VÍRA JE VNITŘNÍ POZNÁNÍ PRAVDY

Napsal Zenavesvetle.cz (») 11. 5. v kategorii Duchovní zákony, přečteno: 94×

 

(1)

Lidé dnešní doby se domnívají, že věřit znamená myslet si, že něco je tak či onak, protože tomu učí církev a nelze to rozumem pochopit.

Lidem se říká: „Věř a nepochybuj;" a pokud někdo odpoví, že tomu nerozumí, uslyší odpověď: „Právě proto věř." Současná víra je proto víra neznalá a může být také nazvána vírou slepou. A protože tuto víru diktuje jedna osoba druhé, je to víra historická. V následujícím ukážeme, že taková víra není duchovní.

(2)
Skutečná víra je poznání, že něco je tak či onak, protože je to pravda. Člověk, který má skutečnou víru, si myslí a říká: „To je pravda, a proto tomu budu věřit." Víra je totiž věcí pravdy a pravda je věcí víry. Pokud takový člověk neví, co je pravda, řekne: „Nevím, co je pravda, proto tomu ještě nevěřím. Jak bych mohl věřit něčemu, čemu nerozumím? Možná, je to klam."

(3)
Obecně se však má za to, že duchovní či náboženské otázky nemůže nikdo pochopit, protože jsou transcendentní. Ve skutečnosti však člověk může pochopit duchovní pravdy stejně tak dobře jako pravdy přírodní; a i kdyby je nechápal jasně, přesto může, když o nich slyší, vnímat, zda jsou pravdivé nebo ne. Platí to zejména u lidí, které vzněcuje pravda. Toto poznání mi daly četné zkušenosti. Mohl jsem si promluvit s lidmi neznalými, málo inteligentními i hloupými, a také s lidmi narozenými v církvi, kteří sice slyšeli něco o Pánu, o víře a lásce k bližnímu, avšak byli ponořeni v klamech a ve zlech. Směl jsem jim vyložit jisté tajemství moudrosti, a oni vše pochopili a uznali. Tehdy však byl jejich intelekt ve světle, jež je vlastní všem lidem, a zároveň byli ve sféře hrdosti na to, že jsou inteligentní. To se stalo, když jsem rozmlouval s duchy. Mnohé z těch, kteří byli se mnou, to přesvědčilo, že duchovní otázky lze pochopit stejně dobře jako otázky přírodní - to však jen tehdy, když je člověk slyší nebo když o nich čte; pokud nad nimi rozmýšlí sám, je to obtížné. Duchovní otázky lze pochopit proto, že lidé mohou být svým intelektem povzneseni do světla nebe, v němž se zjevuje pouze to, co je duchovní, tedy pravdy víry. Světlo nebe je totiž světlem duchovním.

(4)
To je tedy důvod, proč ti, kteří duchovně tíhnou k pravdě, ji také vnitřně rozpoznávají. Tak andělé, kteří tuto náklonnost k pravdě cítí, zcela odmítají dogma, že by intelekt měl být podřízen víře. Říkají totiž: „Jak můžu něčemu věřit, když nevidím, jestli je to pravda?" A pokud jim někdo odpoví, že tomu přesto musejí věřit, odpovědí: „Cožpak se považuješ za Boha, že ti mám věřit? Nebo, mě považuješ za blázna, že musím věřit tvrzení, v němž nevidím pravdu? Udělej tedy něco, abych ji spatřil." A tak takový dogmatik ustoupí. Moudrost andělů spočívá pouze v tom, že vidí a chápou, nad čím rozmýšlejí.

(5)
Existuje duchovní idea (o níž jen málokdo něco ví), jež plyne do mysli lidí tíhnoucích k pravdě a vnitřně jim napovídá, zda to, co slyší nebo čtou, je či není pravda. Touto ideou jsou ovlivněni ti, kteří čtou Slovo v osvícení od Pána. Být osvícen neznamená nic jiného než vnímat, a proto vnitřně poznávat, zda něco je či není pravda. Takoví lidé se nazývají vyučení od Boha (Izajáš 43,13; Jan 6,45) a u Jeremjáše se o nich praví:

Hle, přicházejí dny, kdy uzavřu novou smlouvu. Toto je ona smlouva: Svůj zákon dám jim do nitra, vepíši jim jej do srdce. Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: „Poznávejte Hospodina!" Všichni Mě budou znát. (Jr 31,31.33.34)

(6)
Z těchto úvah je jasné, že víra a pravda jsou jedno a totéž. Proto také dávní lidé, kteří více než dnešní tíhli k přemýšleni o pravdě, místo slova víra říkali pravda. Proto se také v hebrejštině pojmy pravda a víra vyjadřují jedním termínem, konkrétně výrazem Amuna neboli Amen.

(7)
Pán v evangeliích a v knize Zjeveni hovoří o víře, neboť židé nevěřili, že Pán je opravdu mesiáš předpovězený proroky - a kde se nevěří pravdě, tam se mluví o víře. Přesto je rozdíl věřit v Pána a Pánu, a věřit v někoho jiného a někomu jinému. O tomto rozdílu pohovoříme později.

(8)
Do církve pod papežskou nadvládou vnikla víra oddělená od pravdy a opanovala ji, protože právě neznalost pravdy byla hlavní ochranou jejího náboženství. Proto v ní také zakázali číst Slovo - jinak by [papež a kněží] nemohli být uctíváni jako božstvo, jejich svatí by nemohli být vzýváni a modlářství by se nemohlo rozšířit natolik, aby jejich mrtvá těla, kosti a hroby byly pokládány za svaté a mohly tak sloužit obchodu. Z toho je zřejmé, jak obrovské klamy dokáže vytvořit slepá víra.

(9)
Slepá víra přežila i později u mnoha členů reformované církve, neboť ti oddělili víru od lásky k bližnímu. Ten, kdo je odděluje, nemůže znát pravdu a vírou nazývá prostou myšlenku, že něco je tak či onak, aniž by pravdu vnitřně poznal. I pro takového člověka je neznalost ochranou jeho vlastního dogmatu; dokud mu vládne neznalost spolu s přesvědčením, že teologické otázky jsou transcendentní, dokáže o nich hovořit a neprotiřečit si; ostatní přitom věří, že má pravdu a že jim rozumí.

(10)
Pán řekl Tomášovi: Ze jsi Mě viděl, věříš. Blahoslaveni, kteří neviděli, a uvěřili. (J 20,29)

Tím se nemíní víra oddělená od vnitřního poznáni pravdy: říká se, že blahoslavení jsou ti, kteří neviděli Pána na vlastní oči jako Tomáš, a přesto věří, že On je - tuto skutečnost lze totiž spatřit ve světle pravdy ze Slova.

(11)
Jelikož vírou je vnitřní poznání pravdy a víra a pravda jsou jedním a tímtéž, jak bylo řečeno výše v odstavcích 2, 4, 5 a 6, plyne z toho, že vnější poznání bez vnitřního není žádnou vírou, stejně jako jí není žádné klamné přesvědčení. Vnější poznání bez vnitřního je neznalou vírou a neznalá víra je pouhou vědomostí uloženou v paměti, a pokud se v ní člověk utvrdí, mění se v přesvědčení. Lidé s takovými vědomostmi si myslí, že znají pravdu - protože to tvrdí druzí nebo protože se v tom utvrdili. V klamu se totiž lze utvrdit stejně dobře jako v pravdě, a někdy ještě silněji. Utvrdit se v tom, že něco je pravda, znamená domnívat se to jen proto, že to někdo řekl, a nechat se tím přesvědčit bez dalšího zkoumání.

(12)
Někdo si možná myslí nebo se ptá: „Může snad někdo vnitřně poznat pravdu, která by tvořila víru? To já nemůžu." Řeknu mu však, jak by mohl: „Vyhýbej se zlům jako hříchům a jdi k Pánu, a budeš znát pravdy tolik, kolik si jen budeš přát." V nauce O životě pro Nový Jeruzalém v odstavcích 18-31 se lze dočíst, že kdo se vyhýbá zlům jako hříchům, ten je v Pánu; že takový člověk miluje pravdu, viz tamtéž v odstavcích 32-41; že má víru, viz tamtéž v odstavcích 42-52.

Emanuel Swedenborg: Kniha o Pánu a víře, 2005


Komentování tohoto článku je vypnuto.