PÁN

Napsal Zenavesvetle.cz (») 1. 1. v kategorii Emanuel Swedenborg, přečteno: 88×

 

  

Bůh je jeden, Jenž je Stvořitel vesmíru a Udržovatel vesmíru, Jenž je tudíž Bůh a Bůh země.

Jsou dvě věci tvořící nebeský život člověka: dobro lásky a pravda víry. Tento život má člověk od Boha a pranic od člověka. Proto nejdůležitější věcí církve je: Boha uznat, v Boha věřit a Jej milovat.

Ti, kdož jsou v církvi narozeni, musejí Pána uznávat, Jeho Božství a Jeho Člověčenství, věřit v Něho a milovat Ho, neboť od Pána pochází veškerá spása. Tomu učí Pán u Jana: „Kdo věří v Syna, má život věčný, kdo však v Syna nevěří, neužívá života, nýbrž hněv Boží zůstává na něm.“

U téhož: „To je vůle toho, který Mě poslal, aby každý, kdo vidí Syna a věří v Něho, měl život věčný, a Já ho vzkřísím v den poslední.“

U téhož: „Řekl jí Ježíš: Já jsem vzkříšení a život, kdo věří ve Mě, byť i umřel, živ bude a každý, kdo žije a ve Mě věří, neumře na věky.“ (11, 25, 26)

Proto ti, kdo církev Pána a Jeho Božství neuznávají, nemohou být s Bohem spojeni, tudíž nemohou mít spojení s anděly v nebi, neboť nikdo nemůže být s Bohem spojen jinak, než od Pána a v Pánu. Že nikdo nemůže být jinak s Bohem spojen, nežli od Pána, učí Pán u Jana: „Boha nikdo nikdy neviděl, jednorozený Syn je v lůně Otcově, ten (Ho) zjevil.“ (1, 18)

U téhož: „Nikdy jste hlasu Otcova neslyšeli, ani postavy Jeho neviděli.“ (5, 37)

U Matouše: „Nikdo nezná Otce leč Syn, a komu by chtěl Syn zjevit.“ (11, 27)

„Já jsem cesta, pravda a život, nikdo nepřichází k Otci, pouze skrze Mne.“ (14, 6)

Že nikdo nemůže být s Bohem spojen, kromě, v Pánu, pochází z toho, že Otec v Něm je a oni Jedno jsou, jak tomu také Pán učí u Jana: „Kdybyste znali Mne, také Otce mého byste znali. Kdo vidí Mne, vidí Otce. Filipe, nevěříš, že Já v Otci a Otec ve Mně je? Věř mi, že já jsem v Otci a Otec ve Mně.“ (14, 7-11.)

A u téhož: „Já a Otec jedno jsme.“ „Abyste poznali a věřili, že Otec ve Mně je, a já v Něm.“ (10, 38)

Jelikož Otec je v Pánu a Otec a Pán jedno jsou, a jelikož máme v Něho věřit, a kdo v Něho věří, má věčný život, je zjevné, že Pán je Bůh. Že Pán je Bůh, učí Slovo. Jako u Jana: „Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha a BŮH BYL SLOVO. Všechny věci skrze ně učiněny jsou, bez Něho nic není učiněno, co učiněno je. A SLOVO TĚLEM UČINĚNO JE, a přebývalo mezi námi a viděli jsme slávu jeho, slávu jakožto jednorozeného od Otce.“ (1, 1. 3. 14)

U Izaiáše: „Dítě se nám narodilo, Syn dán je nám, a učiněno je knížectví na rameni jeho a nazváno bude jméno Jeho Bůh, Rek, OTEC VĚČNOSTI, Kníže pokoje.“ (9, 5)

U téhož: „I panna počne, porodí syna, a nazváno bude jméno Jeho IMMANUEL (BŮH S NÁMI).“ (7, 14; MAT. 1, 23)

A u Jeremiáše: „I dnové jdou, v nichž vzbudím Davidovi výhonek spravedlivý, který jako král panovat bude a šťastně se Jemu povede ... A jméno Jeho, kterým ho nazývat budou: HOSPODIN NAŠE SPRAVEDLNOST.“ (23, 5. 6; kap. 33, 15. 16)

Všichni, kdož přísluší k církvi a jsou ve světle z nebe, spatřili Božství v Pánu, kdož však nejsou ve světle z nebe, spatřují pouze Člověčenství v Pánu, kdežto Božství a Člověčenství je v Něm sjednoceno, že tvoří jedno, jak i Pán sám na jiném místě u Jana učil: „Otče, vše co je mé, je Tvoje, a co je Tvé, je Moje.“ (17, 10)

Že Pán byl počat z Jehovy Otce, a tak skrze samé početí je Bohem, je v církvi známo, a rovněž, že s celým svým tělem vstal z mrtvých, neboť nic v hrobě nenechal, v tom pak i učedníky svoje utvrdil, řka: „Hleďte, ruce Mé i nohy Mé, že Já sám to jsem, dotýkejte se Mne, a hleďte, neboť duch nemá těla a kostí, jako vidíte, že Já mám.“ (Luk. 24, 39)

Ačkoliv byl Člověkem z masa a kostí, přece prošel zavřenými dveřmi, když se takto zjevil, stal se opět neviditelným. (Jan, 20, 19. 26. Luk. 24, 31).

Jinak je tomu s každým člověkem, neboť člověk vstává z mrtvých toliko co do nového ducha, nikoliv však co se týče nového těla. Když tedy On řekl, že není jako nějaký duch, pravil tím, že není jako jiný člověk. Z toho plyne, že také Člověčenství v Pánu je Božské.

Každý člověk má z otce své bytí (Esse) života, jež sluje jeho duší, trvání (Existere) života z toho je to, co sluje tělem. Tudíž tělo je obrazem (effigies) své duše, neboť duše skrze tělo projevuje svůj život podle své libosti. V tom je příčina, že lidé se rodí majíce podobu svých rodičů, a že se rodiny od sebe navzájem rozeznávají. Z toho je zřejmé, jaké tělo, čili jaké Člověčenství, měl Pán, že totiž bylo jako Božství samo, které bylo bytím (Esse) jeho života, čili duší z Otce, pročež On pravil:

 „Kdož vidí Mne, vidí Otce.“ (Jan 14, 9)

Že Božství a Člověčenství Páně je jediná osoba, je v souladu s vírou přijatou v celém křesťanském světě, je tato: „Ačkoliv Kristus je Bůh a Člověk, přece jen nejsou dva, nýbrž jeden Kristus, dokonce On je jediný a jedna jediná osoba, poněvadž tak jako tělo a duše jsou jeden člověk, tak Bůh a člověk je Jeden Kristus.“

Toto je (vyňato) z Athanasijského vyznání víry.

Ti, kdož mají o Božství představu tří osob, nemohou mít představu Jediného Boha, jestliže ústy vyslovují „Jediného“, myslí přece jen na „tři“, avšak ti, kdož mají o Božství představu o třech v Jediné Osobě, mohou mít představu „Jediného Boha“, a mohou říci „Jediný Bůh“ a rovněž „Jediného Boha“ myslet.

Představu o třech v Jediné osobě lze mít tehdy, jestliže myslíme, že Otec je v Pánu a že Duch svatý vychází od Něho. Pak je v Pánu trojný: Božství samo, které sluje Otec, Božské Člověčenství, které sluje Syn a vycházející Božství, které Sluje Duch svatý.

Jelikož v Pánu je veškeré Božství, má i veškerou moc na nebesích i na zemi, což On sám pravil u Jana: „Otec dal všechny věci v ruku Syna.“ (3, 35) a u téhož: „Otec dal Synu moc nad vším tělem.“ (17, 2) u Matouše: „Všechny věci dány jsou Mi od Otce Mého.“ (11, 27) a u téhož: „Dána je Mi všeliká moc na nebi i na zemi.“ (28, 18) Takovou mocí je Božství.

Ti, kdo tvrdí, že Člověčenství Páně je stejné, jako člověčenství kteréhokoliv člověka, nemyslí na jeho početí z Božství samotného, aniž uvažují, že tělo každého jednotlivce je obrazem jeho duše. Rovněž nemyslí na Jeho vzkříšení s celým tělem, ani na Něho, když byl viděn proměněn, takže Jeho obličej zářil jako slunce. Rovněž nemyslí na to, co Pán řekl o víře v Něho, o Své jednotě s Otcem, o oslavení, o moci nad nebesy a nad zemí, a že to všechno jsou božské věci, a byly řečeny o Jeho Člověčenství. Aniž pamětliví jsou toho, že Pán je všudypřítomný i co do Svého Člověčenství (Mat. 28, 20), na tom se zakládá víra v Jeho všudypřítomnost ve Svaté Večeři, všudypřítomnost je však Božská. Dokonce snad nemyslí ani na to, že Božství zvané Duchem svatým vychází z Jeho Člověčenství, vychází z Jeho oslaveného Člověčenství, neboť psáno je: „Ještě nebyl dán Duch svatý, protože ještě Ježíš nebyl oslaven.“ (Jan 7, 39)

Pán přišel na svět, aby spasil lidské pokolení, které by jinak zaniklo ve věčné smrti. A On je spasil tím, že si podrobil pekla, která napadala každého člověka, jenž přišel na svět a odešel ze světa a zároveň tím, že Své Člověčenství oslavil, neboť tak si může peklo podrobit na věky. Podrobit si peklo a současně s tím oslavit Jeho Člověčenství, se stalo pokušením v Člověčenství, jež měl od matky, a ustavičnými vítězstvími nad nimi. Jeho utrpení na kříži bylo posledním pokušením s plným vítězstvím.

Že si pán podrobil pekla, učí Sám u Jana, když utrpení na kříži bylo blízké, řekl Ježíš: „Nyní je soud světa tohoto, NYNÍ KNÍŽE SVĚTA TOHOTO VYVRŽENO BUDE VEN. (12, 31)

U téhož: „Doufejte, JÁ JSEM PŘEMOHL SVĚT.“ (16, 33)

A u Izaiáše: „Kdo je to, jenž se beře z Edom, kráčeje u velikosti síly své, dostatečný k spasení, spasení způsobilo mi rámě Mé, a protož On byl jejich Spasitelem. (63, 1 - 8“ kap. 59, 16-21)

Že své Člověčenství oslavil a že utrpení na kříži bylo posledním pokušením a úplným vítězstvím, jímž On byl oslaven, učí On (sám) rovněž u Jana: „Když pak Jidáš vyšel, dí Ježíš: Nyní oslaven je Syn člověka ... a Bůh oslaví Jej sám v sobě, a to hned oslaví Jej.“ (13, 31, 32)

U téhož: „Otče, přišla hodina, oslav Syna svého, aby i Syn Tvůj oslavil Tebe.“ (17, 1. 5, )

U téhož: „Nyní duše Má zkormoucena je ... Otče, oslav jméno Své. Tedy přišel hlas z nebe: Nejen jsem Je oslavil, nýbrž i dále Je oslavím.“ (12, 27. 28)

A u Lukáše: „Zdali nemusel to Kristus trpět a tak vejít do slávy?“ (24, 26) Tyto věci byly řečeny o Jeho utrpení. Oslavit znamená učinit božským. Z toho je nyní zjevné, že kdyby byl Pán nepřišel na svět a nestal se člověkem, a kdyby takto neosvobodil od pekel všechny ty, kdož v Něho věří a Jej milují, nijaký smrtelník by nemohl být spasen. Tak je třeba rozumět tomu, že „bez Pána není spásy“.

Když Pán oslavil své Člověčenství, tu svlékl člověčenství od matky a oblékl Člověčenství od Otce, které je Božským Člověčenstvím. Pročež nebyl pak již synem Mariiným.

První a hlavní věcí církve je svého Boha poznat a uznat, neboť bez tohoto poznání a uznání není spojení, a tudíž v církvi bez uznání Pána. Tomu učí Pán u Jana: „Kdo věří v Syna, má život věčný, kdo však v Syna nevěří, neuzří život, nýbrž hněv Boží zůstává na něm.“ (3, 36)

A jinde: „Neuvěříte-li, že Já jsem, zemřete v hříchu svém.“ (8, 24)

Že v Pánu je trojné, totiž Božství samo, Božské Člověčenství a vycházející Božství, je tajemství z nebe a pro ty, kdož budou ve svatém Jeruzalému.

Emanuel SWEDENBORG - NOVÁ DOBA  


Komentování tohoto článku je vypnuto.