Čekání na maminku - 1.část

Napsal Zenavesvetle.cz (») 28. 6. 2011 v kategorii Příběhy pro ženy, přečteno: 1044×

 


 

 

Mladá dívka, Veronika se jmenovala, stála na chodbě nemocnice a dívala se z okna ven na ženu chodící o berlích, kterou doprovázela zdravotní sestra. I ona zde byla zaměstnaná jako zdravotní sestra. Náhle se otevřely dveře a z nich vyšel mladý doktor. Zastavil se u Veroniky a zeptal se: „Ty jsi ještě tady? Proč se nejdeš domů vyspat? Máš přece dávno po službě.“

     Veronika se na doktora podívala a odpověděla: „Vždyť jsem již na odchodu. Jen jsem se zadívala na paní Novákovou, jaké dělá s tou nohou pokroky.“

     Doktor přistoupil k oknu, aby paní Novákovou také viděl. Pokyvoval hlavou a povídá: „Panečku, ta má silnou vůli. Takovou by potřebovali všichni naši pacienti.“

     Potom se znovu podíval na Veroniku a zeptal se: „Nedáš si se mnou něco dobrého v kantýně? Mám tam zrovna namířeno.“

     Veronika přikývla: „Ráda Jakube, docela mi po té noční vyhládlo. Dnes jsem skoro nespala.“

     V kantýně se oba posadili k rohovému stolku naproti sobě a debatovali o práci. Avšak každou chvíli zazněl Veroničin smích. Mladý pan doktor sršel jako vždy vtipem. Veronice se líbil jeho humor. Nebyl vulgární ani ponižující či výsměšný, tak jako u jiných mužů. Když měla náročný den, vždy ji uměl pozvednout náladu.

     Když posnídali, zvedli se a rozloučili.

     Šla pěšky téměř přes celé město a pak ještě stoupala do kopce k domu svých rodičů, ve kterém bydlela.

     Nikdo nebyl doma. Přišel ji přivítat jen její psí kamarád jezevčík Tonda. Točil se radostí dokolečka. Pak si spolu sedli na lavičku před domem. Vyhřívali se na sluníčku, které příjemně hřálo. Veronika zavřela oči, hladila Tondu, který seděl věrně vedle ní, a naslouchala zpěvu ptáků. Nechtělo se jí odejít domů do postele, když je tak nádherný den. Ale po chvíli ji únava přemohla a hlava jí spadla dolu. To jí však hned probudilo. Uznala tedy, že by si měla jít lehnout.

     Když se pak ve svém pokoji probudila, ucítila nádhernou vůni, která se nesla po celém domě. Šla se podívat, co se děje.

     Vůně ji zavedla až do kuchyně, kde pracovala její matka.

     „ Ahoj mami, ty pečeš?“

     „Ano, Verunko, večer budeme mít hosty. Přijdou Havránkovi i s Radkem.“

     Veronika z návštěvy nebyla nadšená, proto si povzdechla.

     „ Maminko, já ti pomohu s přípravou, ale že tu večer nemusím být?“ Řekla Veronika a udělala na maminku psí oči.

     Maminka se nechápavě podívala. „A co Radek? Vždyť víš, že tě rád vidí. Určitě by mu to bylo líto.“

     Veronika však odvětila: „Alespoň by sem již příště nepřišel.“

     Maminka trochu zpřísnila hlas. „Veroniko, jak to mluvíš o našich hostech?! Vždyť Radek je takový milý usměvavý mládenec. A hloupý také není, vždyť má vysokou školu.“

     Veronika se však nedala. „Maminko, ty nevidíš, jak je namyšlený? Když mluví, tak jen o sobě, o své kariéře, jak se mu co povedlo a jak byl skvělý.“

     „Vždyť odpovídá pouze na to, na co se ho ptá tvůj otec.“ Bránila ho matka.

     „ Mami, ale jakým způsobem. Vždyť se to nedá poslouchat. A já to dnes poslouchat rozhodně nechci.“

     Pak matka náhle zmírnila hlas. V skrytu duše si uvědomovala, že má Veronika vlastně pravdu, ale přiznat to nechtěla.

     „Verunko, zůstaň tu alespoň chvíli. Pak si můžeš jít, kam chceš.“

     Veronika tedy souhlasila. „Dobře, mami, když ti to udělá takovou radost, ale jestli Radek začne s přednáškou o svých skvělých schopnostech, tak mizím.“

     Matka byla spokojená.

     Pan Havránek byl hodný člověk. S tím jediným si Veronika ráda povídala, ale Radek a jeho matka byli sobci s nosem nahoru.

     Když potom během návštěvy začala paní Havránková obšírně vykládat o novém úspěchu jejího syna, Veronika se omluvila.

     „Promiňte, ale mám nějakou důležitou práci, kterou zítra musím odevzdat. Nenechte se rušit a pokračujte.“

     Pak odešla do svého pokoje. Sedla si na postel a zhluboka si vydechla.

     Na nočním stolku ležela kniha, kterou jí půjčila její oblíbená pacientka paní Nováková. Psalo se tam o síle myšlenek a o tom, jak myšlenkami můžeme ovlivňovat náš osud. Byla to již druhá kniha, kterou jí paní Nováková půjčila. Také spolu hodně hovořily a vždy to bylo na velice zajímavé téma.

Veronika po těchto hovorech začala přemýšlet nad životem a jeho smyslem.

     Také paní Novákovou velice obdivovala. Ač měla velmi těžký úraz nohy, byla uvnitř klidná a vyrovnaná. Ba mnohdy ještě vtipkovala a dodávala dobrou náladu ostatním pacientkám i sestrám.

     Pozítří by měla být propuštěna do domácí péče. Když se to však dozvěděly ostatní pacientky, byly velice zklamané, ač jí na druhou stranu návrat domů přály po těch několika těžkých měsících v nemocnici. Ale věděly, že jim bude velice chybět to její povzbuzování a krásné vyprávění, které je doháněly až k slzám. I pro sestry to byl nejoblíbenější pokoj, kam rády chodily.

     Veronika se začetla do zajímavé kapitoly, když v tom se ozvalo klepání na dveře. Nestačila říci ani „dále“ a do dveří vstoupil Radek.

     „Jdu se zeptat, jestli nepotřebuješ s něčím pomoct.“ Řekl a posadil se vedle Veroniky na postel.

     Pak si zkoumavě prohlížel knihu, kterou držela v ruce.

     „Tak to je ta tvá důležitá práce? Hmm, kvůli tomu si tedy musela nutně odejít.“

     Veronika se probrala z překvapení a začala se bránit. Je to velice zajímavá kniha. Chci ji rychle dočíst, jelikož ji musím nejpozději pozítří vrátit.“

     Ale Radek se tvářil, jako když ji ani neposlouchá. Začal ji hladit její tmavé zvlněné prameny vlasů. A pak se k ní naklonil a chtěl ji políbit. Veronika však otočila hlavu a vyskočila polekaně z postele.

     „Radku, co to má znamenat?! Již několikrát jsem ti řekla, že s tebou nechci chodit a nic se nezměnilo.“

     Radek se však k ní znovu úlisně připlížil a zašeptal: „Vždyť spolu hned nemusíme chodit. Líbíš se mi.“

     Pak Veroniku prudce povalil na postel a znovu se k ní snažil přiblížit.

     Veronika se polekala. „Radku přestaň nebo začnu křičet!“

     On jí však zacpal ústa rukou.

     Veronika nahmátla rukou knihu, která ležela vedle ní a vší silou praštila Radka po hlavě.

     Ten se ulekl a než se vzpamatoval, Veronika se mu vysmekla a utíkala z pokoje pryč. Rodičům jen v rychlosti řekla, že jde ven, ale že se brzy vrátí.

     Zastavila se až daleko před domem. Opřela se o strom a začala plakat. Nevěděla, co má dělat a nevěděla, kam má jít.

     Venku se již stmívalo a bylo chladno. Nevzala si ani svetr. Jen si v rychlosti nazula boty. Ale domů se nechtěla vrátit.

     Náhle se jí vybavil Jakub. Mladý doktor, který jí vždy dokázal pomoci a pozvednout náladu. Bydlel nedaleko v malém domku po jeho babičce, která již zemřela.

     Rozeběhla se tedy k němu.

     Jakub se zrovna chystal povečeřet, když v tom zazvonil zvonek. Otevřel a uviděl Veroniku. Zdálo se, že má radost z její návštěvy.

     „Veroniko, to je milé překvapení, pojď dál.“

     Veronika tedy vešla dovnitř.

     Přivedl ji do kuchyně a řekl: „To je ale náhoda, zase se vidíme u jídla. Dáš si se mnou?“

     Pak si však všiml ubrečených očí na její tváři a hned se zeptal: „Co se ti stalo?“

     Nabídl ji židli a přinesl sklenici vody.

     Sedl si naproti ní a znovu se zeptal: „Tak co se stalo? Mohu ti nějak pomoct?“

     Chtěla začít s vyprávěním, ale náhle se zastyděla. Pomyslela si, zda si to raději nemá nechat pro sebe. Vždyť, jak by ji mohl Jakub jako muž pochopit. Možná by bylo lepší svěřit se s tím nějaké ženě. Ale jaké? Žádnou důvěrnou přítelkyni neměla a matce se nerada svěřovala. Dělala vždy z komára velblouda. A navíc povědět něco nehezkého o jejím oblíbenci ….

     Jakub si všiml jejího váhání. „Jestli mi to nechceš říct, tak nemusíš. Ale nemohu ti nijak pomoct, když nevím, co tě trápí.

     Asi to bude něco hodně nepříjemného, protože jindy si mi vše řekla bez váhání.

     No, nevadí. Dáš si se mnou alespoň večeři?“

     Veronika se zhluboka nadechla a pak řekla: „Díky, já jsem již jedla, ale klidně se najez, ať ti to nevystydne.

     O tom, co se stalo, bych ti chtěla říct, ale stydím se.“

     Pak oba chvíli mlčeli, jen Jakub pojídal večeři.

     Veronika stále přemýšlela, zda má odejít, aniž by se s tím svěřila nebo mu o tom má říci. Znají se přece již tak dlouho. Nikdo ji nezná lépe než on.

     Začala tedy s vyprávěním. Tekly jí přitom slzy, ale zároveň cítila, jako kdyby s těmi slzami odcházela i bolest z jejího nitra.

     Jakub vyslechl celé to vyprávění. Pak ji vzal za ruce a zadíval se do jejich tmavých hlubokých očí.

     „Jsi statečná. Zvládla jsi to skvěle. Myslím, že je to hodně nepříjemné, hlavně pro tak citlivou ženu, jakou jsi ty. Ale mohlo se stát něco horšího. Možná u tebe stál anděl strážný a ochránil tě před tím. Měla bys přestat myslet na utrpení i na bolest a raději poděkovat tomu strážníčkovi.“

     Na tváři Veroniky se znovu objevil úsměv a v jejím nitru opět zavládl klid.

     Pak si ještě dlouho povídali, ale o mnohem hezčích věcech. A Veronika na tu nepříjemnou situaci téměř zapomněla.

     Nakonec je překvapily hodiny, které ukazovaly půlnoc. Jakub půjčil Veronice bundu a šel ji vyprovodit domů.

     Venku bylo nádherně, jen foukal silný vítr, proto nedaleké lesy tajemně hučely.

     Před brankou u domu se rozloučili. Veronika šla ke dveřím a hledala náhradní klíč na tajném místě, jelikož před tím vyběhla bez ničeho.

     Náhle ucítila za sebou postavu, proto se prudce otočila.

     Kámen jí však spadl ze srdce, protože to byl Jakub, který se omlouval za překvapení.

     „Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit. Vím, máš za sebou nepříjemný den a já tě takhle straším. Chtěl jsem ti však ještě něco říct. Vlastně se k tomu chystám již dlouho, ale stále čekám na nějakou příležitost.“

     Veroniku to trochu zaskočilo. „A teď si myslíš, že je ta pravá příležitost?“

     Jakub si stoupl přímo před Veroniku a odpověděl: „Ne, teď asi není ta pravá příležitost. Vlastně ani nevím, jak by ta příležitost měla vypadat. Ale říct ti to již konečně musím.“

     Pak jen stál a díval se na ni, jako by si dodával odvahu. Po chvíli však promluvil.

     „Veroniko, já tě již hodně dlouho miluji a čím víc tě znám, tím víc jsem o tom přesvědčený.“

     Veroniku to velice překvapilo. V tu chvíli ji napadla jen taková hloupá otázka. „A co Eva?“

     Jakub se na ni nechápavě podíval. „Vždyť víš, že jsme se již před půl rokem rozešli. A proč myslíš, že jsme se rozešli?“

      „Říkal si, že jste si spolu nerozuměli.“

     „Ano, to jsem říkal. Je to pravda, ale pouze poloviční. Neustále jsem musel myslet na tebe.“

     Veronika stála beze slov a přemýšlela, co má na to Jakubovi odpovědět.

     Jakub si náhle připadal hloupě, tak řekl jen: „Dobrou noc,“ a šel pryč.

     Veronika se však za ním rozeběhla a zavolala: „Jakube, počkej!“

     Jakub se zastavil kousek za brankou a Veronika k němu došla. Pak řekla: „Víš, trochu mě to teď překvapilo. Tenkrát, když jsme se seznámili v nemocnici a potom tam spolu trávili hodně času, tak jsem se do tebe hodně zamilovala. Jenže ty jsi měl přítelkyni. Zpočátku jsem se moc trápila, ale nechtěla jsem ti narušit vztah. Proto jsem se smířila s tím, že budeme pouze přátelé. A také to tak nakonec bylo. Mé zamilované myšlenky odešly a přátelství mezi námi bylo to nejkrásnější, které jsem kdy měla. Byla jsem za to moc vděčná. Takový nádherný vztah jsem neměla ani se svým bývalým přítelem, ač jsem ho zpočátku také velice milovala.

     Když ses pak rozešel s Evou, vůbec mě nenapadlo, že by se mělo mezi námi něco změnit.

     Vlastně to bylo mezi námi tak nádherné, že jsem neměla ani potřebu hledat si nějakého partnera.

      To, co jsi mi však teď řekl, mě tolik překvapilo, že ani nevím, co ti mám na ta tvá slova odpovědět.“

     Potom se Veronika na chvíli zamyslela, ale pak pokračovala dále.

     „Možná bych ti měla říci, co já k tobě cítím.

     Myslím, že to není již žádná zamilovanost, kterou jsem k tobě cítila tenkrát. Vnímám, že je to něco mnohem silnějšího. Že je to láska, kterou k tobě budu cítit a nezáleží na tom, zda budeš pouze můj přítel nebo i něco víc.“

     Jakub byl dojatý. Objal Veroniku a přitiskl ji pevně k sobě. Otevřel bránu svého srdce a nechal z něho proudit to velké množství lásky, které měl tak dlouho uzavřené za mřížemi a bál se je otevřít.

     Veronice vytryskly opět slzy, ale tentokrát štěstím.

 

Uplynuly dva dny a téměř půlka nemocnice se přišla rozloučit s paní Novákovou. I Veronika přišla. Její citlivá dušička ani nyní nedokázala zadržet slzy, takže jí tekly opět proudem.

Paní Nováková jí však pohladila po vlasech, vložila ji do ruky svou vizitku a řekla: „Neplačte, holčičko, však se ještě uvidíme. Příští měsíc Vás čekám u mě doma. Zvu Vás na prázdniny a můžete tam být, jak dlouho jen budete chtít. A vezměte sebou i pana doktora Dobrovolného.“

     Veroniku to udivilo, proto se zeptala: „Jak víte, že pan doktor a já …“.

      „- se máte rádi? To vím již dávno.“ Doplnila paní Nováková.

 Tím byla Veronika překvapená ještě více. Ale byla moc ráda, že dostala od paní Novákové takovou krásnou nabídku. Připadala jí, jako babička z pohádky.

  Nevydržela a rychle o tom běžela povědět Jakubovi, který zrovna sloužil na ambulanci. I on měl velkou radost a moc si toho pozvání vážil.

 Uplynulo pár týdnů a Veronika s Jakubem seděli v autě naloženém zavazadly a mířili do jedné podhorské vesničky, kde na ně čekala milá paní Nováková.

 Když dorazili na místo, uviděli paní Novákovou, jak sedí na zahradě pod slunečníkem a něco vyšívá.

  Měla velkou radost, když je spatřila. Nabídla jim občerstvení a poseděla s nimi venku. Vyprávěli si, co nového se událo, za ten čas, kdy se neviděli.

 Paní Nováková také vnímala tu krásnou čistou lásku, která byla mezi Veronikou a Jakubem. Se spokojeným úsměvem je pozorovala a pak pravila: „Mám z vás velkou radost a hlavně z vaší lásky, kterou se vzájemně obdarováváte. Je hezké, když dva blízcí si lidé, nemyslí pouze na sebe a na svá sobecká přání, ale snaží se učiniti toho druhého šťastným.

  Také dobře víte, že láska není pouhé zahledění do krásy těla či do nějaké výjimečné schopnosti.

 Láska je vždy dávající a pomáhající, i když může být někdy i přísná.

Rodiče jsou také často přísní na děti, ale dělají to z lásky k nim. Chtějí je ochránit, aby se jim něco zlého nepřihodilo a také aby nedělaly něco špatného, na co by mohly později doplatit a mohlo by je to bolet.

Každému člověku bychom měli dávat tedy to, co je pro něj prospěšné. Tak mu nejvíce pomůžeme.

 Neměli bychom si však nikdy plést přísnost s přísnou pomáhající láskou. V tom je velký rozdíl a je to ihned poznat.

Když bude někdo k někomu hovořit pouze s přísností nebo navíc v rozčilení, dotyčný se od něj odvrátí. Pokud však k němu bude hovořit s láskou, tak on pozná, že ho nechce dotyčný pouze kárat, ale že mu chce skutečně pomoci. Vyslechne ho a možná bude o jeho radách přemýšlet.

Ale to vy jistě dobře znáte.“

Pak se paní Nováková najednou dlouze na oba zadívala a ještě dodala: „Myslím, že vy jste se sešli, abyste si vzájemně pomáhali a splnili váš společný úkol. Měli byste spojit své cesty ve svazek manželský.“

 Po těchto slovech, se na sebe Veronika s Jakubem udiveně podívali. A pak se začali vymlouvat, že jsou spolu teprve něco přes měsíc a že je na svatbu příliš brzy.

  Paní Nováková je však překvapila znovu. „Nyní jste si blíže pouze krátkou dobu, ale jistě uvnitř cítíte, jako kdybyste se znali velice dlouho.“

 Oba souhlasně přikyvovali hlavou. A pak si vzpomněli, že již tenkrát, když se viděli poprvé, se jim zdálo, jako kdyby se dávno znali.

Paní Nováková na to již nic neřekla, pouze se stále spokojeně usmívala.

 Jen Veronice a Jakubovi trochu zamotala hlavu. Říkali si, že návštěva u této záhadné paní asi nebude jen tak obyčejná a přinese jim ještě mnoho překvapení a zajímavých věcí.

 Měli pravdu. U paní Novákové se jim velice líbilo a prožívali tam zvláštní chvíle, ale i vnitřní štěstí a naplnění.

 Pomáhali jí s domácností a se zahradou. Veronika též s paní Novákovou trochu rehabilitovala.  A oba také uskutečnili dva výlety do blízkých hor. Byla tam nádherná příroda. Avšak nejvíce se těšili na večerní vyprávění nebo čtení paní Novákové. Nikdy nic tak zajímavého neslyšeli a přitom hovořila o obyčejných věcech, ale moc krásně. Navíc mělo vše úžasnou logiku a přesně do sebe zapadalo. Dokonce jim dokázala odpovědět na jakoukoliv otázku. Vlastně to byla zcela prostá odpověď, avšak jasná a výstižná.

Dozvěděli se například, že všem známé přírodní zákony působí i v životě a prožívání každého z nás, bez ohledu na co člověk věří či nevěří. Zkrátka nás řídí, aniž by si to mnozí uvědomovali.

Když stojíme v souladu s těmito zákony, tak pociťujeme radost a štěstí. Když se však postavíme proti nim, tak nás ty důsledky bolí a trápí. Máme vlastní vůli a můžeme se rozhodnout, zda budeme jednat tak či onak.

Naše činy jsou jako semínka, ze kterých nám něco vyroste. Přesně to, co jsme zaseli, pak budeme sklízet v několikanásobném množství.

Mnozí lidé žehrají na svůj osud, ale neuvědomují si, že si ho vytváří jen oni sami – vlastní setbou.

Veronika se však hned otázala: „Ale co ti, kteří se již narodili nemocní nebo postižení? Ti mají těžký osud hned zpočátku a těžko ho mohou změnit.“

 Ale paní Nováková jí bez rozmýšlení dala odpověď: „Pokud bychom tvrdili, že každý žije pouze jeden pozemský život a podívali bychom se kolem sebe, vypadalo by to skutečně, že zde vládne spíše nespravedlnost a mnohým, kteří konají špatné skutky, žádný trest ani ponaučení nepřichází.

Pokud bychom však připustili, že existuje posmrtný život a reinkarnace, zjistili bychom, že spravedlnost skutečně existuje.

Takže ti, kteří se narodí nemocní, se musí z tohoto osudu poučit. Není to však pro ně trest za nějaké jejich předchozí nehezké skutky. Mají si jen v prožití uvědomit, že jednali v minulosti nesprávně a stáli proti zákonům. Varování zřejmě nedbali a pokračovali ve svém nesprávném chování či způsobu života dále, proto je potřeba hlubší prožitek.“

Jakub se však přidal s dalším dotazem: „Ale proč si nepamatujeme, co jsme dělali v minulém životě, abychom si mohli uvědomit, proč se nám nyní děje to či ono?

Paní Nováková si však věděla rady i s touto otázkou: „Je dobře, že jsme od těchto vzpomínek ochráněni.

Proto, abychom si mohli něco do hloubky prožít, nebylo by dobré vědět, co jsme způsobili a co nás tím pádem čeká.

 Ale je to také z toho důvodu, když přicházíme sem na Zemi, dostáváme pozemské tělo, abychom zde mohli žít a pracovat s hmotou. K našemu tělu patří i mozek. Do něj se zaznamenávají veškerá vědění a vědomosti.

 Do našich duší se zapisují pouze živé prožitky. Také se naše duše tím prožíváním různě formuje a zraje. A hraje též velkou roli, čím trávíme většinu času, čím se zabýváme a co při tom cítíme.

 Když pak odložíme naše opotřebované tělo, odložíme ho i s mozkem.

 Někdo by mohl říci, že je přece škoda zahodit tolik vědomostí, které se člověk pracně naučil. Ale není přece nutné, aby se člověk učil a zaznamenával do svého mozku mraky informací a většinu z nich ke svému životu a ke svému působení vůbec nepotřeboval. Člověk by se měl naučit pouze to, co potřebuje ke své práci a ke svému pozemskému působení. Ale zaměřit by se měl více na cit a citové vnímání, na které mnozí zapomínají. Protože do našich duší proudí vše právě skrze cit.

Na tak zvaný onen svět odchází pouze naše zformovaná duše a její projev je pak zcela přirozený, bez rozumových předsudků. Projevuje se buď více pozitivně, nebo více negativně. Záleží na dobrých a špatných vlastnostech, které si duše svými prožitky a vlastní vůlí zformovala.  

Tak je například docela možné, že nějaký člověk, který se na Zemi zabýval pouhými vědomostmi a hmotnými věcmi, třeba byl na své vědomosti ještě pyšný a méně chytrými lidmi opovrhoval, oddal se pouze svému rozumu a na cit nedbal, může se pak v dalším životě narodit s poškozeným mozkem jako mentálně postižený. A bylo by to pouze pro dobro jeho duše, která konečně může prožívat a nebrání jí v tom nesprávně používaný rozumový mozek. Tím však nemyslím, že všichni takto postižení jsou v úplně stejné situaci. Každý případ je ojedinělý. To byl pouze jeden příklad.“

Veronika i Jakub byli po takovýchto hovorech vždy velice zamyšlení. Vybavovaly se jim různé události a vlastní prožitky i prožitky jejich přátel. Vždy to odpovídalo přesně tomu, o čem jim paní Nováková vyprávěla.

Dana M.

 

Převzato : www.ao-institut.cz

 


 

 

 

 

 


Komentování tohoto článku je vypnuto.