Jedinost Boha 7

Napsal Zenavesvetle.cz (») 21. 9. v kategorii Emanuel Swedenborg, přečteno: 43×

Ti, kteří neuznávají Boha, jsou vyloučeni z církve a odsouzeni. Lidé, kteří neuznávají Boha, jsou vyloučeni z církve, protože podstatou církve je Bůh, a božské pravdy, jež nazýváme teologické, vytvářejí strukturu církve. Popírání Boha je tudíž popíráním všeho, co s církví souvisí. A právě toto popírání je tím, co člověka vylučuje - on se tedy vylučuje sám. Bůh nevylučuje nikoho.

Tito lidé jsou také odsouzeni, protože kdo je vyloučen z církve, je vyloučen i z nebe. Církev na zemi a andělské nebe působí jako jeden celek právě tak, jako vnitřní a vnější já či jako duchovní a přírodní součást každého z nás. Bůh nás stvořil takovým způsobem, že naše vnitřní já se nachází v duchovním světě a naše vnější já v přírodním světě. Byli jsme tedy stvořeni jako obyvatelé obou světů tak, aby naše duchovní součást, jež patří nebi, mohla být vštípena naší přírodní součásti, patřící tomuto světu, podobně jako je semeno zasazeno do půdy, a my se mohli stát stálými a věčnými bytostmi.

Lidé, kteří se popíráním Boha oddělili od církve a od nebe, uzavírají volní stránku svého vnitřního já, a proto i svou srdeční lásku. Vůle v nás je totiž příjemcem naší lásky a stává se jejím příbytkem. Nemohou však uzavřít své vnitřní já co do intelektu, protože kdyby to mohli a učinili, nebyli by již lidmi. Láska v jejich vůli ovšem ohlupuje jejich vyšší intelekt klamnými představami. Jejich intelekt se pak v podstatě uzavře před pravdami víry a dobry lásky k bližnímu, a obrací se tak stále víc proti Bohu i proti duchovním stránkám církve. Tím se tito lidé vydělují ze společenství s nebeskými anděly. Jakmile jsou od nich odloučeni, vstupují do společenství s pekelnými satany a myslí přesně jako oni. Všichni satani popírají Boha a mají absurdní představy o Bohu a duchovních stránkách církve; a totéž činí lidé, kteří jsou s nimi spojeni.

Je­-li takový člověk ve svém duchu, což se děje, když je doma sám se sebou, nechá své myšlenky unášet potěšením ze zla a klamů, které v sobě počal a zrodil. Tehdy myslí na Boha ve smyslu, že neexistuje - že je pouhým slovem pronášeným na kazatelnách, aby byl prostý lid udržen v poslušnosti zákonů spravedlnosti, tedy společenských pravidel. Také se domnívá, že Slovo, zdroj výroků kněží o Bohu, je blouznivý a chaotický text, kterému byla autoritativně přisouzena posvátnost. Dekalog neboli katechismus vnímá jako knížečku, kterou je dobré zahodit, jakmile ji dětské ruce opotřebují. Přikazuje se v ní, abychom ctili své rodiče, nevraždili, nesmilnili, nekradli a křivě nesvědčili - kdo to ale vše neví z občanských zákonů? O církvi si myslí, že je to jen shromáždění prostoduchých, naivních a bázlivých lidí, kteří vidí něco, co nevidí. O lidských bytostech včetně sebe smýšlí podobně jako o zvířatech; myslí si, že i náš posmrtný život bude podobný jejich.

Právě takto smýšlí jeho vnitřní já, jakkoli rozdílně může hovořit jeho vnější já. Neboť, jak jsem již uvedl, všichni máme své vnitřní a vnější já. Vnitřní, naše skutečné já, se nazývá duch. Právě ono žije po smrti, zatímco vnější já, které pokrytecky předstírá morálku, je pohřbeno. Pak je takový člověk odsouzen, protože popíral Boha.

Všichni jsme svým duchem v duchovním světě sdruženi se sobě podobnými; jsme s nimi jakoby sjednoceni. Často mi bylo dovoleno vidět duchy ještě žijících lidí, některé v andělských společenstvích, jiné v pekelných. Mohl jsem dokonce po celé dny s nimi hovořit a udivovalo mě, že tito lidé sami, doposud žijící ve svém těle, o tom vůbec nic nevěděli. Tato zkušenost mi ukázala, že ti, kteří popírají Boha, jsou již mezi odsouzenými a po smrti jsou připojeni ke svým.

Emanuel Swedenborg  -  Pravé křesťanství 


Komentování tohoto článku je vypnuto.