Platón - Podobenství o jeskyni

Napsal Zenavesvetle.cz (») 12. 11. 2018 v kategorii Podobenství, přečteno: 176×

Člověk je připoután k oblasti vnímání, neboť smyslově dané považuje za jsoucí. Z těchto pout musí být osvobozen. Cesta od toho, co je pro nás zvykem, k duchovnímu poznání je cestou postupných kroků.

Platón se pokouší popsat tuto cestu člověka, jako nevědoucího k vědoucímu, právě ve svém "Podobenství o jeskyni".

Jestliže člověk pochopí rozdíl mezi smyslovostí a duchem, pak ví, že nesmí zůstat v jeskyni, ale že je povinen vynaložit námahu a z jeskyně vyjít. Pak ví, že se nesmí vydávat libovůli svých smyslových sklonů (pudů), ale že je jeho povinností jednat podle nitra. Lidství důstojné člověka znamená, že duch (niterná mysl) ovládá smyslovost.

Duch, který se osvobodil, žije ve znamení ideje lásky a dobra, moudrosti a pravdy.  V „podobenství o jeskyni" ten, kdo již odtud vystoupil, sestupuje opět do jeskyně a snaží se osvobodit z pout a vyvést ven své dřívější spoluvězně. Nehovoří ten soucit i k našemu srdci?

PODOBENSTVÍ O JESKYNI

A nyní, pokračoval jsem, představ si rozdíl mezi duší vzdělanou a nevzdělanou tímto podobenstvím. Pomysli si lidi jako v podzemním obydlí, podobném jeskyni, jež má ke světlu otevřen dlouhý vchod zšíři celé jeskyně; v tomto obydlí již od svého dětství žijí spoutáni na nohou i na šíjích, takže zůstávají stále na témže místě a vidí jedině dopředu, ale nemohou otáčet hlavy, protože jim pouta brání; vysoko a daleko za nimi hoří oheň a uprostřed mezi ohněm a spoutanými vězni je nahoře příční cesta, podél níž si mysli vystavěnou zídku na způsob přepážek, jaké mívají před sebou kejklíři a nad kterými ukazují své kousky.

Dobře.

Mysli si, že podél této zídky chodí lidé a nosí všelijaké nářadí, přečnívající nad zídku, také podoby lidí a zvířat z kamene i ze dřeva i všelijak vyrobené, přičemž jedni z nosičů, jak se zdá mluví, druzí pak mlčí.

Divný jest ten tvůj obraz a divní vězňové.

Podobní nám, odpověděl jsem; neboť takoví lidé jistě by neviděli ze sebe samých ani ze svých druhů něco více než stíny, vrhané ohněm na protější stranu jeskyně. Jak by také uviděli, když jsou nuceni držet po celý život hlavu bez pohnutí? A co předměty nošené podél zídky? Neviděli by z nich právě tolik?

Ovšemže.

A kdyby mohli vespolek rozmlouvat, jistě by myslili, že těmi jmény, která dávají tomu, co před sebou vidí, označují skutečné předměty.

Nutně.

A což kdyby to vězení odráželo od protějška i ozvěnu? Kdykoli by promluvil někdo z předcházejících nosičů, nemyslíš, že by pokládali za původ toho hlasu jedině právě ten předcházející stín?


 


Komentování tohoto článku je vypnuto.