Probuďte se!

Napsal Zenavesvetle.cz (») 12. 7. 2014 v kategorii Práce na svém vývoji, přečteno: 896×

Lidé, probuďte se z olověného spánku! Poznejte   to nedůstojné břímě, které nesete. Ono tíží miliony lidí nevýslovně tvrdým tlakem.   Odhoďte je! Což stojí za nesení? Ani na jedinou vteřinu! 

Co je jeho obsahem?     Prázdné plevy, jež se plaše rozptýlí po závanu Pravdy. Vyplýtvali jste čas     a sílu pro nic a za nic. Rozlomte proto okovy, jež vás poutají a konečně se     osvoboďte! 

Člověk, který     je vnitřně spoután, bude věčně otrokem, i kdyby byl králem.

Spoutáváte se vším,      čemu se snažíte naučit. Uvažujte: Učením vnucujete se stále do cizích forem,     které vymysleli jiní. Připojujete se dobrovolně k cizímu přesvědčení a osvojujete     si jen to, co jiní prožili v sobě a pro sebe. Přemýšlejte: Jedno není pro     všechny! Co jednomu prospívá, může druhému škodit. Každému jednotlivci je     vytčena cesta ke zdokonalení. Jeho výzbrojí k tomu jsou schopnosti, jež chová     v sobě. Podle těch se má řídit a na nich stavět. Nečiní-li tak, zůstává cizincem     sám sobě a bude státi vždy vedle naučeného, které se v něm nemůže státi      životným. Tím je pro něho vyloučen každý zisk. On živoří a pokrok je nemožný. 

Vy, kteří usilujete     vážně o Světlo a Pravdu, dávejte pozor: 

Cestu ke Světlu musí     každý jednotlivec prožíti v sobě. Chce-li po ní bezpečně putovat, musí ji     sám objevit. Člověk pochopí plně jen to, co v sobě prožije a procítí ve všech     obměnách! 

Utrpení i radost ustavičně      tlukou, aby povzbudily a otřásly k duchovnímu probuzení. Jedinou vteřinou     bývá pak člověk velmi často osvobozen od veškeré nicotnosti všedního života     a ve štěstí i v bolesti cítí v předtuše spojení s Duchem, který proniká všechno      živoucí. 

A vždyť ve všem      je život, nic není mrtvo! Blaze tomu, kdo chápe a uchová takové okamžiky     spojení a nese se na nich vzhůru. Nesmí se při tom přidržovat ztrnulých forem,     protože každý se má vyvíjeti sám, z vlastního nitra. 

Mějte soustrast s posměvači     a se všemi těmi, kdo jsou dosud odcizeni duchovnímu životu. Nezlobte se na     ně, stanou-li se sarkastickými. Možno jich jen litovati. Jako opilí, jako     nemocní stojí před velkým dílem stvoření, které nám tolik poskytuje. Jako     slepci, kteří tápavě se posunují pozemským životem, nevidouce veškeré nádhery     kolem sebe! 

Tito ubožáci jsou zmateni,     oni spí. Neboť jak může člověk na příklad ještě tvrdit, že existuje jen to,     co vidí? Že tam, kde nemůže již zrakem nic vidět, není života. Že odumřením     těla přestává býti i on sám. Jen proto, že se ve své slepotě nemohl dosud     svým zrakem přesvědčiti o opaku? Což neví již teď podle mnohých věcí, jak     úzce je omezena schopnost oka? Což dosud neví, že souvisí se schopností jeho     mozku, vázaného na prostor a čas? Že proto nemůže svým okem poznati nic      z toho, co je povzneseno nad prostor a čas? Neujasnilo se dosud      žádnému z těchto posměvačů takovéto logické, rozumové odůvodnění? Duchovní      život, či nazvěme ho také „onen svět“, jest přece jen něco, co je úplně nad     pozemským rozdělením prostoru a času. Vyžaduje tedy také stejnorodou cestu,     aby byl poznán. 

Ale naše oko nevidí     ani toho, co je možno rozděliti v prostoru a času. Pomysleme jen na kapku     vody, o jejíž neklamné čistotě svědčí každé oko. Pozorujeme-li ji však zvětšovacím     sklem, vidíme, že chová v sobě miliony živých bytostí, jež se v ní bez milosrdenství     potírají a ničí. Což nejsou mnohdy bacily ve vodě a ve vzduchu, jež mají sílu     zničiti lidské tělo a přece nejsou oku poznatelny? Stávají se však viditelnými     ostrými nástroji. Kdo by se na to ještě  odvážil     tvrzení, že neuvidíte již nic nového, dosud neznámého, jakmile ještě zostříte     tyto nástroje? Zostřete je tisíckrát, milionkrát, zření nedozná konce. Otevřou     se před vámi vždy nové a nové světy, jichž jste dosud nemohli ani viděti,     ani jich tušiti, které tu však přesto vždy byly. Logické myšlení vyvodí stejné     důsledky též ze všeho toho, co dosud mohly nashromáždit vědy. Je výhled na     trvalý další vývoj, ale nikdy ne na konec.    

Co je nyní „onen svět“? Mnohé mýlí toto slovo. Onen     svět je prostě všechno to, čeho nelze poznati pozemskými prostředky. Ale pozemské     prostředky jsou oči, mozek a všechno, co patří k tělu. Právě tak nástroje,     které napomáhají k přesnějšímu a bystřejšímu výkonu činnosti těchto tělesných     schopností a k většímu jejich rozsahu. Mohlo by se tedy říci: Onen svět je     to, co je za poznávací schopností našeho tělesného zraku. Ale není žádného     odloučení neb oddělení mezi tímto a oním světem! Není také žádné propasti!     Všechno jest jediný celek, jako celkové stvoření. Jedna síla proudí     tímto i oním světem, všechno žije a působí z tohoto jednotného životního proudu     a je tím nerozlučně spojeno. Tím stává se zřejmým následující: Onemocní-li     jedna část tohoto celku, objeví se nutně účinek i v části druhé, tak jako     je tomu  i v lidském těle. Chorobné látky této druhé části proudí pak     k části onemocnělé následkem přitažlivosti stejnorodého a zesilují tak nemoc     ještě více. Stane-li se však taková nemoc nezhojitelnou, vyplývá z toho nutnost     odstraniti nemocný úd násilím, nemá-li trvale trpěti celek. A toto, nyní stávající     nebezpečí, vyžaduje ozdravujícího zvratného působení. To jest však zaujetím     nesprávného stanoviska velmi ztíženo a mnohdy vůbec nemyslitelno.    

A z tohoto důvodu se     obraťte a zaujměte stanovisko správně! Není žádného tohoto a onoho světa jest     jen jediné, jednotné bytí. Pojem odluky těchto dvou světů vytvořil jen člověk,     protože nemůže viděti všechno a má se mylně za střed a hlavní bod jemu viditelného     okolí. A přece okruh jeho působení jest větší. Následkem tohoto omylu se však      člověk jen násilně omezuje, překáží svému pokroku a uvolňuje místo bezuzdné     fantasii, která vyvolává nestvůrné obrazy. Možno se pak divit, mají-li pro     onen svět mnozí lidé jen nevěřící úsměv, jiní zase naopak chorobné zbožňování,     které se stává otrockým nebo vybočí ve fanatismus? Kdo se pak může divit plaché     bázni, ba dokonce úzkosti a strachu, v nichž mnozí jsou odchováni? Pryč se     vším! Nač ta muka? Zbořte tyto přehrady, které se snažil nastavěti lidský     omyl. Ve skutečnosti přece nikdy neexistovaly! Dosavadní falešné stanovisko     dává vám pak také falešné základy, na kterých se pak marně snažíte vystavěti     pravou víru, tedy vnitřní přesvědčení. Tato námaha nemá konce. Narazíte na     místa a na úskalí, před nimiž nutně v pochybnostech zakolísáte, nebo která     vás donutí, abyste sami zase rozbořili celou stavbu. Na konec malomyslně nebo     s hněvem se snad všeho vzdáte. Škodu máte pak při tom jenom vy sami, protože     není pro vás takto žádného pokroku, nýbrž jen zastavení ve vývoji nebo     krok zpět. Cesta, kterou jednou přece budete muset projíti, se vám tím jen     prodlužuje. 

Pochopíte-li však stvoření     jako jednotný celek tak, jak ve skutečnosti jest, neděláte-li rozdílu mezi     tímto a oním světem, pak máte přímou cestu. Vlastní cíl se vám přiblíží a     vzestup bude pro vás radostí a dá vám zadostiučinění. Potom budete moci také     mnohem lépe vyciťovati a chápati zvratné působení, které proudí jednotným     celkem jako tep živoucího tepla. Všechno působení jest přece poháněno a udržováno     jedinou silou. Zasvitne vám tak světlo Pravdy! 

Brzy poznáte, že u     mnohých lidí je příčinou posměchu jen pohodlnost a lenost, protože by vyžadovalo     námahu zbořit vše dosud naučené a vymyšlené a stavět něco nového. U jiných     to opět zasahuje do obvyklého způsobu života a je jim to proto nepohodlné.     Nechte takových lidí a nehádejte se s nimi. Zato nabízejte pomocně své vědění     těm, kdo nejsou spokojeni jen pomíjejícími požitky a hledají v pozemském životě      více, než aby jen naplňovali svá těla jako zvířata. Dávejte jim poznání,     kterého se dostává vám. Nezakopávejte hřivnu, protože dáváním se obohatí a     zvratným působením zesílí vaše vědění. 

Ve vesmíru působí     věčný zákon: Jen dáváním možno zase přijímati, jedná-li se o hodnoty trvalé     ceny. Tento zákon zasahuje tak hluboko, že proniká celým stvořením jako svatý     odkaz  Stvořitele.     Nesobecky dávat, pomáhat, kde je třeba a mít porozumění pro utrpení bližního     a jeho slabosti, znamená přijímat, protože to je prostá, pravá cesta k Nejvyššímu.         

A chcete-li to opravdově,      přinese vám to ihned pomoc a sílu. Jediné poctivě a hluboce procítěné přání     k dobru a jako plamenným mečem rozpoltí se rázem z druhé, pro vás dosud neviditelné     strany ta stěna, kterou dosud stavěly vaše myšlenky jako překážku. Neboť pak     jste zajedno s oním světem, po kterém jste toužili, nebo jej zapírali či snad     se ho obávali. Nyní jste s ním spojeni úzce a nerozlučně. 

Zkuste to. Vždyť vaše myšlenky jsou poslové, které vysíláte.     Vrací se zpět obtíženy tím, co jste mysleli, nechť je to dobré nebo zlé. Tak     se to děje. Myslete na to, že vaše myšlenky jsou věci, které se duchovně formují     a stávají se často útvary, které přetrvávají pozemský život vašeho těla. Pak se vám mnohé ujasní. Proto také se říká zcela správně: Jejich skutkové     jdou za nimi! Myšlenkové výtvory jsou skutky, které na vás jednou čekají.     Ony tvoří kolem vás světlé nebo temné kruhy, jimiž musíte projíti, abyste     vnikli do duchovního světa. Zde nepomůže žádná ochrana, žádný cizí zásah,     protože máte vlastní sebeurčení. První krok ke všemu musí proto vycházeti     od vás. Není těžký. Záleží jen ve chtění, které se projevuje myšlenkami. Tak     nosíte sami v sobě nebe i peklo. 

Můžete se rozhodnouti,     ale propadáte pak bezpodmínečně následkům svých myšlenek, svého chtění. Následky     tvoříte si sami! Proto volám k vám: Udržujte krb svých myšlenek čistý! Tím     budujete mír a budete šťastni! 

Nezapomínejte, že každá     myšlenka, kterou jste zplodili a vyslali, přitahuje na své cestě všechno stejnorodé,     nebo ulpí na jiných stejnorodých myšlenkách. Tím stává se stále silnější a     najde konečně i cíl, mozek člověka, který snad jen na vteřinu zapomene na     sebe sama a tím dopřává místa takovým vznášejícím se myšlenkovým útvarům,     aby pronikly a zapůsobily. Pomyslete jen na to, jaká zodpovědnost padá pak     na vás, když z myšlenky stane se jednou čin prostřednictvím někoho, na koho     mohla zapůsobit! Tato zodpovědnost projeví se již tím, že každá jednotlivá     myšlenka je s vámi trvale spojena neroztržitelným vláknem, aby se pak vrátila     zpět se silou, kterou cestou získala a vás samotné znovu obtížila nebo oblažila     podle druhu, který jste vytvořili. 

Tak stojíme v myšlenkovém     světě a dopřáváme svým dočasným způsobem myšlení také místa myšlenkovým útvarům     cizím, které se našemu myšlení podobají. Neplýtvejte proto silou myšlení,     ale shromažďujte ji k obraně a k bystrému myšlení, které jako kopí     vychází a na všechno působí. Vytvořte tak ze svých myšlenek posvátné kopí,      bojující za dobro, hojící rány a povzbuzující veškeré stvoření.  

Nařiďte tedy podle     toho myšlení k jednání a k postupu vpřed. K tomu je nutno otřásti mnohým sloupem,     který podpírá starodávné názory. Bývá to často nějaký pojem, který, jsa špatně      chápán, nedovolí najíti pravou cestu. Je nutno vrátit se k bodu, kde se pojem     vytvořil. Světlým paprskem řítí se pak celá stavba, pracně budovaná po desetiletí.     Po krátkém nebo delším omámení jde se pak znovu k dílu! Je to nutné,     musí tak být, protože ve vesmíru není      žádného zastavení.

Vezměme na příklad     pojem času:

Čas míjí! Časy se mění! Tak slyšíme všude mluvit lidi a bezděčně vynoří se   v duchu obraz: Vidíme kolem sebe míjeti časy v neustálé změně!

Obraz ten stává     se zvykem a u mnohých lidí stává se pevným základem, na kterém staví dále     a podle něhož řídí veškeré své bádání a hloubání. Netrvá však dlouho a oni     narazí na překážky, jež si navzájem odporují. Při nejlepší vůli se všechno     již neshoduje. Lidé ztrácejí cestu a zanechávají mezery, které přes všechno     hloubání nedají se vyplniti. Mnohý člověk je pak toho mínění, že na takových     místech jako náhradu nutno vzíti víru, když logické myšlení nenachází     opory. To však je nesprávné! Člověk nemá věřiti věcem, které nemůže pochopit!     Má se snažit, aby jim porozuměl, poněvadž jinak otvírá dokořán bránu omylům.     Omyly pak znehodnocují vždy Pravdu.  

Věřiti bez pochopení     jest jen lenost myšlení! To nevede ducha vzhůru, ale stlačuje ho dolů. Proto     vzhůru vzhled! Chceme zkoušet, zkoumat! Touha k tomu není v nás nadarmo!  

Čas. Míjí skutečně?      Proč při této zásadě narážíme na překážky, chceme-li mysleti dále? Zcela prostě      proto, že základní myšlenka je nesprávná, neboť čas stojí! Ale     my spěcháme vstříc! My se ženeme do času, který je věčný a pátráme v něm po     Pravdě! Čas stojí. Zůstává týž dnes, včera i za tisíc let. Jen formy se mění.     Noříme se do času, abychom čerpali z klína jeho záznamů, abychom obohatili     své vědění ve sbírkách času! Neboť nic se mu neztratilo, všecko uchoval. Nezměnil     se, protože je věčný! I ty, člověče, jsi vždy týž, nechť se jevíš mladíkem     nebo starcem! Zůstáváš tím, kterým jsi! Necítil jsi to již sám? Nepoznáváš      zřejmého rozdílu mezi tvarem a svým „já“? Mezi tělem, které je podrobeno změnám,     a tebou, duchem, který jest věčný? 

Hledáte Pravdu. Co     je Pravda? To, co dnes cítíte ještě jako pravdu, poznáte zítra již jako omyl,     abyste v tomto omylu později opět objevili zrnka pravdy. Vždyť i zjevení mění     formy. Tak to jde s vámi v ustavičném hledání, ale v těchto změnách dozráváte!

Pravda zůstává si však     stále stejnou, nemění se, protože je věčná. A poněvadž je věčná, nelze ji     nikdy čistě a skutečně pochopiti pozemskými smysly, které znají jen změnu     tvarů! Staňte se proto duchovními! Prostými všech pozemských myšlenek a máte     Pravdu, zůstanete v Pravdě, abyste se v ní koupali, trvale ozářeni jejím čistým     světlem, neboť vás úplně obklopuje. Plovete v ní, jakmile se stanete duchovními. 

Pak nebude vám již třeba pracně se učiti vědám. Nepotřebujete     se báti omylů, ale máte na každou otázku již odpověď v Pravdě samotné. Ba     nemáte již ani otázek, protože víte a chápete vše, aniž potřebujete myslet,     protože váš duch žije v čistém Světle, v Pravdě! 

Osvoboďte se proto     duchovně! Zpřetrhejte všechny pásky, které vás tíží! Naskytnou-li se při tom     překážky, jásejte jim vstříc, neboť znamenají pro vás cestu k svobodě a síle!     Považujte je za dar, z něhož vám vzejdou výhody a přemůžete je hravě.  

Buď se vám předkládají,     abyste se na nich učili a se vyvíjeli, čímž rozmnožujete svou výzbroj ke vzestupu,     nebo jsou to zpětné účinky viny, kterou tím odpykáváte a od níž se můžete     osvobodit. V obou případech vedou vás kupředu. Proto jaře přes ně – je to     k vaší spáse! 

Je pošetilé mluvit     o ranách osudu nebo zkouškách. Každý boj a každé utrpení je pokrokem. Lidem     se tím dává příležitost odstraniti stíny dřívějších pochybení, neboť nebude      žádnému prominut ani haléř. I v tom je ve vesmíru nezvratný koloběh věčných     zákonů, ve kterých se projevuje otcovská vůle Stvořitele, která nám tím odpouští     a všechno temné smazává. 

Nejmenší odchylka od     těchto zákonů – a svět by se rozpadl v trosky! Tak jasně a moudře je vše zařízeno! 

Ale který člověk má     z minulosti velmi mnoho k vyrovnání, zda nutně nezmalomyslní? Zda v něm nevzbudí     hrůzu odpykání vin? 

Může s tím započíti     radostně a zmužile. Může být bez obav, jakmile poctivě chce! Vždyť      vyrovnání viny může býti vytvořeno protiproudem síly dobré vůle, která     stává se v duchovnu stejně jako jiné myšlenkové formy živou a silnou zbraní,     která je schopna odstraniti každé břímě temnoty, každou tíhu, aby vlastní      „já“ dovedla ke Světlu! 

Síla chtění! Tato tak     mnohými netušená moc, která k sobě přitahuje stejné síly jako nikdy neselhávající     magnet a roste tak jako lavina. Tato síla, spojena s mocnostmi duchovně s     ní spřízněnými působí zpětně, až dojde znovu k východisku a zasáhne tak     prazdroj, nebo lépe řečeno původce a nese ho vysoko vzhůru ke Světlu, nebo     ho přitiskne hlouběji do bahna a špíny! Podle způsobu, jakým to původce sám     dříve chtěl. 

Kdo zná toto stálé‚      jistě se dostavující zvratné působení, které je v celém stvoření a rozuzluje     a rozvíjí se s neodolatelnou jistotou, ten ho umí využíti. Musí je milovati     i se ho obávati! Pro takového člověka oživuje znenáhla neviditelný svět kolem     něho, neboť on cítí jeho působení se zřetelností, která rozptyluje každou     pochybnost. On nutně vyciťuje silné vlny neúnavné činnosti, která na něho     působí z velikého vesmíru, jakmile jen poněkud na to dbá. Konečně cítí, že     je ohniskem silných proudů jako čočka, která zachycuje sluneční paprsky,      spojuje je v jednom     bodu a tvoří tam sílu, která zapaluje, spalujíc a ničíc, která může však také     působiti hojivě, oživujíc a přinášejíc požehnání. Dovede také zanítiti planoucí     oheň. A takovými čočkami jsme i my, jsouce schopni svým chtěním vysílati     tyto neviditelné proudy sil, soustředěné v jedinou moc, k dobrým nebo zlým     účelům. Můžeme tak přivodit lidstvu požehnání nebo i zkázu. Můžeme a máme     tím zapáliti planoucí oheň v duších, žár nadšení k dobrému a ušlechtilému,     ke zdokonalení!    

K tomu je zapotřebí     jen síly chtění, která v jistém smyslu činí člověka pánem ve stvoření a vede     ho k určení a utvoření si vlastního osudu. Vlastní jeho chtění přivodí mu     spásu nebo zničení. Vytvoří mu samo s neúprosnou jistotou odměnu nebo trest. 

Nebojte se, že toto     vědění odvádí od Stvořitele a oslabuje vaši dosavadní víru. Naopak! Znalost     těchto věčných zákonů, kterých můžete využíti, ukáže vám celé dílo stvoření     ještě vznešenějším a nutí hluboce bádajícího svou velikostí, aby sklonil koleno     pln zbožnosti. 

Nikdy pak nebude člověk chtíti zlo. Chopí se s radostí nejlepší opory, která   tu pro něho jest: Lásky. Lásky k celému tomu podivuhodnému stvoření i lásky   k bližnímu, aby i on byl přiveden vzhůru k nádheře tohoto požitku, tohoto vědomí  síly!

Abd-ru-shin::  Poselství Grálu - Ve Světle Pravdy

http://slovo.vzestup.net/



Komentování tohoto článku je vypnuto.