Kritika Abdruschinovy nauky 5.část - Karma

Napsal Zenavesvetle.cz (») 19. 9. v kategorii Duchovní cesta, přečteno: 53×

 

             Myšlenky o karmě - zákon odplaty za dobré i zlé - a převtělování - reinkarnace, - jsou příliš lákavé, než aby je byl Abdruschin nepřejal do své nauky z hinduismu nebo spíše z theosofie a antroposofie.

             Nebylo by se třeba ani pozastavovat u něčeho tak běžného, kdyby Abdruschin nepřidal celou řadu vlastních myšlenek, týkajících se těchto pojmů.

             Tak např. na str. 57 píše doslova, že Syn Člověka - rozuměj Abdruschin - měl vyčerpat karmu lidstva tím, že řekl: „Já jsem." Věru snadné odčerpání karmy, věru snadné spasení lidstva. Z dalšího je však patrno, že po tomto Abdruschinově výroku se vůbec nic nestane, neboť potom musel přilínat jen malou část lidstva a nemusel slibovat mu všechna možná trápení - tedy další karmu. Máme sice ještě jakousi naději jinou, o které je zmínka na str. 504, kde se praví, že paprsky komety očistí zemi. To je samozřejmě pouhé navazování na lidské pověry o věštbě komet, které předvídají blížící se katastrofy. Nebo je to u Abdruschina také pouhé strefování: Co kdyby se nějaká kometa objevila, což se čas odčasu děje, Abdruschin může říci, že její příchod předvídal.

            Bude vás také zajímat, že karma pochází od Ducha Svatého. Duch Svatý je výkonná spravedlnost. (Str. 61)

             „Jen ve světě jsou možny viny a odpykání! To nese sebou nedostatečnost pozdějšího vývoje. Vina jakéhokoliv druhu v říši ducha je nemožná." (Str. 606) "V ráji nikdy nemůže povstati hřích, protože ho stvořil Duch Svatý."

            Podle indického učení jen ve světě je možno odpykání. Po smrti už nikoliv. Proto se člověk znovu rodí tak dlouho, dokud nesmaže všechnu karmu. Nejde tu o nedostatečnost pozdějšího vývoje, jelikož v ráji, který je z Ducha, přece rovněž vznikl první hřích, i když Abdruschin nedůsledně tvrdí opak. Možnost odpykání zde na světě je velká vývojová vymoženost, která nám umožňuje vy­jíti z koloběhu života. Tak aspoň učí indické učení. Katolické učení, věřící jen v jeden život, netvrdí v podstatě nic jiného. Odpykání může pokračovati po smrti v očistci, což může být něco buď stejného nebo velmi podobného dalším životům. Zde je na místě si říci, proč se Abdruschin musí snažit zaretušovat prvotní hřích, vzniklý v ráji. Chce nám vylíčit ráj jako stav dokonalý, poněvadž tvrdí, že v něm bude „spasený" člověk přebývati na věky a další vývoj mu nekyne. Kdyby Abdruschin připustil, že rajský stav se ve skutečnosti již jednou ukázal být něčím nedokonalým, provisorním a přechodným, musel by potom také připustit, že nemůže být cílem člověka, aby se vrátil k někdejšímu provisoriu, nýbrž jediným jeho cílem musí být, aby překonal i tento zdánlivě dokonalý stav rajský a dospěl výše.

            O dědičném hříchu čteme na str. 53, že je to nadbytečné uží­vání rozumu a přebývání v prostoru a času. Zde jde zase o obvyk­lou záměnu následků za příčinu, které je tak charakteristické pro každého špatného a neuvědomělého myslitele. Možno tedy říci, že dědičný hřích nás trvale spoutal s prostorem a časem a způsobil, že převážně užíváme rozumu, spojeného s pocitem individuální oddělenosti.

            Jinak „hříchy budou odpuštěny znenáhla, až nastane rozuzlení proti prací dobrého chtění." (Str. 70) Abdruschin se tedy domnívá mylně, že rozuzlení příčin a následků může nastat mravní činností. Mravnost je sice první, základní složkou duchovního vzestupu člověka, ale k jeho uvolnění nestačí. Podle zkušeností náboženských z celého světa a ze všech dob, stačí asi tak pro první třetinu duchovního vzestupu. Pak se musí přibrat prostředky vyšší, které Abdruschin vůbec nezná. Má aspoň v něčem pravdu, i když nechtěnou. Jeho cesta opravdu daleko nevede, a vyžadovala by heroické mravnosti, aby člověka dovedla aspoň do ráje. Tady ale pravda Abdruschinova končil. I když má pravdu, že jemu známými prostředky dále dospěti nelze, nesmí ze své neznalosti vyvozovat, že nikdo z lidí dále jít nemůže.

             „Každé bezprostřední odpuštění hříchu jiným způsobem, než plněním Božských zákonů, je nemožnou věcí." (Str. 342) S tím by asi souhlasili všichni, kdo jsou proti zpovědi, jako Abdruschin. Ale nebudou asi souhlasiti, když jim řeknu, že podle Abdruschina Božské zákony jsou totožné se zákony přírodními. Pravda je však, že zákony přírodní, pokud je známo, jsou odvozeny od zákonů Božích, které jsou vyšší povahy. Pouhé plnění přírodních zákonů by přineslo snížení lidské úrovně, na úroveň zvířecí. Zvířata plní přírodní zákony a přece na tom nejsou lépe, než lidé. K čemu nás to tedy Abdruschin má?

             Abdruschin píše dál: „Nikdo nemůže z lidí odpouštěti cizí hříchy, při kterých není osobně postižený." (Str. 546) Zde je rovněž pořádný omyl, protože víme, že Kristus odpouštěl hříchy, a nejen On, ale l apoštolové je odpouštěli, neboť křísili mrtvé, uzdravovali nemocné. A co jiného je odpouštění hříchů, než zbavování jejich hmotných následků. Abdruschin se také mýlí, myslí-li si, že nejsme do určité míry postiženi cizími hříchy. Nezbavil se dosud klamného pocitu oddělenosti, proti kterému tolik brojil Kristus, jako proti základnímu znaku nevědomosti a duchovní neobrozenosti. Proto Abdruschin může napsat:

             „Dítě je pro sebe duchovně uzavřená osobnost! Od rodičů nepřijalo ničeho, kromě pouhého pozemského těla." (Str. 154) Marně se ptáme, jak mohl Abdruschin zapomenouti na dědičnost a na svůj vlastní zákon stejnorodosti.

             Abdruschin dochází k závěru, že nikomu nemůže být odpuštěno jinak, jen když se polepší. (Str. 346) a jen v té míře, jak si toho zaslouží, podle strohé spravedlnosti. (Str. 439) Proti tomuto primitivnímu pojetí karmy se dá mnohé namítnouti. Polepšení zajisté přináší také odpuštění. Je potom ale nepochopitelné, proč Abdruschin na str. 344 praví, že ukládání pokání je klam. Abdruschin však neví, že někdo se může polepšit poznáním. Polepšení je pak následek a nikoliv příčina odpuštění. Pohleďme např. na lotra na kříži, který se obrátil poznáním, že Kristus je Bůh a uznáním Jeho velikosti a milosrdenství i své malosti. Také se marně ptáte, jak bylo měřeno pouhou spravedlností, když nevěstka Maří Magdalena, se pro svou lásku a lítost nad hříchy, stala svatou. Krutost Abdruschinova tolik se lišící od Lásky Kristovy, má však také nechtěné mezery:

             „Podle zákonů stvoření se také všechno nezbytně vrací ke svému východisku, kde jedině může dojíti svého konce, tedy rozřešení, rozuzlení vylití nebo pohasnutí činnosti." (Str. 245) A my věříme s Kristem, že tímto východiskem, k němuž máme jíti zpět, je Bůh, a nikoliv ráj.

             Závěrem této kapitoly chci ještě jako odstrašující příklad uvésti tento citát z Abdruschina: „Při nynějším rozhodnutí, tj. rozhodném období soudu nad lidstvem - je bílá rasa ve vývoji nejvyšší ze všech...V bílé rase je možno dnes považovati za nejvyšší skutečně německého ducha!...Německý duch má se státi vzorem a vůdcem v posledním vzestupu pozemského lidstva...Ale není tu míněna výhradně národnost, která se nazývá německou. Každý pojem ve světovém dění jde mnohem dále a není tak omezen. Tohoto žádoucího německého ducha může ve vlohách míti v sobě také každý příslušník jiných národností!...Avšak příslušníci německého národa mají v sobě hlavně všechny potřebné základní rysy, pro tohoto ducha budoucnosti, kterému jest předurčeno vítězství a vedení v lidstvu... Vyvolený národ se bude skládati z vyvolených jednotlivců, na které máte všechny naděje. Proto se bude skládati nejen z Němců, nýbrž i z části jiných národností, které patří duchovní hodnotou k vyvolenému národu. Nezastaví se na hranicích německé říše.

             Z těchto řádek jsme se bohužel nedočetli nic jiného, než o tak dobře známém hitlerovském šovinismu, který se milostivě sklání ke všem, kdo přijmou německého ducha...To měl by být osud, čili karma českého národa. Můžeme se utěšovat, že by to byl společný osud všech lidí.

Celý text: 

http://www.makon.cz/pdf/ABDRUSCH.pdf


Komentování tohoto článku je vypnuto.