KDO JE JEŽÍŠ KRISTUS ?

Napsal Zenavesvetle.cz (») 18. 7. v kategorii Nové zjevení Pána Ježíše Krista, přečteno: 50×

 

 

 

PROČ JEŽÍŠ KRISTUS HOVOŘIL A MĚL KE SVÉMU BOHU – OTCI VZTAH, JAKO BY ON A OTEC BYLI DVĚMA ODLIŠNÝMI OSOBAMI ČI ENTITAMI, A NE JEDNÍM A TÝMŽ BOHEM - NEDĚLITELNÝM?

 

 

Doslovný smysl Nového zákona v Bibli Svaté, jakož i mnohé výroky ve Starém zákoně velmi zjevně, zřejmě a zřetelně hovoří o Mesiáši - Ježíši Kristovi, kdo je Synem Božím, jako jedné entitě a Jehovovi, Bohu - Otci, Kdož je zcela odlišnou entitou. Později přidaly křesťanské církve entitu třetí - Ducha Svatého - o kterém se předpokládá, že je odlišný a oddělený jak od Boha - Otce, tak i od Syna Božího - Ježíše Krista.

        

Takové chápání a pojímání přirozenosti Nejvyššího je přesto již deformací pravé reality. A nejenom deformací, ale duchovně je to velmi nebezpečné pojetí.

        

Jaké jsou hlavní důvody pro to, že Nejvyšší dovolil na tomto světě udržování takové nebezpečné deformace po tak dlouhou dobu, obzvláště mezi tradičními křesťany bez ohledu na fakt, že Ježíš Kristus Sám v průběhu svého pobytu na Zemi podal spoustu narážek odporujících tomuto pojímání?

         

Než budeme pokračovat se zjevením o této věci, uveďme do detailu přesně některá místa ve Starém zákoně Svaté bible, jež ve svém doslovném smyslu ODDĚLUJÍ Boha - Otce od Syna Božího, jakož i ta, která naznačují, že Otec a Syn jsou jedna a ne dvě oddělené entity či osoby.

 

Evangelium dle Matouše, kapitola třetí, verš sedmnáctý: „A náhle přišel z nebe hlas, řkoucí: „To je můj milovaný Syn, v němž se mi velmi zalíbilo“. V tomto popisu je zřejmé, že hlas přišel odněkud jinud, než z Ježíše Krista, tudíž je odděluje.

 

Avšak bezprostředně v následující kapitole, v kapitole čtvrté, Matouše, když byl Ježíš Kristus pokoušen od ďábla, se ve verši sedmém této kapitoly říká: „Ježíš mu řekl: „Kromě toho je psáno, nebudeš pokoušet Pána svého, Boha“. Tato citace velmi zjevně ukazuje, že ten, kdo byl pokoušen ďáblem, byl pravý Pán, Bůh, tedy ne entita od Boha oddělená.

 

V Matoušovi, kapitola desátá, verše třicet dva a třicet tři: „Proto kdo Mě vyzná před lidmi, toho já také vyznám před Svým Otcem, Kdož je v nebesích“. Verš třicátý třetí: „Kdokoli Mě ale před lidmi zapře, toho já zapřu také před Svým Otcem, Kdož je v nebesích“. Toto je tedy zřejmé oddělení od Otce, jako jedné oddělené entity, která je někde v nebesích. Jak ovšem víte, ve vnitřním smyslu nebesa znamenají Niternou mysl čili nitro. Avšak doslovný smysl je zřejmě smyslem úplné separace.

 

V Matoušovi, kapitola jedenáctá, verš dvacátý pátý po dvacátý sedmý včetně, se říká a já cituji: „Tehdy Ježíš odpověděl a řekl: „Děkuji Ti, Otče, Pane nebes a země, protože jsi tyto věci skryl před moudrými a prozíravými a zjevil jsi je maličkým. Ano tak, Otče, neboť tak se to v tvém pohledu zdálo být dobré.“ Tyto dva verše nyní velmi zřejmě naznačují separaci do dvou entit. Avšak další verš náhle říká (verš dvacátý sedmý): „Všechno je Mi dána Mým Otcem a nikdo nezná Syna kromě Otce. Ani nikdo nezná Otce kromě Syna a toho, komu by Ho Syn chtěl zjevit.“ Tady je nyní velmi zřejmá narážka, že nikdo nechápe, že tito nejsou dvě oddělené osoby, ale jedna osoba či entita ve dvou odlišných aspektech.

      

V Matoušovi, kapitola dvacátá sedmá, verš čtyřicátý šestý se říká: „A kolem deváté hodiny Ježíš vykřikl silným hlasem řka: „Eli, Eli lama sabachtani ?“, což jest: „Můj Bože, Můj Bože, proč jsi Mě opustil?“  Tento výrok či výkřik je tedy zřejmým oddělením jedné osoby, která volá na jinou odlišnou osobu. Ale pak se v Matoušovi kapitola dvacátá osmá, verš osmnáctý říká: „Pak Ježíš přišel a hovořil k nim řka: „Byla Mi dána veškerá moc na nebi i na zemi““. Tato slova zjevně naznačují, že není jiná moc než Ježíš Kristus, Kdo je zároveň Otec, Syn a Duch Svatý, jak naznačuje další verš Matouše, verš devatenáctý kapitoly dvacáté osmé. Podobná tvrzení je možné nalézt v Markovi a v Lukášovi i na mnohých místech Evangelia dle Jana. Například se u Jana, kapitola třetí, verše šestnáct a sedmnáct a dále v doslovném smyslu velmi zřejmě oddělují tyto dvě osoby, protože se ve verši šestnáctém říká: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal Svého jednorozeného Syna, aby tak každý, kdo v Něj věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ A verš sedmnáctý: „Neboť Bůh neposlal Svého Syna, aby svět zatratil, ale aby tento svět mohl být skrze Něho spasen.“ Z tohoto je zřejmé, že Bůh, jedna osoba, poslal svého Syna, jinou osobu, na tento svět. Toto je doslovným smyslem, pokud nikdo nezná, co slova Bůh a Syn znamenají ve smyslu vnitřním.

      

V téže kapitole, verš třicátý pátý, se říká: „Otec miluje Syna a vložil vše do Jeho rukou.“ Tento verš opět naznačuje, že zde jde o něco jiného, než o dvě oddělené entity, protože vše je dáno do rukou Syna. Také si to můžete přečíst v Janovi, kapitola pátá, verš devatenáctý až dvacátý sedmý a v celé kapitole, jako fakta, obsahující jak narážku na to, že Otec a Syn nejsou dvě oddělené osoby, ale entita jedna, a zároveň je v doslovném smyslu velmi zjevné, že jsou dvěma oddělenými entitami. Podobná situace nastává v další kapitole, kapitole šesté, verše dvacet šest až dvacet osm. V obsahu těchto veršů lze snadno dovodit obě pojetí, jestliže někdo nechápe vnitřní smysl tohoto obsahu.

       

V kapitole osmé, verše třicet sedm až po konec této kapitoly se nám velmi důrazně naznačují obě situace; nejprve že tu jsou dvě oddělené osoby a náhle ve verši padesát osm jim Ježíš řekl: „Zajisté pravím vám, před tím, než byl Abrahám, JÁ JSEM“. Když tedy říkáte o někom „JÁ JSEM“, je zřejmé, že je to pouze jeden možný Nedělitelný Bůh, ne dvě oddělené osoby. V desáté kapitole Evangelia Jana to od verše dvacet pět až po verš třicet osm začíná vypadat tak, jako bychom zde měli co činit se dvěma oddělenými entitami, Otcem a Synem, ale pak ve třicátém verši Ježíš Kristus prohlašuje: „Já a Můj Otec jedno jsme“. V tomto bodě Ho Židé chtějí ukamenovat a také Ho chtěli ukamenovat, když řekl: „Předtím, než byl Abrahám, JÁ JSEM.“ Tito nemohli zřejmě přijmout ideu, že Ježíš Kristus a Bůh Otec jsou jedna entita, ne dvě oddělené entity.

       

V kapitole jedenácté, verš dvacet pět a dvacet cest Ježíš velmi jasně prohlašuje: „Já jsem vzkříšení a život. Ten, kdo ve Mě věří, byť by umřel, bude žít. A každý, kdo žije a ve Mě věří, nikdy nezemře.“ Toto je velmi zřejmý náznak a implikace, že On je jediný Bůh, Otec, Syn a Duch Svatý, Jeden Bůh Nedělitelný, protože pouze Jeden, kdo je vzkříšení, a pouze Jediný, Kdož je život Sám a Sebou, je Jeden Bůh Nedělitelný. Žádný jiný život neexistuje, neexistoval, ani nebude nikdy existovat.

        

Opět pak v kapitole dvanácté Evangelia Jana, verš čtyřicet čtyři: „A ten, kdo Mě vidí, vidí Jeho, kdo Mě poslal“. Toto je velmi zjevné naznačení, že nejsou odděleni, ale jsou jednou osobou a jednou entitou. V kapitole čtrnácté Evangelia dle Jana obsahuje verš šestý až jedenáctý velmi zřetelné narážky, že Ježíš Kristus a Otec, Jehova, Nejvyšší, jsou táž osoba. Verš šestý říká: „Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze Mne.“ a ve verši sedmém: „Kdybyste poznali Mne, poznali byste také Mého Otce; a od nyní Ho znáte a vidíte.“ Ve verši devátém jeho druhá Část pokračuje: „Ten, kdo vidí Mne, vidí Otce.“ Pak v kapitole sedmnácté v Evangeliu Janovi, celá kapitola je modlitba Ježíše Krista, Kdož se modlí ke Svému Otci jako odlišná, oddělená osoba. Podobné výroky lze nalézt ve zjevení Ježíše Krista čili Apokalypse, kde Ježíš Kristus říká „Můj Bože“, jako by byl od Něho odlišnou osobou.

        

V Bibli Svaté, jak ve Starém, tak Novém zákoně, existují mnohá podobná mísa, která naznačují obě pojetí, jedno, které odděluje Boha - Otce od Syna - jako Ježíše Krista, a druhé, které je činí jednou nedělitelnou osobou. Proč je tomu tak ?  Jaká je realita této situace ?

     

Jisté aspekty a vysvětlení této situace byly Nejvyšším zjeveny skrze Emanuela Swedenborga. V této době Nejvyšší zjevuje a dále probírá pět hlavních důvodů této nebezpečné situace:

 

(1)  Nejvyšší je ve Své Esenci Čistou absolutní láskou a ve Své Substanci Čistou absolutní moudrostí. Tato Esence a Substance jsou každá Jedním odlišným základním a podstatným principem Přirozenosti Nejvyššího. Z těchto absolutních principů vyvěrá a odvozuje se každý a vše ve Stvoření.

       

Taková Absolutní přirozenost nemůže produkovat či tolerovat něco negativního, zlého, falešného či protivného. Jestliže by Nejvyšší ve Své přítomnosti dovolil někoho či něco zlého, falešného, negativního či protivného, tím, že je Absolutně pozitivní a jediný živoucí pravý Věčný a Nekonečný život, každého a vše této negativní, falešné a zlé povahy by to okamžitě zničilo. Takový následek tohoto střetu není tolerovatelný touto Absolutní přirozeností Nejvyššího a je s ní v rozporu.

     

Aby pravý Nejvyšší zakusil negativní stav a dostal se s ním do přímého styku (za účelem spasení celého Stvoření), bylo nutné oddělit určité ideje a aspekty Jeho Absolutní Substance dle vůle Její Absolutní esence a umístit je do lidského (fyzického) těla, které bylo počátečně a původně zfabrikováno pseudotvůrci.

      

Jelikož lidské fyzické tělo bylo zfabrikováno pseudotvůrci z čisté nenávisti k Nejvyššímu, neskládá se z ničeho jiného, než ze všech nahromaděných zel a nepravd, které jsou jimi vytvářeny a které osnovány od okamžiku aktivace negativního stavu a jeho uvedení do dominantního postavení.

 

Jestliže by Nejvyšší vstoupil do tohoto světa v celkovosti a úplnosti Své Absolutní esence a Substance, toto tělo by spolu s veškerou zónou vymístění a všemi jejími obyvateli ve všech jejích světech a dimenzích okamžitě přestalo existovat. Jestliže by přestala existovat zóna vymístění, pak by se zničilo veškeré Stvoření, protože by nebylo žádné místo pro vypadávání všech těchto odmítnutých idejí (neuznávat nebo nepřijímat či neopětovat Pánovu Božskou lásku a Božskou moudrost anebo neuznávat Boha jako jediného Stvořitele) pozitivními entitami. Jestliže by takové ideje neměly žádné místo, kam vypadnout, byly by nuceny být přijaty svými původci. Taková situace by vedla k všeobecné samovraždě. Přijetí dvou protikladných idejí o Bohu a Jeho/Její Absolutní přirozenosti jako absolutně správných by vytvořilo náhlé univerzální šílenství. To by u každého vedlo k následné destrukci jeho schopnosti přijímat, předávat a opětovat život od Nejvyššího. Takže všechny přijímače či nádoby života Nejvyššího - sentientní entity a bytosti - by odpadly a namísto toho by se ustavila nicota. Proto tedy nutnost separace.

          

Konkrétní jazyk lidských tvorů na planetě Zemi, v jakémžto jazyce je napsána Svatá bible, vnímá a chápe mluvené slovo pouze v jeho doslovné, faktické konotaci. Když Svatá bible doslovně hovoří o Synu Božím a Synu člověka, vnímá Syna jako někoho odlišného, než je Otec. Pociťuje se to podobně jako vztah existující mezi pozemským synem a otcem, kteří jsou velmi zřejmě dvě odlišné a jedinečné bytosti. Avšak ve vnitřním smyslu takových slov není žádná separace. Namísto toho Syn Boží znamená určité aspekty a ideje Absolutní Božské esence Nejvyššího, které jsou vyjmuty a umístěny do zóny vymístění, která je ovládána zly a nepravdami a která je časo - prostorově vázána. Na straně druhé znamená Syn člověka určité aspekty a ideje Absolutní Božské substance Nejvyššího, které jsou vyjmuty a umístěny do zóny vymístění.

           Takové vyjmutí těchto idejí a aspektů, kterými je čistě Nejvyšší, se jeví za iluze dominantních zel a nepravd a časo - prostorového rozpoložení v zóně vymístění, jako by vyjmuté nebylo totéž jako to, z něhož to bylo vyjmuto. Takže máme iluzi, že tento Bůh, Otec a Ježíš Kristus jsou dvě oddělené osoby či entity. Avšak je třeba si zde zapamatovat následující životně závažný, kritický a důležitý fakt. Výše uvedené určité ideje a aspekty Absolutní přirozenosti Nejvyššího jsou nyní umístěny do fyzického těla, zfabrikovaného pseudotvůrci, které je zcela, úplně a naprosto cizí pravé Absolutní přirozenosti Nejvyššího. Nejvyšší ve Své Absolutní přirozenosti nemůže být v takovém těle přítomen. Přesto paradoxem této situace je, že za účelem spasení je pro Nejvyššího absolutně nutné, aby byl přítomen v takovém těle. Bez této přítomnosti by Nejvyšší nemohl zakusit negativní stav, nemohl by jím být pokoušen, a tudíž by nemohl nikoho spasit.

         Takže jak se překoná tento zdánlivě neřešitelný paradox či dilema?  Řešení, spočívá ve faktu, že určité rozličné aspekty a ideje Nejvyššího se pomalu a postupně, krok za krokem, jeden za druhým, umístí do takového těla. Jak se do tohoto těla umísťují, je výsledkem pokušení. V procesu takového pokušení nastává postupná eliminace všech zel a nepravd z tohoto těla a následné nahrazení jich všech větším a větším stupněm výše uvedených idejí a aspektů Nejvyššího. V procesu těchto soubojů, odstraňování a nahrazování se toto tělo, zfabrikované pseudotvůrci, stává krůček po krůčku více a více Božské a je následné stále více zahrnováno do Nejvyššího, stávajíc se doslovně jedním s Nejvyšším.

         

V průběhu procesu takových zápasů, eliminací a náhrad Ježíš Kristus tedy funguje z pozice tohoto těla. Když On/Ona funguje z pozice tohoto těla, prožívá Sám Sebe a je prožíván jinými jako oddělená a odlišná osoba od Svého nebeského Otce. V takové kondici je jen zřejmé, že Ježíš Kristus hovořil o Svém Otci, měl s Ním vztah a modlil se k Němu, jako by byl někým odlišným od Svého Otce a někde jinde, než byl Jeho Otec. Když se někdo omezí časo - prostorovým kontinuem a je uprostřed zel a nepravd, má z této pozice, z pozice prostorově - časových omezení tohoto Vesmíru a zóny vymístění a z pozice zel a nepravd, které jsou spjaty s prostoročasem, jen malý výběr něčeho jiného, než pohlížet na věci v oddělenosti, v odstupu a někde mimo.

          

Avšak když Ježíš Kristus hovořil a fungoval z pravých idejí a aspektů ve Svém duchu a duši, které jsou pravým Nejvyšším, hovoří a funguje jako Nejvyšší, a tudíž prohlašuje: „Já a Otec jedno jsme.“ „Kdokoli Mě vidí, vidí Mého Otce.“ „Nikdo nezná Otce, než Syn“. „Byla Mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.“ a podobné výroky, jak se citují výše.

          

V procesu Svého pozemského života, který trval třicet tři roků, Ježíš Kristus postupně, krok za krokem, vypudil všechna zděděná a všechna ostatní zla a nepravdy, kterými byl nadělen po linii své pozemské matky a otce, jak se odrážely ve všech genech fyzického těla, které bylo povodně zfabrikováno pseudotvůrci, a nahradil tato zla a nepravdy celostí a úplností přítomností Nejvyššího. Takže na konci Svého poslání se Ježíš Kristus ještě jednou stal Nejvyšším také ve Svém fyzickém těle. S tímto fyzickým tělem si Sám/Sama Sobě umožnil, po Svém ukřižování, vstup do všech pekel a završil zde Svůj akt spasení a vykoupení veškerého Stvoření, po čemž se stal také Nejvyšším, Pánem a Vládcem veškerého negativního stavu a všech jeho pekel. Takže tímto a jinými procesy učinil toto Své tělo Božským, sjednocuje ho se svým Otcem a činíce Sám Sebe jedním se Svým Otcem také z pozice zóny vymístění.

        

Toto je tedy jedním z hlavních důvodů, proč Ježíš Kristus tak často hovořil o Svém Otci, modlil se a hovořil k Němu, jako by Otec byl od Něj odlišný. Je třeba si zapamatovat, že Bible Svatá popisuje život Ježíše Krista pouze v průběhu Jeho pobytu na planetě Zemi a jen z pozice Jeho/Jejích aspektů, to jest z pozice negativního stavu. Toto je jediná pozice, která je zde k dispozici. Z této pozice, dle samotné povahy této pozice, se vše jeví v oddělenosti, a ne v jednotě. Taková je pravá povaha negativního stavu.

 

 

 

Petr Daniel Francuch: Hlavní ideje Nového zjevení

                                      1.část z páté kapitoly

 

http://www.andele-nebe.cz/svetelna_knihovna/htm/cz/cz_kniha_hlavni_ideje_noveho_zjeveni_05.htm


Komentování tohoto článku je vypnuto.