověk od Boha přichází a k Bohu jde? Tam nečiní Kristus rozdílu mezi Prastvořenými a vyvinutými, nýbrž jasně naznačuje cestu a její cíl.

             A konečně, je snad málo výroků, které svědčí o tom, že Kristus a Jeho apoštolové věřili, že Bůh je v Nás?

            Sv. Jan praví o Kristu: „Bylo však světlo pravé, které osvěcuje každého člověka, přicházejícího na tento svět." Jan, kap. I, verš 9.- Bůh Kristus, je tu nazýván světlem, které osvěcuje každého člověka, jenž přichází na svět. To je slovo velmi závažné. Uvěříme-li mu, postavíme se na názor, že se rodíme na svět s Bohem v sobě, zvláště, když Kristus je spojen s Otcem: To poznáváme podle tohoto výroku: „V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci a vy ve mně, jako já ve vás." Jan, kap. XIV, verš 2O.

            Také o cíli spojení s Bohem, se dočtete v Novém zákoně: ať všichni jsou jedno: jako ty, Otče, ve mně a já v Tobě, tak ať také oni jsou v nás." Jan, kap. XVII, verš 20 - 21.

             Kdo by si myslel, že jsou to výroky jen náhodně vsunuté, mýlil by se! Kolik takových náznaků nacházíme na jiných místech, např. v epištolách.

 „Nevíte, že jste chrámem Božím, a boží Duch přebývá ve vás?" (I. Kor. III, verš 16) A tu nejde o ducha bez Boha, jde o opravdový chrám Boží, který nese v sobě ducha Božího, nikoliv rajského.

„Neboť vy jste chrámem Boha živého, jak řekl Bůh: Přebývati budu mezi nimi a choditi s nimi, a budu jejich Bohem a oni budou mým lidem." (II. Kor. VI, verš 16)

 „Sami sebe zkoumejte! Či poznáte sami sebe, že Kristus Ježíš jest ve vás! (II. Kor. XIII, verš 5)

„Jeden Bůh a Otec všech, jenže jest nade všemi a skrze všecky a ve všech nás." (Ef.IV, verš 6)

 „Tu není Řek a Žid, obřezaný a neobřezaný nevzdělanec, Skytha, otrok, svobodník, nýbrž vším a ve všem jest Kristus." (Kol. III. verš 11)

             O sobě řekl pak sv. Pavel. „S Kristem ukřižován jsem, žiji pak již nikoliv já, nýbrž žije ve mně Kristus." (Gal. 11, verš 20) Stejně jako sv. Pavel mluví o sobě sv. Petr, který dokonce mluví o Kristu, jenž žil v prorocích před Kristovým narozením na svět: „O spáse té zkoumali a zpytovali proroci, kteří prorokovali o minulosti pro nás určené, zpytovali, na který nebo na jaký čas, ukazoval Duch Kristův v nich mluvících, když předpovídal o Kristových utrpeních potomních oslavách." (I. Pt. I. verš 10 -11)

             Obdobných výroků najdeme v epištolách daleko více, ale necituji je všechny proto, že mi zbývá raději něco vysvětliti. Apoštolové dobře rozlišovali, jakým způsobem sídlil Bůh v člověku, duchovně neobrozeném, neznovuzrozeném z vody a z Ducha, jak říkali a jaký v něm přebývá Bůh, když člověk prošel znovuzrozením. Nejlépe tento rozdíl vyjádřil sv. Jan, který jednak praví, že světlo Boží osvěcuje každého člověka přicházejícího na svět (I., 13), jednak rozlišuje zvláštní způsob přebývání Boha v člověku, a to slovy: „Jestliže mne kdo miluje, Otec můj ho bude milovat, i přijdeme k němu a příbytek u něho učiníme." (XIV, 23)

            Z těchto dvou citátů je zřejmo, že člověk se sice rodí s Bo­hem v sobě, ale není si toho vědom, neboť sám do Boha se svou myslí nevešel. Přejde-li však člověk do Boha třeba za pomoci lásky, což jest nejmocnější prostředek, jakým lze podnítiti vůli, aby vytrvala v tak dobrém předsevzetí, pak už člověk ví, že v něm Bůh je, neboť Bůh v něm přebývá, tj. žije právě tak, jak to vyjádřil sv. Pavel slovy: "Živ jsem již ne já, ale živ je ve mně Kristus."

             Je tedy každému patrno, že se člověk nemůže chlubiti existencí Boha v sobě, když o ní neví. Jsou tedy takové obavy Abdruschinovy bezpředmětné. Naopak poráží se vlastními slovy, když praví: "Každý, kdo nerozvíjí v plném, jemu možném rozsahu dané mu schopnosti cítění a myšlení, ten se proviňuje!" (Str. 336) Proto se proviňuje i Abdruschin a daleko více, než prostý nevědomý člověk, když zabraňuje, aby se člověk chtěl spojit a spojoval s Bohem, stanovil-li Kristus tento cíl člověku (viz citovaný sv. Jan XVII. verš 20-21). Proti tomuto cíli bojuje Abdruschin asi takto:

             „Mluví-li se dnes na všech stranách honosivými slovy o hledání Boha, je to opět velké pokrytectví obvyklé samolibosti, které úplně chybí každá skutečná touha po čisté pravdě. Hledá se jen sebezbožštění a nic jiného. Žádný člověk se vážně nepřičiňuje, aby Bohu rozuměl!" (Str. 575)

             „Sebezbožštění, které se jeví ve tvrzení, že v člověku je Božské, jest špinavým dotýkáním se vznešenosti a čistoty vašeho Boha. Ve vašem nitru stojí oltář, který má sloužiti k uctívání vašeho Boha. Tím oltářem je vaše schopnost cítění." (Str. 436)

             „Na svých cestách mohl jsem seznati, že byla snesena hořící pochodeň mezi líné duchy mým slovem, které prohlašuje, že žádný člověk nemůže zváti svým Božské. Právě teď jeví se však velká snaha objeviti Boha v sobě a tím se státi také sám Bohem!" (Str. 435)

             „Tak jako nemůže býti do zvířete na zemi vštípen duch člově­ka, aby se tím živé zvíře mohlo státi člověkem, právě tak nemůže býti do člověka vštípeno Božství." (Str. 436)

 Na tato slova, jen pár slov.

             Každé přirovnání kulhá na jednu nohu. Sv. Jan praví, že již přichází člověk se světlem Božím na zem. Čím složitější organismus, - a člověk je právě organismem nejsložitějším, - tím více zachycuje v sobě podstaty Boží a tím snáze může se s ní spojiti. Je to dlouhá cesta a opravdu se nehodí pro nečisté duchy, netoužící vášnivě po poznání pravdy. křesťané nemohou svou touhou po Bohu pošpiniti majestát Boží, protože jen tehdy a jen ten, kdo se ztratí, nalézá Boha, kdo sebe přestává milovati, ten začíná milovat Boha a kdo netouží po blaženosti v ráji - ať je to hrad Grálu nebo kterýkoliv jinak pojmenovaný, - ten se zbavuje osobního prospěchářství a nahrazuje je universální, všeobjímající pravdou, láskou a poznáním. Nezapomeňte také, že Kristus řekl: "Pojďte ke mně všichni, kdo jste obtíženi a já vás občerstvím." On nás vybízí, abychom k Bohu šli, Abdruschin nás zrazuje od tohoto úmyslu, jen proto, aby se sám mohl postaviti na Boží místo Kristovo. Není těžko se rozhodnouti, koho máme poslouchati. Je jen třeba si uvědomiti, jak Abdruschin neustále stojí v oposici proti Kristovi, i když to veřejně nemůže přiznat. Přiznává veřejně, že se neshoduje s názory apoštolů, tedy přímých učedníků Kristových, ačkoliv těžko lze pochopiti, kdo by byl nejlépe mohl porozuměti Ježíši, než Jeho vlastní učedníci, které On sám vychoval. Proč zrovna oni by měli být nejméně schopni porozuměti, jak se domnívá Abdruschin?

             Je však pravda, že mezi tzv. hledajícími Boha, je mnoho těch, kteří se považují pro tuto svou snahu za lepší, než ostatní. Tito zpupní lidé však jsou špatnými a nikoliv příkladnými zastánci cesty k Bohu. Ať jich je sebe více, zasluhují pokárání jen oni, ale nikoliv dobrá snaha poznati Boha. Abdruschin se jistě potkal s lidmi, kteří o sobě tvrdili, že poznávají Boha, ale neviděl, že by se touto snahou jejich život zlepšoval. Pak má právo je odsuzovati. Jsou to hroby zbílené, jak takové lidi výstižně nazval Kristus. Tito lidé mají ve skutečnosti rádi jen sebe a ne Boha. Proto hledají povýšení své a nikoliv Boží. Pravý opak je správná cesta. Člověk hledající Boha nikdy se nesnaží povýšiti sebe, nýbrž povýšiti Boha, a to zcela podle návodu sv. Pavla, aby totiž člověk sám se stále zmenšoval a Bůh v něm stále zvětšoval.

             Je však nutno říci, že náboženství, které nevede k Bohu, není vůbec náboženstvím, neboť podstatou každého náboženství je navazovati pevnější svazek, - odtud latinský název pro náboženství "religio", pouto - s Bohem. Abruschinova nauka není tedy ani nauka náboženská, nýbrž jen mravoučná, etická. Toho by si měli být všichni její hlasatelé vědomi a hledat náboženství a nábožen­skou cestu a víru. Z obdobných důvodů není náboženství spiritismus, proti kterému Abdruschin tolik bojuje.

             Přece však jakési zapůsobení Boží jednou za rok Abdruschin přiznává. Je to: "Každoroční vylití síly Ducha svatého do Grálu k obnově veškerého stvoření..." (str. 518)

            Jest to jediný spojovací bod stvoření se Stvořitelem, a nazývá se proto hrad Grálu... Duch Svatý není vylit, nýbrž On vylévá sílu! - Na den svaté Holubice, přičemž holubice je mu viditelnou formou Ducha Svatého (Str. 519).

            Na str. 339 čteme pak, že Duch svatý je vůle Boží. O tom již byla zmínka dříve. Duch svatý podle Abdruschina není Bůh, nýbrž duch, a proto toto uznání vylití síly takového Ducha Sv. nemůže sloužiti za podklad spojení člověka s Bohem, jak také Abdruschin výslovně zdůrazňuje. Takové vylití Ducha Sv. do Grálu mělo sloužit jen ke zvýšení psychické moci Abdruschinovy, který tento Grál třímá v ruce.

            Všude kolem sebe vidíme, co je to člověk bez Boha. Vždy a za všech dob a okolností, kdykoliv lidstvo opustilo tuto úzkou cestu hledání svého Stvořitele, mravnost upadla a rojily se víry, které byly špatnou náhražkou víry pravé. Už na příkladu židovského národa, který nebyl spokojen s přímým vedením Božím vidíme, kam vede lidská pýcha. To je ta pravá a nejhroznější pýcha, která právě vyučuje Abdruschina. K Bohu jít neznamenalo nikdy jím vládnout, nýbrž jemu sloužit, jeho milovat nade vše a ve všech. Proto mohl Kristus říci, že největší přikázání je milovati Boha a bližního. Myslíte, že nás Abdruschin účinně vyučí tomuto prvnímu a nepostradatelnému příkazu Božímu, když neustále tvrdí, že s Bohem nemáme nic společného a že Bůh vůbec na nás přímo nepůsobí, a působit nemůže. Zde je nejsnáze patrna lživost jeho učení, postaveného jen a jen na úctě k Abdruschinovi a nikoliv k pravému Bohu. Tady je naší povinností, abychom se opřeli a nebáli se zavrhnout takový způsob myšlení. Musíme jasně umět říci, že se nebudeme za žádných okolností klanět zlatým telatům, ať jsou jich tisíce a ať jsou jejich moderní jména jakákoliv.

Celý text: 

http://www.makon.cz/pdf/ABDRUSCH.pdf


Komentování tohoto článku je vypnuto.