Paní z hradu - závěr

Napsal Zenavesvetle.cz (») 20. 3. 2012 v kategorii Povídky, přečteno: 1350×

 

 

 

 Cestou Světla

 

Když přišel její čas, přijala to Johanka klidně. Život, který prožila po tvrdých událostech doby velké krize, byl krásný svým obsahem a mnoho se naučila prožitím. Její duše cítila svoji lehkost a namísto dříve tolik rozšířeného strachu ze smrti cítila nyní pokoj a mír. Svým způsobem se i na druhou stranu těšila. Jak se postupně uvolňovala pouta mezi duší a pozemským tělem, stávala se Johanka stále vnímavější vůči jemnějším vjemům a těsně před svým odchodem spatřila ve svojí blízkosti vznešenou bytost s laskavou tváří.

Tato bytost a mnoho dalších jí podobných připravovaly láskyplně lidské duše na jejich odchod ze Země. Dávní lidé, kteří o těchto bytostech ještě něco málo věděli, je nepříliš přátelsky nazývali anděly smrti. Tento nepěkný název byl ale naprosto neoprávněný, jak Johanka cítila při spatření této překrásné a laskavé bytosti. Konečně nadešel ten okamžik a duše Johanky překonala i poslední pouto a opustila pozemské tělo. Ještě chviličku dlela v jeho blízkosti, tiše se loučíc s přítomnými lidmi, kteří jí smutně, ale s láskou přáli šťastnou cestu, vystoupila po bělostných schodech k nádherné zdobené bráně, prošla jí, a ocitla se v novém světě daleko od těžkopádné pozemské hmoty.

Johanka-vystoupila-po-belostnych-schodech-k-nadherne-zdobene-brane

 Tu se Johanka upamatovala na celý svůj dosavadní život, nejen na onu poslední pozemskou chviličku, jak se jí její život na Zemi nyní jevil. Rozhlížela se kolem a její srdce plesalo dojetím. Nikdy ještě neviděla tak překrásnou krajinu, zalitou Světlem shůry, plnou těch nejkrásnějších rostlin a mírných zvířat. Tiše se procházela nádhernou krajinou, vnímajíc vznešenost a moudrost bytostí působících ve zdejší přírodě a duchovní láskyplné záchvěvy ze směru, kterým se ubírala. Občas se k ní přiblížilo některé ze zdejších zvířátek, aby se nechalo pohladit a vzápětí šťastně odhopkalo zpět, odkud přiběhlo. Noc v pozemské podobě zde neexistovala, trvalé Světlo osvětlovalo a oživovalo celý tento jemný svět.

 Taktéž zde neexistovala žádná závist a nenávist, žádná zloba, jen neutuchající touha všech lidských duší zbavit se posledních zbytků karmické zátěže, která doposud brání tomu, aby jako svobodní a zářící duchové mohli vstoupit do svého skutečného domova, do veliké a zářivé duchovní říše, odkud kdysi jako nevědomí podnikli svoji velkou cestu dolů do hmotností za získáním vlastního já. Touha, která svou nesobeckostí chce k tomuto cíli dopomoci i všem ostatním. Johanka brzy stanula před překrásným světlým chrámem, kde ji přivítaly světle zářící ženy a uvedly ji do jejího nového obydlí, které pro ni již bylo nachystáno. Tento malý domeček, který jí byl poskytnut, si svojí nádherou pranic nezadal s krásou zdejšího světa.

Jakmile se zabydlela, hned se zapojila do činnosti zdejších žen, jako by k nim patřila již odedávna. Pravidelným uctíváním Stvořitele při nádherných slavnostech přiváděly tyto ženy světlou posilu k této jemnohmotné úrovni, a tak se dostávalo podpory všem Světlu otevřeným bytostem, jimiž zde byli všichni. V okolí chrámu také rostly ty nejkrásnější květiny a vzrostlé stromy s rozložitými korunami. Čas od času sem také přicházeli muži, někteří oděni ve světlá roucha, jiní přímo do zářící zbroje rytířů sloužících Světlu a ženy jim zde, na tomto posvátném místě, předávaly požehnání Nejvyššího, aby na svých poutích do nižších úrovní mohli probudit dosud spící, ale jinak již připravené lidské duchy k následování cesty Světla. Veliká radost pak vládla těmito světlými úrovněmi, když se toto podařilo a nová duše započala svoji pouť vzhůru.

 Čas od času se některé z takto znovuzrozených duší dostaly až do této přenádherné úrovně a mezi nimi se občas vyskytly ženské duše, které byly uschopněny ke službě ve světlém chrámu. Když nová služebnice přišla do chrámu, vystřídala tak některou z doposud zde službu konajících žen, která tak byla uvolněna a mohla odejít dále za naplněním své cesty Světla. Johanka během svého působení zde byla několikrát svědkem takovýchto příchodů, než byla po krásném období služby v chrámu vystřídána i ona. Její další kroky vedly dále po úrovni, kde se nacházela. Během tohoto překrásného putování se jí jednou zjevila jakási překrásná zářivá paní, která jí potvrdila to, co již nějakou dobu sama tušila. Dávný akt lásky barona Vojtěcha, kdy se jeho duch jen kvůli ní vrátil k Zemi, aby jí pomohl vymanit se z pout, která sama kolem sebe uvázala, si žádá vyrovnání. Cítila to v poslední době jako naléhavé nutkání někam se vydat a tam cosi udělat, a nyní jí to bylo i přímo odhaleno. Věděla již, co má udělat. Její cesta Světla měla dočasně pokračovat v jedné z nižších úrovní.

 

Cesta Světla je cestou pomoci

Johanka sestupovala po krásné a udržované cestě stále níže, dokud se neocitla ve světě, kde dlel baron Vojtěch. Během sestupu si všímala, že na zprvu zcela hladké cestě obklopené panenskou přírodou se stále více a více objevují menší i větší kamínky a kameny, a také příroda okolo byla stále o něco méně zářivá a čistá. Přesto ale byla stále v úrovních, které by jí dříve připadaly jako rajské oproti tomu, co znala ze Země a z myšlenkových světů, kde procházela při své dávné zkoušce tří měst. Když ale již poznala Světlo vyšší sféry, vše níže položené se jí zdálo jakési šedivější a méně pohyblivé. Neznamenalo to, že by již nedokázala vnímat krásu nižších a méně světlých světů, to vůbec ne, jen si hlouběji uvědomovala jejich větší nedokonalost a těžší hutnost a těžkopádnost, způsobenou vzdálenějším umístěním od zdroje Světla. Nepochybovala ani o tom, že i ten nejsvětlejší a nejkrásnější svět, kam se doposud mohla dostat, je také ještě mnohem šedivější a nedokonalejší než samotná duchovní říše, nejkrásnější domov lidských duchů, Ráj.

Johanka

Kráčela městem, neomylně vedena svým citem ke svému cíli. Zakrátko již pak stanula před mužem, jenž jí byl na Zemi manželem, před mužem, kterého kdysi na Zemi znala jako Vojtěcha. Ten byl zcela ohromen jejím příchodem a ještě více její zářivou světlostí, vždyť když se viděli naposledy, bylo tomu právě naopak. Nyní seznal, že zatímco on od té doby udělal pouze malý krok vpřed, Johanka překonala velikou vzdálenost. Jakmile se dokázala vymanit z krunýře alespoň těch největších pozemských chyb a závislostí, její čistá touha jí umožnila vykonat velký vzestup během krátkého času.

Vojtěch Johanku srdečně přivítal, šťasten, že ji opět vidí volnou a nepřipoutanou k Zemi, a vyhradil jí ve svém domě tu nejkrásnější místnost, kde měla soukromí, kdykoli po něm zatoužila. Johance to bylo vhod, protože poznala, že se zde nějakou dobu zdrží. Vojtěch byl v tomto světlém světě rytířem, který se zavázal jít cestou ke Světlu s nadějí, že se jednou bude moci stát pravým služebníkem Nejvyššího. Přes všechnu jeho snahu ale postupoval vpřed jen pomaličku, protože stále s jasností nevěděl, jak má správně sloužit.

Výše nad hrubohmotnou úrovní platí, že v každém jednom světě, v každé úrovni, jsou spolu stejnorodí lidští duchové a vývoj zde pokračuje pomaleji než třeba na Zemi, kde se setkávají lidé z různých úrovní jemnohmotnosti, tedy různě zralí. V jemnohmotných úrovních tak chybí přímý příklad výrazně zralejších nebo naopak mnohem méně zralých duchů, jako je tomu právě na Zemi v hrubohmotnosti. Touha po službě Světlu je sice v těchto světlých úrovních velikou pomocí, ale pokud nepřijde někdo z vyšších úrovní, stává se, že lidé zde jdou cestou k pravé službě mnohem pomaleji, než by jim jinak bylo možné. Právě takovým návštěvníkem a velikou pomocí pro zdejší lidské duchy se právě stala Johanka.

Z mnohých rozhovorů s Vojtěchem poznala, jak se on i další lidé zde snaží žít podle zákonů Stvořitele, a jak si navzájem pomáhají, čímž rozvázali mnohá karmická vlákna i projasnili své duše, ale jiná vlákna stále zůstávala, a duch těchto lidí se neprožhavoval natolik, aby mohli odejít výše. Mnohá karma totiž nemohla být odčiněna zde v této úrovni. Většina zdejších obyvatel se již sice nemusela inkarnovat zpět na Zemi, ale stále je mnohé poutalo k jiným lidem, z nichž někteří byli na nižších úrovních a jiní dokonce právě na Zemi. To si ale zatím uvědomila jen Johanka. Sdělila to Vojtěchovi se slovy:

„Pamatuješ, jak jsi kdysi z lásky přišel zpět na Zemi, abys mi pomohl odhodit pozemská pouta? Právě v podobném duchu máte vy všichni zde pokračovat ve své službě. V nižších úrovních je mnoho lidí, kteří potřebují pomoci, a kterým smíte pomáhat. A i k těm, kteří jsou nyní v pozemských tělech, se můžete přiblížit jako jejich duchovní pomocníci a nabádat je k lepšímu způsobu života. Ty i ostatní toužíte sloužit Stvořiteli, a toto je Ta cesta pro vás všechny, kteří zde žijete. Pomáhejte potřebným v nižších úrovních, abyste skrze cestu tam dolů nakonec dosáhli toho nejvyššího vrcholu, kterého je člověku umožněno dosáhnout.“

Vojtěchův duch se při těchto slovech chvěl radostným poznáním. Nic ho pak nemohlo zadržet od toho, aby tuto skutečnost nespěchal oznámit všem lidem ve městě. Nadšení a touha pomáhat se mezi těmito lidmi velice rychle rozšířila jako záplava energie, nenechávajíc nikoho lhostejným. Tato touha také vytvořila most pro pomocníky ze světlejších světů, kteří pak jako jejich učitelé doprovázeli místní obyvatele na jejich cestách pomoci méně šťastným bližním v temnějších úrovních. Ne všichni se ale nakonec začali zabývat cestováním a vyhledáváním k probuzení připravených duchů, mnozí zůstávali na některé z ne příliš nízkých úrovní, kde vybudovávali jakási centra pomoci pro nově probuzené, jakési školy. V mnohých úrovních již takové školy dokonce existovali, takže tam lidé z Vojtěchova světa mohli rovnou začít plně působit a přinášet svůj cenný díl zkušeností.

Johanka s radostí a vděčností pozorovala tuto činnost, které směla být sama nápomocná svým počátečním impulsem. Mezitím, co muži vyhledávali a probouzeli nové duše v temnějších nebo budovali centra pomoci v o něco světlejších úrovních, Johanka, zůstávajíc ve světě Vojtěchova současného domova, oslovovala místní ženy, protože i ony měly svůj nezastupitelný díl v této službě, který měly naplnit, po čemž z celého srdce toužily. Johanka je vpravovala do hlubšího poznání zákonů Stvořitele a učila, jak přinášet více sil Světla shůry na podporu přímo konajících mužů. Mnohé se pak podobně jako muži vypravily k nižším světům, kde tomuto učily probuzené ženy.

Všichni, kdo se aktivně nebo pasivně podíleli na této nádherné činnosti, pracovali pod vedením světlých duchů z úrovní o mnoho světlejších, než byla tato. Jak lidé v této službě uzrávali, stávali se samostatnějšími a mohla jim v jejich činnosti být přenechávána větší volnost. Čas od času se jim pak vyměnili i jejich světlí učitelé za ještě zářivější duchy, kteří je mohli dovést opět o kus dále. A samozřejmě, protože ve Stvoření není nic jednostranné, každý z těchto světlých učitelů získával zase své zkušenosti a postupoval dál na své cestě Světla. Stejně tak učitelé těchto učitelů a učitelé učitelů těchto učitelů... Každý pomáhající duch má svého učitele pocházejícího z vyšší úrovně, ten má opět svého, ten pak opět svého a tento řetěz sahá až do Ráje, do duchovního domova všech lidí a nakonec ještě mnohem výše, kam už se lidé vyvinutí z nevědomých duchovních zárodků nikdy nedostanou z důvodu nestejnorodosti s takto světlými a prožhavenými úrovněmi.

Radostný byl pohled shůry na toto dění. Mnoho lidských duchů učinilo v krátké době velký pokrok ve svém vývoji a mohlo se odebrat do některé z vyšších úrovní, odkud nadále směli pomáhat všem ostatním. Prožívání v těchto vysokých jemnohmotných úrovních v nich ještě mnohem více umocnilo touhu, aby i ostatní mohli tuto krásu prožívat, čímž se jim otevíraly stále nové a nové cesty k naplnění této touhy. Přišel čas, kdy i Vojtěch mohl odejít výše, kde ho čekaly další radostné úkoly jako služebníka Světla. Johančin úkol zde skončil a po srdečném rozloučení se Johanka odebrala nahoru do oslnivě zářících světů, aby tam pokračovala ve své duchovní cestě s nadějí, že se všichni lidé budou moci jednou setkat ve svém pravém domově, v duchovním Ráji...

- ooOoo -

 

 

Petr Š. z Plzně, © 2008

 

Ilustrace :  © Mario Duguay

 

www.ao-institut.cz

 



Komentování tohoto článku je vypnuto.