VÍRA

Napsal Zenavesvetle.cz (») 15. 9. 2022 v kategorii Emanuel Swedenborg, přečteno: 94×

Nikdo nemůže vědět, co víra ve své podstatě je, dokud nepozná, co je účinná láska, neboť tam, kde není účinné lásky, není ani víry. Účinná láska totiž tvoří celek s vírou tak, jako dobro s pravdou, neboť to, co člověk miluje, co je mu drahé, je mu dobrem. V co člověk věří, je mu pravdou. Z toho vyplývá, že sjednocení účinné lásky a víry je podobné, jako je mezi dobrem a pravdou. Jaké toto sjednocení je, je zřejmé z toho, co bylo již dříve řečeno o Dobru a Pravdě.

 

Mezi účinnou láskou a vírou existuje takové sjednocení, jaké je mezi vůlí a rozumem člověka. Obě tyto složky přijímají dobro a pravdu. Vůle přijímá dobro, rozum pravdu. Oba zmíněné prvky tudíž přijímají účinnou lásku a víru, jelikož dobro je účinná láska a pravda věcí víry. Že účinná láska a víra jsou u člověka a v něm, ví každý. Protože jsou u něho a v něm, nejsou nikde jinde, než v jeho vůli a rozumu, neboť veškerý život je v nich a z nich. Člověk má rovněž paměť. Ta je však pouze předsíní, v níž se shromáždilo to, co má vstoupit do rozumu a vůle. Z toho plyne, že mezi účinnou láskou a vírou existuje podobné sjednocení, jako je mezi vůlí a rozumem. Jaké toto spojení je, lze poznat z toho, co bylo již dříve řečeno o vůli a rozumu.

 

Účinná láska se u člověka pojí s vírou. Jestliže člověk to, co zná a vnímá, chce, je chtění věcí účinné lásky. Vědění a vnímání je záležitostí víry. Víra vniká do člověka a stává se jeho, pokud člověk chce a miluje, co zná a vnímá. Do té doby je víra mimo něj.

 

Víra se nestane vírou člověka, dokud nebude duchovní. Duchovní podobu nedostane, nestane-li se věcí lásky. Záležitostí lásky se stává, jestliže člověk pravdu a dobro prožívá rád, tj. žije-li podle toho, co je přikázáno ve Slově.

 

Víra je náklonností k pravdě pocházející z chtění pravdy proto, že je pravdou. Chtít pravdu, protože je pravdou, je vlastní duchovností člověka, neboť je to odloučeno od přírody, jíž je: chtít pravdu nikoli pro pravdu samu, nýbrž pro vlastní slávu, pověst a zisk. Pravda odloučená od takových věcí je duchovní, neboť pochází z Božství. Co se zrodilo z Božství, je duchovní. To se spojuje s člověkem skrze lásku, neboť láska představuje duchovní spojení.

 

Člověk může vědět mnoho, myslet a rozumět, avšak to, co nesouhlasí s jeho láskou, od sebe odvrhuje. Přemýšlí-li ponechán sám sobě, odvrhuje to i po tělesné smrti, kdy přebývá v duchu, neboť jedině to zůstává v lidském duchu, co vniklo do jeho lásky, vše ostatní se po smrti pokládá za cosi cizího, což on, jelikož to není věcí jeho lásky, vypuzuje ven. Řečeno bylo „v duchu lidském“, protože po smrti člověk žije jako duch.

 

Představu o dobru, jež je věcí účinné lásky, o pravdě, která představuje záležitost víry, si lze utvořit podle slunečního světla a tepla. Jestliže je světlo vycházející ze slunce spojeno s teplem, což se děje na jaře a v létě, vše na zemi klíčí a kvete. Pokud však ve světle teplo není, jako v zimě, pak vše na zemi tuhne a hyne. Duchovním světlem je pravda víry, duchovním teplem je láska. Z toho si lze utvořit představu o člověku církve, jaký je, má-li víru spojenou s účinnou láskou - že je totiž jako nějaká zahrada a ráj, a jaký je, jestliže jeho víra není spojena s účinnou láskou - že je jako poušť a země pokrytá sněhem.

 

Důvěra čili naděje, o níž se praví, že je věcí víry, a jež je zvána vírou spasení, není duchovní. Představuje pouze přírodní důvěru čili naději, je-li výlučně záležitostí pouhé víry. Duchovní důvěra neboli naděje má svou podstatu a život z dobra lásky, nikoliv však z pravdy odloučené víry. Důvěra odloučené víry je mrtvá. Proto pravá důvěra není možná u těch, kdož žijí špatným životem. Rovněž důvěra, že spasení se děje pro zásluhu Páně u Otce, ať už byl život člověka jakýkoliv, nepochází z pravdy. Všichni, kdož jsou v duchovní víře, mají důvěru, že Pánem budou spaseni, neboť věří, že Pán přišel na svět, aby dal věčný život těm, kdož věří a žijí život podle přikázání, jimž On učil, a že takové On znovuzrozuje a činí způsobilými pro nebe, činí to sám, bez pomoci člověka, z ryzího milosrdenství.

 

Věřit tomu, čemu učí Slovo nebo církevní nauka a nežít podle toho, se jeví jako by to byla víra. Někteří se domnívají, že jí budou spaseni, avšak jedině jí nikdo není spasen, neboť to je namluvená víra, a jakou je, budiž nyní řečeno.

 

Namluvenou vírou je, jestliže někdo Slovu a církevní nauce věří a miluje je nikoliv pro pravdu a život podle ní, nýbrž pro zisk, čest a slávu učenosti, což je jeho cílem. Proto také ti, kdož žijí v takovéto víře, nemají na zřeteli Pána a nebe, nýbrž sebe a svět. Ti, kdož se světem honí za velikými věcmi a baží po mnohém, jsou ovlivněni silněji tím, že pravdou je to, čemu nauka církve učí než ti, kteří se za velikými věcmi tak neženou a po mnohém nebaží. Příčinou je fakt, že církevní nauka jim slouží pouze jako prostředek k jejich cílům. Jakou měrou kdo po nich baží, takovou miluje prostředky (ke svému účelu) a tou měrou i věří. Věc se má takto: jakou měrou kdo je v zápalu lásky k sobě a lásky ke světu, a z tohoto zápalu mluví, káže a jedná, takovou měrou je ovlivněn. Pak věří, že tomu tak je. Jestliže však necítí zápal oněch lásek, věří jen málo. Mnozí nevěří v nic. Z toho plyne, že vyřčená víra je vírou úst, nikoliv srdce, a že tedy vírou není.

 

Ti, kdož jsou ovlivněni namluvenou vírou, z vnitřního osvícení nevědí, zda pravdou či nepravdou je to, čemu učí. Dokonce se nestarají o to, zda jen lid tomu věří, neboť netrpí náklonností k pravdě pro pravdu. Proto také od víry odpadají, jestliže pozbudou hodnosti a zisku, pokud by tím jejich dobrá pověst neutrpěla - neboť namluvená víra není uvnitř člověka, nýbrž stojí zvenčí, pouze v paměti, z níž si on vybavuje to, čemu učí. Proto i tato víra se svými pravdami po smrti mizí, neboť pak z víry zbývá jen to, co je uvnitř člověka, tj. to, co zakořenilo v dobru a stalo se věcí života.

Ti, kdož setrvávají v namluvené víře, rozumí se u Matouše:

„Mnozí mi v onen den řeknou: Pane, Pane, zdali jsme ve jménu Tvém neprorokovali, a ve jménu Tvém zlé duchy nevymítali, a ve jménu Tvém divy mnohé nečinili? A tehdy jim ohlásím: Nikdy jsem vás neznal, odejděte ode mne, činitelé nepravosti.“ (7, 22, 23)

I u Lukáše:

„Tehdy začnete říkat: Jedli jsme před Tebou a pili a na ulicích našich jsi učil. I řekne vám: Neznám vás, odkud jste, odejděte ode mne všichni činitelé nepravosti.“ (13, 26, 27)

Rozumí se i pěti pošetilými pannami u Matouše, nemajícími v lampách oleje:

„Později přišly také ostatní panny a pravily: Pane, Pane, otevři nám. Ale on v odpověď řekl: Amen, pravím vám, neznám vás.“ (25, 11, 12)

Olej v lampách znamená dobro lásky ve víře.

 

Emanuel Swedenborg : Nová Doba


Komentování tohoto článku je vypnuto.