P o ř á d e k – ř á d

Napsal Zenavesvetle.cz (») 12. 4. 2016 v kategorii Práce na svém vývoji, přečteno: 1253×


Člověk pokřivil až na nejzazší mez vše, co mu Bůh poskytl jako dary a pomoci. Také pojmy nechápe správně, i když je řečí ještě správně formuje. Přikládá jim jiný, pokřivený smysl. Má-li tedy vstoupit do světa lidí jasno a pravda, musí se začít od kořenů. Je třeba objasnit a očistit ní ty nejjednodušší pojmy od znetvoření, aby zazářily jako to, čím mají být: drahokamy z pokladnice Nejvyššího.

Co je to pojem? Je to shrnutí postupů a uspořádání, které jsou podmíněny zákonům stvoření. Z toho důvodu musí každý lidský pojem přijmout svůj smysl opět ze stvoření, z díla Božího a nikoliv odvozovat smysl z lidského myšlení. To je první poznatek, na kterém je třeba stavět. Pak musíme začít těmi nejjednoduššími pojmy, aby se utvořil v chaosu pořádek a řád. Tím položíme nové základy pro všechno myšlení a cítění lidí, ze kterého mají vznikat činy.
Poohlédněme se tedy po těch nejjednodušších pojmech, které chceme vštěpovat již našim dětem. Ze všeho nejdříve zde narazíme na „pořádek“. Pořádek je předpokladem pro všechno konání, neboť jen na základě pořádku a řádu může být trvalá výstavba.

Podívejme se tedy, co pořádek - řád vlastně je, co znamená, čím má podle Boží vůle být.
Řád je souznění různých částí v harmonickém celku. Tak je tomu všude ve stvoření. Musí to tak být, neboť jinak by se stvoření muselo rozpadnout. Podle jednoduchých, nezkřivitelných zákonů se v nejpřesnějším a nejpřísnějším pořádku uskutečňuje vše, co se ve stvoření odehrává. Pravidelně se střídá den a noc, každý rok se země ozdobí čerstvou zelení a novým životem. Ve svých stanovených drahách táhnou dálkami hvězdy, vzájemně propojené společným působením. Užasle obdivujeme, my lidé, tento vesmírný řád! Obdivujeme jej, milujeme jej, ale nenapodobujeme jej! My sami si děláme nárok na takový pořádek a řád, který si vytváříme sami, který je, jak ještě uvidíme, soustavným nepořádkem.

Jak často už jsme na sebe nechali působit uspořádaný běh ročních období, prožili ho v tisícerých prožitcích, které se nikdy nevyčerpají. Po tichém klidu zimy, která byla současně hromaděním nových sil, následovalo opět procitnutí jara. Nikdy nás to nezklamalo. Začalo se to hýbat ve všech zárodcích, míza opět proudila do korun stromů, životní pud v člověku i ve zvířeti opět ožil. Z rostoucího zárodku se přirozeně a Bohem chtěně vyvinula rostlina, zvíře, člověk. Růst nutil k rozkvětu a tak se dlouhý, tichý, bílý svět zimy najednou pokryl pestrou hojností, nesčetnými formami života, které všechny následovaly stejný zákon, který je volal k růstu a vývoji.

Pulzující život nepřipouští stav klidu. Tak vzniká z květu plod, z poupěte se vyvíjí zrající ovoce, které v sobě nese nová semena pro budoucnost. Jakmile je plod hotov, tehdy může nastoupit nový čas odpočinku, v němž je vědomě soustředěna příprava pro následující běh života.

Bylo to tak vždy a také to tak zůstane. Jedno roční období vyplývá z druhého a jedno následuje za druhým.To je tedy řád, který se podrobuje časovému sledu. Připojme tento druhý poznatek k prvnímu: Boží vůle, ze které vše vyšlo, nechává et život běžet v zákonitém pořádku danými drahami.
Mimo to je ale ve vesmíru ještě také uspořádané bytí vedle sebe. Oboje patří dohromady, neboť různé vedle sebe uspořádané skupiny mohou jít současně vstříc témuž cíli a dosáhnout ho ve stejné době. To jsme již viděli na současném chodu ročních období a s tím spojeným životem zvířat a rostlin. V průběhu roku se všechno snaží o zralost, žádný stupeň se přitom nesmí obejít nebo přeskočit, jedno se vyvíjí z druhého.

Pozorujme nyní člověka. Nepatří také jeho život do tohoto velkého pravidelného chodu, do tohoto velkého moudrého řádu? Bezpochyby se má také člověk vyvíjet od zárodku do vrcholného rozkvětu a od tohoto rozkvětu k životní zralosti. Teprve až dosáhne této zralosti, smí pro něj nastat čas odpočinku a rozvažování, který mu má být přípravou na nový život. Tak

jako v přírodě, která jej obklopuje. Krok za krokem, od dětství k mladosti, potom ke zralosti v činech, po níž má ve stáří následovat zralost poznání. V tom je pro člověka Bohem chtěný řád. Tak by měl člověk jít svou cestou pozemským životem, přičemž jeho duch zraje, i když tělo stárne.

Kdyby všichni lidé takto kráčeli životem, vědomi si úlohy, kterou jim Stvořitel přidělil, byl by jen harmonický postup „vedle sebe“ a „společně“, neboť by potom všichni usilovali ke stejnému cíli. Nemohlo by docházet ke vměšování do záležitostí druhého, neboť i on je poutníkem na cestě k vývoji. Před každým by jasně stál jeho cíl, nedocházelo by proto k překážejícím potížím, k neshodám mezi stářím a mládím. Od mládí se nepožaduje životní zkušenost, ale svěží čin. Od stáří žádné pádění kupředu, nýbrž rozvážnost, zkoumání a jednání, které vychází ze zralosti poznání.

Kdyby to každý věděl, nedocházelo by tak často k neuskutečnitelným očekáváním, požadavkům a nadějím. Tak jako člověk nemůže utrhnout nezralý plod a očekávat od něj plnou sladkost, tak nemůže požadovat od mládí zralost stáří a ze stárnoucího kmene nemůže chtít trhat květy. Náleží to k jinému životnímu období.
To vše patří k Bohem chtěnému pojmu řád. „Všechno má svůj čas“ znamená - ne předčasně, ale také ne později. Krok za krokem musí vyplývat jedno z druhého, jedno z druhého musí vyrůstat společně i vedle sebe. Jenom cíl je pro všechny stejný, ale ne mezistupně.

Kdyby tomu tak bylo, působilo by to také tak na celý vnější život člověka. Existovalo by to například též v životě státu, v oblastech společného i odlišného působení. Společné v usilování a ve vývoji kupředu, rozdílné v různých vývojových stupních, které by musely také u státu postupovat za sebou tak uceleně a samočinně, jak je tomu u stromu, který stojí v dobré půdě a vypíná se nejdříve do výše a potom teprve rozpíná ochranně své větve na všechny strany, poskytujíc stín a osvěžení po práci v parnu.

Ve skutečnosti je to ale tak, že lidé ještě vůbec nenašli Bohem chtěnou formu státu. Tedy žádný stát se nenachází na tom začátku, ze kterého by se mohly živě vyvíjet všechny další stupně. Neboť žádný stát není založen pevně na Božích přikázáních. Všechny chtějí stavět na lidských zákonech, ale v těchto nevládne řád, který vládne ve vesmíru, který každému jednotlivci vykazuje jeho místo, kde může plně rozvíjet své schopnosti. Vybudujte nejdříve své státy na přikázáních Božích, které zakazují jiné olupovat a jiným škodit, ať činy nebo slovy. Vystavějte je na základě lásky a poslušnosti k Bohu! Pak uvidíte jak silnou ochranou je pro každého člena spořádaný stát, jak každému pomáhá a všechno vede k rozkvětu. Lidstvo by neměl obklopovat lidský pořádek se všemi svými chybami, stranickostí, sobectvím a lží, ale čistota Božského řádu, ve kterém se nemůže dařit ovzduší lži a sobectví.

Je tomu ale tak, že dnes již člověk není schopen uspořádat si ani jeden jediný den způsobem, aby odpovídal přirozenému řádu. Dnes se dělá z noci den a den se velmi často promarní v chaotické činnosti. Kolik lidí ožívá teprve příchodem večera! Domnívají se, že ve večerním klidu mohou nerušeně tvořit a že mají největší schopnosti pro duševní práci.

Den jim také často neposkytuje čas k zamyšlení. A přece, jak je toto pojetí od základu špatné. Ukazuje, že člověk už nemá ani tušení o průběhu dne, tak jak probíhá ve stvoření, které nás obklopuje.
Náš pozemský den se dělí na dvakrát dvanáct hodin. V prvních dvanácti hodinách stoupá jako vlna shůry proudící síla. V době nejvyššího postavení slunce dosahuje svého vrcholu, pak klesá až do půlnoci, kdy dosáhne svého nejnižšího bodu. Je to jako příliv a odliv, jako vydechnutí a nadechnutí. Boží dech přichází a jde a my bychom měli přicházet a jít s ním, měli bychom se do něj vnořit a v něm spočinout. Proto by měly časné ranní hodiny sloužit k zahajování tvůrčí činnosti, tvorbě nových plánů a k vyjádření nových myšlenek. V těchto svěžích ranních hodinách jsme schopni nejvíce pochopit, „čerpat“ z věčných pramenů.


Poradek-rad

Odpoledne by ale mělo sloužit ke zpracování, uskutečňování pochopeného a přijatého. Tak by to bylo podle přirozeného, Bohem chtěného řádu. Kdybychom se vřadili do tohoto přirozeného běhu, mohli bychom pak vykonat mnohonásobek toho, čeho se nyní v rozporu s tímto řádem snažíme s vypětím všech sil dosáhnout.

Noc bychom neměli věnovat zábavám a rozptýlení. Jak příznačné je již samo slovo „rozptýlení“, jaké v něm spočívá odsouzení, neboť my se přece nemáme rozptylovat, to znamená rozkládat své síly, ale shromažďovat je. Noc je určena ke spánku, který tělo potřebuje a duch se má v době, kdy tělo odpočívá, pozvednout vzhůru do světlých výšin a načerpat tam sílu k novému působení, tak jak to činí příroda v době zimního odpočinku, který je jejím spánkem. Kdo takto spořádaně žije, ten zjistí, že stihne desetkrát více, něž co se dříve pokoušel stihnout za cenu vydání veškeré energie. A co více - člověka to učiní svěžím a šťastným, jeho tělo se tak brzy neopotřebuje, neboť se mu dostane vždy a včas vše, co potřebuje k životu.

Řeknete, že je to nemožné. Poměry jsou nyní takové, že člověk nemůže žít jak by chtěl, musí se jim přizpůsobit. Nemyslíte ale, že se Bohem chtěný řád přece jen také prosadí mezi lidmi? Nebo to tak má jít na věky, že se ve stvoření všechno ubírá spořádaně, zatím co lidé tento pořádek umíněně narušují? Nadělali tím všude jen škodu.
Kdo nevidí ty bezpočetné a stále se množící nemoci rostlinného a živočišného světa - to jsou následky porušeného pořádku v domácnosti přírody. Kde člověk zasáhl „vylepšujícím způsobem“, tam porušil dobře vyváženou rovnováhu. Zničil údajné škůdce a nasadil za ně jiné, mnohem škodlivější, které už ale nemůže zvládnout. Zpustošil tvář země, oloupil ji kvůli vlastnímu prospěchu o lesní zeleň, která ji chránila a sklidil za to pouště, písečné bouře, nedostatek potravin. Dalo by se uvést mnoho příkladů, kdy člověk porušil řád přírody a sám si tak uškodil na nejcitlivějších místech. Také zhoubné nákazy, které lidstvo neustále sužují, jsou následky chybných zásahů. V lidském těle oslabeném neuspořádaným životem nachází dobrou živnou půdu.

Kde však nyní začít, abychom přivodili zlepšení? Je třeba dotknout se kořene zla - vnitřního života člověka! Nikde nevládne tak strašný nepořádek, jako ve vnitřním světě člověka! Kdybychom z něj poodhalili závoje, zhrozili bychom se toho, kolik bychom našli potrhaných myšlenek, polovičatých přání, nezažitých pocitů.

Každý by se měl večer poohlédnout, jak proběhl jeho den. Jaký byl? Promyslel člověk novou myšlenku až do konce? A také ji provedl? Nezůstalo jen při úmyslech? Naslouchal svému vnitřnímu cítění a dbal ho? Při opravdu vážném zkoumání by se asi většina lidí zděsila, jak těkavě a povrchně myslí! Nejlépe to ukazují mnohé rozhovory. Myšlenky se vynořují a zase mizí, dříve než mohly být řádně pochopeny. Pocity vystupují a zanikají dříve, než mohly dostat pravou podobu, dobrá předsevzetí se ztrácí v průběhu denní činnosti.

Odtud musíme začít s pořádkem: Myšlenky musíme dotáhnout až do konce, abychom z nich vytěžili vědění, které otevírá bránu k dalším poznatkům. Jedno roste z druhého - jaro ze zimy, vyzrálé ovoce z léta a podzimu. Nepřechovávejme v sobě polovičatost v citech ani pocitech, buďme celí ve všem konání!

A nyní následuje další krok, který vychází z prvého. To co opravdu myslíme uvážíme a procítíme, nenecháme jen tak volně odcházet do dálek jako prchavě rozptýlené city a myšlenky. U nás přece nic nezůstává, všechno od nás odchází pryč, přitahováno shromaždištěm stejnorodých sil. Tam posíleno vrací se k nám zpět, obtíženo dobrým nebo špatným jako včela, podle toho jaká byla naše setba. Také v tom vládne ve vesmíru nejpřísnější řád a člověk nemá žádnou možnost do něj zasahovat a „vylepšovat jej“. Musí ho přijmout. Co zasel, to musí sklidit! Vším pulzující Boží síla nestrpí stav klidu. Pohybem, tím tluče srdce stvoření, nikdy neváznoucím pohybem. A je to pohyb v nejpřísnějším, nikdy se neodchylujícím
řádu.

Tak, jak to bylo na počátku, tak se to bude dít až na věky. K původci se vždy vrací co vyslal a přináší mu to štěstí a radost nebo zlý osud a neštěstí.
Pořádek – řád je nejsilnější udržující princip ve stvoření. Bez řádu by se muselo stvoření rozpadnout. Pokud se člověk konečně zcela nevpraví do Bohem určeného řádu, nepřizpůsobí-li se mu jak svým vnitřním, tak i vnějším životem, vyřadí se sám ze života skutečného.

Nepořádek v myšlenkovém a citovém světě lidí dosáhl katastrofálních rozměrů a my všichni známe jeho následky. Jak ale můžeme tento stav změnit?
Jak již bylo řečeno: to, že si uspořádáme svůj vnitřní život, se přenese také do našeho vnějšího života, který se konečně přizpůsobí vesmírnému řádu, který všechno a každého staví na místo, na které patří. Člověka staví na takové místo, kde může plnit své úkoly k blahu celku.
Pořádek v myšlení, pořádek v cítění, upravující řád konání v celém životě - tím jsme učinili první krok k Bohem chtěnému životu. Pak již nebudeme těmi dobrovolně vyloučenými, kteří jdou osaměle a stranou po falešných cestách. Nádherný řád, který vládne všude ve světlých Božích říších, nás vyzdvihne a ponese.
Dosaďme řád na trůn, jenž mu náleží. Pak se k němu ještě přidruží jeho dvě sestry, které nám pomáhají plnit zákony svého většího bratra. Jsou to přesnost a spolehlivost.

Bude-li náš celý život prodchnut jasným, jednoduchým pořádkem, budou se nám stále více otevírat oči nad nádherným řádem ve stvoření, který řídí všechno až do nejmenšího, který nikdy nepřipustí stav klidu, který zná jenom vývoj vpřed, stále k vyšším cílům!
V obdivu se skloníme před Boží moudrostí, která řídí světy!

Susanne Schwartzkopfová

Ilustrace: Ch.E.Skredvig

 

 


 


Komentování tohoto článku je vypnuto.