Duše

Napsal Zenavesvetle.cz (») 14. 4. 2015 v kategorii Povídky, přečteno: 1126×

 

V mlhavé šedé úrovni jemno-hmotnosti stála mezi tisíci toužebně čekajícími dušemi jedna stará duše. Dívajíc se na klečící a modlící se řady viděla, jak se mnohé duše stávaly stále světlejšími a světlejšími, jak odhodily šedý plášť, který je poutal dolů a vzlétly vzhůru, vedeny jemnou silou.

Také tato duše chtěla odložit svůj plášť, který ji tiskl dolů, ale nedařilo se jí to. Viděla, jak se jí podobné duše o to marně namáhaly a pak zoufalé a malomyslné nad výsledkem svého úsilí klesaly vyčerpaně k zemi, nebo dokonce divoce spílaly. Ty poslední klesly potom do temného mraku, z něhož někdy zasyčel chmurný žlutorudý plamen.

Poděšená duše zírala bezradně na svůj plášť, který ji svíral pevně jako těžká, tlačící a tísnící stěna.

Pojednou začal plášť ožívat, klouzaly po něm měkké stíny. Vypadalo to, jakoby se jeho nitky rozplétaly, nově napínaly a znovu tkaly, a potom – stála duše před obrovským tkalcovským stavem, na kterém byla tkána látka na plášť. A duše viděla……

Osnovu tvořily třpytící se bílé, jasem oslňující nitky, kterými klouzaly tkalcovské člunky. Jemné, krásné barvy prokládaly předivo, které se měnilo v jasně zářivou tkaninu. Duše poznala své první pozemské vtělení, kdy byla čistým člověkem. Stála tu krásná a hrdá, těšila se ze své světlé schrány. Byla obklopena světlými postavami, které představovaly bázeň Boží, hrdost, půvab a nesobeckou lásku. Nezpozorovala, že na ni nelítostně míří pár ledově chladných modrých očí. Padlý archanděl uviděl její čistotu.

Lehce pokývl a ihned se k ní přiblížily pyšné postavy. Uklonily se před ní a uctivě jí nabídly své služby. Vábily ji, ukázaly jí, jak je krásná a duše se toho chopila.

Světlé postavy zvolna ustupovaly, zatímco se k ní ty druhé stále víc přibližovaly. A tak světlé postavy byly nahrazeny temnými. Namísto hrdosti nastoupila pýcha, půvab vystřídala marnivost, bázeň Boží musela ustoupit před domýšlivostí rozumu a nesobecká láska před sobectvím.

Pomalu, lichotivě přistoupili Luciferovi pomocníci ke tkalcovskému stavu. Přimísili do jemné tkaniny silnější nitky a kynutím rukou přivolali další temné pomocníky, kteří brzy těsně obklopili duši se všech stran. Světlé postavy stály opodál a když viděly, že přichází další skupiny temných, smutně ustoupily. Ale také Lucifer se odvrátil s opovržlivým úsměvem a vyhlížel novou oběť.

Tak nyní tkanina ležela před duší. Kolik tmavých nitek bylo do ní pojednou vetkáno, a další nové nitky, které duše sama přidávala, měly temné zabarvení, jehož výraznost si duše oblíbila. Přesto však ještě prozařovala světlá příze, tak snadno se nedala zakrýt.

Před duší se vynořovaly nové inkarnace – proputovala dávnými civilizacemi, prožila zánik Atlantidy, ožila v Memphisu, kde byla dozorcem otroků, který si počínal nelítostně jako trýznitel.

Blížilo se další vtělení. Tkalcovské člunky byly naplněny novými temnými vlákny, která zcela zakryla dřívější světlá místa tkaniny. V tomto vtělení prožívala duše osud otroka, faraonova válečného zajatce a protrpěla surovou zvůli egyptského dozorce.

Zástupy zajatců udržovala při životě jen jediná naděje, jen jedno jméno se neslo od úst k ústům, když si již téměř zoufali, jméno muže, který má přijít a přinést jim spásu, jak ji už přinesl jiným bezmocným. A duše – nyní otrok, byl pro malý přestupek ztýrán až k smrti. Zmučené tělo umírajícího bylo pohozeno do kouta na dvoře paláce. Tu od něho trýznitelé náhle odstoupili. Ozývalo se volání, hluk zesiloval, zazníval dusot koňských kopyt. Jásavé hlasy volaly milované svaté jméno, které i v hrudi smrtelně ztýraného vzbudilo ohlas. Pak nastalo ticho. Umírající pocítil blahodárnou úlevu. Namáhavě a z posledních sil otevřel oči a pokusil se vyslovit to jméno. Nad ním se v tu chvíli sklonil laskavý obličej, promluvil hlas plný útěchy a pohladila jej jemná ruka. Provázena sladkým, oblažujícím světlem odcházela uvolněná duše na onen svět. Už nevnímala, že její mrtvé tělo bylo rychle odklizeno stranou, aby byl zahlazen dojem z výjevu, který farao nechtě připravil svému váženému hostu.

Hleďme! Jak krásnou se stala tkanina! Nitky se zdály být světlejší a středem se táhla zářící zlatá nit, jež zobrazila jméno muže, který daroval umírajícímu Světlo. Jméno, které srdce oné duše cítilo bolestiplně a vřele a na které se přes veškerou námahu nemohlo upamatovat, přestože jeho písmena vidělo před sebou nádherně zářit.

Teď patřila láska té duše zlaté niti, hladila a urovnávala ji. Vyjadřovala její touhu po nebi a víru v Boha a duše ji vzala s sebou do dalšího života, do něhož vkročila.

Bohatý syrský obchodník odjel přes své vysoké stáří do Jeruzaléma, aby uviděl Nazaretského, o kterém slyšel a který ho neobyčejně zaujal. Našel dům svého přítele, místodržícího, který byl podoben včelímu úlu. Nemusel se ani na nic ptát, tak se mu nesly vstříc neslýchané a zesměšňující zprávy o židovském proroku, který má druhého dne zemřít, aby konečně zavládlo uklidnění v národě Israelském.

Starého muže se zmocnila hrůza a ovládly jej pochybnosti o Nazaretském. Ihned odcestoval, aby nemusel přihlížet smutnému konci muže, jehož učení hledal.

Šedivá a mdlá byla barva sukna na stavu, podobalo se dnešnímu plášti duše, která hleděla rozechvěle na své životy a nyní zvěděla, že zbaběle promeškala největší možné štěstí. Na zlaté niti se to usadilo jako popel a duše se viděla, jak ji zoufale čistí, ale stín z drahého kovu nezmizel.

Teď procházela duše dalšími životy: král a žebrák, vítěz a poražený, vždy znovu viděla, že čím v jednom životě zhřešila, to musela sama v jiném dalším životě odčinit. A stále nové osudové nitky tkaly plášť, jemné i hrubé, světlé a tmavé. Zlatá nit mizela víc a víc pod temnou vrstvou.

Občas, po životě plném bolesti, se ještě zatřpytila a potom ji duše leštila a čistila, ale dělala to bez pravého úsilí a stále řidčeji, až konečně zlatá nit zmizela pod temnou vrstvou úplně a duše na ni zapomněla. Tehdy nastaly pro duši zlé časy.

Viděla se jako inkvizitor ve Španělsku, který upaloval Židy a Maury. Jeho chladné oči hleděly nelítostně na ztýraná těla, která hořela „k větší cti a chvále Boží“. Večer se radoval z peněz, které odebral svým obětem, klečel na kolenou a chválil se před Bohem svými „dobrými činy“. Že se oko Páně hněvivě odvracelo, to sám se sebou spokojený tvrdý muž neviděl.

V této době byl plášť téměř černý a kanuly z něj krvavé slzy.

Následující život přinesl spravedlivou odplatu, neboť nyní byla duše krásnou ženou, jež byla nařčena z čarodějnictví. Manžel, kterého milovala, ji odmrštil, rodina jí opovrhovala. Musela prožít všechna muka, než konečně nalezla vysvobození na ohnivé hranici.

Následovaly další těžké životy, ve kterých musela duše odpykat každou píď zla, kterého se dopustila. Jak často pak naříkala a ptala se: „Proč to všechno postihuje právě mne? Nikomu jsem přece neublížila!“

A teď zde stála třesoucí se a s poznáním, že trpěla za své vlastní viny a dívala se zarmouceně na svůj plášť. Byl šedivý a těžký, ale alespoň ta strašlivá čerň z něj zmizela.

Plna bolesti přehlížela duše další obrazy svého života a při tom se probudila důrazná vzpomínka na zlatou nit. Chvějící se ruce prohlížely utkaný plášť, rozhrnovaly tkanivo a snažily se odkrýt alespoň stopu zlatého lesku.

A přitom musela duše stále vzpomínat a vzpomínat. Vzpomínka byla stále jasnější, slyšela zase dobrotivý hlas a pocítila svatou sílu, která ji tehdy doprovázela do pěknějšího života a vetkala zlatou nit do její tkaniny života. Tenkrát jí přineslo vysvobození jedno jméno a teď si lámala hlavu, jak toto jméno nalézt, aby ji znovu osvobodilo. Zdálo se však, že šedivé sukno kolem ní všechno pohlcuje, neboť se v těžkém tkanivu neukázala ani maličká zlatá jiskřička a duše cítila, že je přidržována dole železnými okovy.

Vzestup

Ale touha v ní byla stále silnější, až konečně vyrazila po zoufalé námaze výkřik:

„Pane!“

Volala toužebně o pomoc.

Po jejích tvářích se řinuly horké slzy a padaly na plášť. Modlíc se klesla na kolena. Nezavála náhle kolem ní jemná síla? Nepohladila jemná ruka její unavenou hlavu? Jak jí bylo náhle lehko! Vztyčila se s novou silou. Její pohled padl na plášť, který ji doposud tlačil dolů. Zdál se být světlejší a – ó blaho! Zlatá nit se zase třpytila, světélkujíc ve tkanině, omyté slzami. Šťastně pohladila duše zlatou nit nebeské touhy a její cítění bylo stále jasnější, stále ryzejší byla její víra v Boha. Ze zlaté nitě na jejím plášti proudila záře i na zjasnělé duše v její blízkosti a působila i na ně.

Nyní s ní byla sňata všechna tíže a pojednou už znala jméno, které jí tenkrát dalo Světlo a sílu, které jí ukázalo cestu. Jméno, které na tak dlouhou dobu zapomněla a zase je znovu nalezla, aby ji už nikdy neopustilo, jméno, které tenkrát jako dnes bylo svaté všem zotročeným duším a které přinášelo vysvobození, protože bylo sesláno Bohem – jméno „Abd-ru-shin“.  

Maria Halseband

Ilustrace: © Aneta Mišovie


             


Komentování tohoto článku je vypnuto.