Čekání na maminku - 2. část

Napsal Zenavesvetle.cz (») 30. 6. 2011 v kategorii Příběhy pro ženy, přečteno: 1041×

   


 

 

 

 Jednoho večera zase, když Veronika připravovala s paní Novákovou večeři, nesměle navázala hovor.  „Paní Nováková, chtěla jsem se Vás již několikrát na něco zeptat, ale bylo mi to hloupé. Stále se mi to však honí hlavou. Jsme tu již týden a já Vás stále vidím chodit v dlouhých sukních a šatech. I tehdy z nemocnice jste odcházela v šatech. Má to také nějaký důvod nebo to nosíte jen proto, že se Vám to líbí?“

     Paní Novákovou však nezaskočila ani tato osobní otázka a odpověděla: „Má to svůj důvod, ale také se mi to líbí.

     Když jsem byla mladé děvče, chodila jsem oblékaná podobně jako Vy. Ale v jedné moudré knize jsem se dočetla, že naši duši ovlivňuje vše, co je kolem nás. Prostředí a předměty, které nás obklopují, tvar oblečení i jeho barva a také to čím se zabýváme v mysli i jaká slova používáme. To vše nás ovlivňuje, i když si to mnozí neuvědomují.

     Začala jsem to tedy zkoumat a pozorovat ne jen sama na sobě, ale i na ostatních lidech. Dospěla jsem k závěru, že tomu tak skutečně je.

     V té knize také stálo, že by se žena měla odívat do dlouhých šatů. Je to přirozený oděv pro ženu a každá v něm bude působit žensky a půvabně bez ohledu na postavu. A také jí chrání před nečistými myšlenkami.

      Pozorovala jsem muže, jakým způsobem se dívají na ženu spoře oděnou a na ženu v dlouhých šatech. Žena spoře oděná vybuzuje v mužích pohlavní pud. A muži pak touží pouze po jejím těle. Nikdy si jí však nebudou vážit.

      Taková žena se z počátku cítí těmito myšlenkami povznesena a líbí se jí, že o ni muži jeví zájem, ale po několikaletém manželství s mužem, jenž si ji vybral kvůli fyzické kráse, zjišťuje, že není šťastná a že jí něco chybí. Muž k ní nemá žádnou úctu a mnohdy se k ní chová hrubě. Řekne jí slova, která by neřekl ani zvířeti. A jakmile žena ztratí svou fyzickou krásu a atraktivitu, začne ji takovýto muž vyhledávat jinde.

     Kdežto žena, která se odívá do dlouhých šatů a její duše s nimi souzní, vyvolává v mužích úctu a snahu být lepšími. Mnozí muži se k takovéto ženě chovají vlídněji a s respektem.

     Taková žena se však může setkat i s výsměchem a pomluvami. Je to však většinou od žen, které se možná pyšní krásou svého těla, ale jejich duše pláče. Ony si to však nechtějí přiznat, proto se takto podvědomě brání.

      Dlouhé šaty také ženu vedou k jemnějšímu způsobu projevu, který by měl být pro ni přirozený.

     Víte, ženy se začaly odívat do mužských oděvů, protože se chtěly mužům vyrovnat. Chtěly jim ukázat, že nejsou tak slabé, jak se o nich říká, ale že dokáží to, co oni.

     Jenže nevěděly a dodnes nevědí, že si tím ublížily. Nejen na jejich fyzickém těle, které potom často mívá ženské zdravotní potíže, též potíže s otěhotněním a mnohé další, ale i jejich duše se formuje do pokřiveného stavu. Vždyť se sem rodí i stále více pokřivených duší, které mají například mužské tělo, ale duše je ženská. Tělo se totiž formuje podle vyzařování duše.

     Tím se také ženy staví proti přírodním zákonům. Vše v celém vesmíru je rozděleno na plus a mínus, neboli na energii aktivní a pasivní. Jsou to dvě energie, které se mají doplňovat a obě jsou velice potřebné. Jen člověk si zřejmě myslí, že ne. Žena se stále více nutí do aktivity a tak ubližuje nejen sama sobě, protože ztrácí svou největší přednost – sílu citu a jemného vnímání, ale ubližuje i mužům, kterým ubírá energii potřebnou pro jejich působení. Muži pak necítí tu správnou podporu od žen a stávají se pasivnějšími. A potom si ženy ztěžují, že jsou muži neschopní. Nehledají však vinu u sebe.

     Ale žena, která ctí pravé ženství a snaží se do něho vřadit celým svým životem, se nemusí obávat, že by k sobě dostala muže, který by jí trápil. Svým citem dokáže takového muže rozpoznat a také podle spolehlivě fungujícího zákona přitažlivosti stejnorodého se do její blízkosti dostane vždy pouze muž, který usiluje svým životem o stejné hodnoty, jako tato žena.

     Když se spojí takoví lidé, je to radost pohledět. I jejich děti jsou pak více požehnáním, než starostí. Protože pro rodiče a děti funguje opět zákon přitažlivosti stejnorodého. Svým vnitřním vyzařováním k sobě přitáhnou stejnorodou dušičku. Proto jsou vlastnosti dětí podobné vlastnostem svých rodičů.“

     Pak se paní Nováková zadívala na Veroniku a ještě dodala: „Také k vám přijdou jistě krásné děti, pokud budete pokračovat ve své snaze hledání skutečného smyslu života a jeho naplňování.“

     Veronika byla ohromena velkým množstvím nových informací. Vůbec nevěděla, co má na to říci. Hlavou se jí teď honila spousta myšlenek.

     Vzpomněla si také na Radka a na nepříjemný výstup s ním. Snažila si vybavit, co měla tenkrát na sobě. Vzpomněla si, že měla přiléhavé tričko s velkým výstřihem. Došlo jí, že to muselo Radka pěkně dráždit. Možná proto se odhodlal k takovému činu.

     Při této vzpomínce se Veronika zachvěla, jako kdyby to vše chtěla ze sebe setřást.

     Pak si také vzpomněla na své dětství, jak toužila stát se princeznou a oblékala se do maminčiných šatů a jak krásně se v nich cítila.

     A také se jí vybavila představa nádherných bílých svatebních šatů. Těšila se, až si je bude moci jednou obléknout a stát se alespoň na chvíli tou vysněnou princeznou.

     Vždyť v ní vlastně byla touha po ušlechtilém životě a čistém ženství. Ale kam se to vytratilo? Proč na to zapomněla a žila životem, který určovala dnešní společnost?

      Bylo to takové jednou nahoře, pak zase dole. Radost vzápětí vystřídalo trápení a stále dokola. Nikdy se nezamýšlela nad tím, proč to tak je.

     Proč jen zapomněla na své dětské sny?

     Ba ne, nebyly to pouze dětské sny. I v dospívání stále snila o ideálech. Až když nastoupila do zaměstnání, se někam pomalu vytratily.

     A teď, jako kdyby jí je paní Nováková připomněla.

     Z toho jejího povídání měla v sobě trochu zmatek, ale zároveň jako kdyby se jí otevřely dveře do nějakého krásného světa, který znala ze svého dětství a raného mládí a ke kterému se pak otočila zády. Možná proto, že nenacházela ve svém okolí nikoho, kdo by v to také věřil. A možná se také bála výsměchu a pomluv.

     Až teď našla ženu, která však o tom pouze nesnila, ale která to žila. Ano ona se stala skutečnou princeznou a nebojí se ani výsměchu, ani pomluv. A proč také. Proč by měla měnit vnitřní radost a vlastní prožité přesvědčení za klid od několika nechápajících lidí.

     Veronika se náhle zastyděla, že zahodila své touhy po ideálu a raději se schovala v davu, aby se jí ostatní nesmáli, že je naivní snílek.

     Pak se podívala na své kraťasy a tričko. Najednou se v tom začala cítit divně. Kéž by si teď mohla obléci šaty nebo alespoň dlouhou sukni, jako nosí paní Nováková.

     Běžela do svého pokoje, otevřela svůj kufr a hledala něco, co by se těm šatům alespoň trochu podobalo.

     Našla pouze jednu krátkou sukni ke kolenům. Oblékla si ji, jenomže pak k ní nemohla najít žádné tričko či halenku, která by neměla velký výstřih nebo by příliš neobepínala její postavu.

     Zkoušela jedno za druhým, až ji to unavilo a posmutněle padla na postel.

     V tom se ozvalo klepání a vešla paní Nováková. V ruce držela dvoje šaty.

     „Veroniko, nechtěla byste si zkusit šaty? Našla jsem dvoje, které již dlouho nenosím, jelikož jsem teď o něco silnější a nevejdu se do nich. Kdyby se Vám líbily, můžete si je nechat. Já je již potřebovat nebudu. Navíc se hodí spíše na někoho mladého, jako jste Vy.“

     Veroniku to tak překvapilo, že neměla ani slov, jen paní Novákovou objala.

     Když paní Nováková odešla, začala si ihned prohlížet a zkoušet šaty. Byly oboje moc krásné. Jedny zelené s drobnými kvítky a druhé středně modré zdobené krajkou v téže barvě. Nic podobného snad na sobě nikdy neměla. Připadala si v nich jako princezna, o které vždy snila.

     Pak se však zarazila a přemýšlela: „Co tomu asi řekne Jakub? Nebudu mu připadat hloupě? A dokázala bych vůbec vyjít v takových šatech u nás po ulici? Vždyť by se na mě všichni dívali jako na exota. Snesla bych vůbec tolik zkoumavých pohledů?

     Paní Nováková o tom ženství hovořila tak nádherně, ale já nevím, zda jsem tak silná, abych se dokázala odlišovat od ostatních žen. Vždyť by si všechny mé kolegyně myslely, že jsem se zbláznila a kdo ví co ještě.

     Ne, zatím to nedokážu. Možná časem.“

     Pak si ty krásné šaty svlékla a oblékla si opět svou krátkou sukni s tričkem a odcházela dolů k večeři. Na schodech se však zastavila, otočila se a utíkala zpět do pokoje.

     „Dnes si ale ještě na princeznu zahrát můžu. Tady mě nikdo neuvidí.“

     Oblékla si znovu zelené šaty s drobnými kvítky a zatočila se v nich před zrcadlem. Byl to nádherný pocit. Vlastně se v nich cítila moc dobře.

     Potom znovu trochu nejistě scházela po schodech dolů. Spatřila ji paní Nováková a pochválila ji. Říkala, že jí ty šaty moc sluší.

     Pak poprosila Veroniku, aby jí pomohla donést večeři na terasu. Byl nádherný teplý podvečer, proto se rozhodli opět povečeřet a posedět venku.

     Jakub právě dosekal trávník a těšil se na večeři.

     Když přicházel k terase, zůstal na chvíli stát v úžasu. Zahlédl totiž Veroniku v krásných dlouhých šatech, jak prostírá na stůl. Nemohl z ní spustit oči.

     Pak si ho všimla Veronika a zavolala: „Bude večeře!“

     Po chvíli ji však přišlo divné, že Jakub nepřichází. Jen stál uprostřed zahrady a hleděl na terasu.

     Pomyslela si: „Co se mu asi stalo? Že by o něčem důležitém přemýšlel?“

     Nedalo jí to a šla se ho zeptat.

     „Stalo se něco, Jakube? Proč nejdeš k večeři?“

     Jakub si ji stále prohlížel, tentokrát i z blízka a pak pravil: „Nádhera. Asi jsem se do tebe znovu zamiloval.“

     Pak se na Veroniku usmál a ještě v žertu dodal: „Slib mi, že ty šaty už nikdy nesundáš.“ Potom ji objal a políbil.

     Veronice poskočilo srdce radostí a pomyslela si: „Jsem hloupá. Jak jen jsem si mohla myslet, že se mu nebudou líbit.“

     Jakub a Veronika u paní Novákové pobyli ještě dva týdny a všichni tři prožívali krásné chvíle.

     Veronika od toho večera nenosila již nic jiného, než šaty od paní Novákové.

     Paní Nováková našla ještě světle modrou látku, ze které společně s Veronikou ušily sukni. Paní Nováková radila Veronice, jak na to a sukně byla hotová. Veronika měla velkou radost ze svého prvního díla a těšila se, že si doma bude moci sama šít.

     Také několikrát Veronika zašla s paní Novákovou na bylinky, kterých rostlo velké množství kousek od domu. Veronice se líbila jejich nádherná vůně a paní Nováková o nich dokázala krásně vyprávět. Říkala, že jsou to velké dary, o kterých mnozí lidé téměř nic nevědí. Raději polykají různé chemické léky, které jim sice na jednu stranu pomohou, ale na druhou jim ublíží. Tak například nezemřou na vysoký tlak, se kterým se léčí, ale na rakovinu střev nebo žaludku, jelikož jim k tomu přispěly léky, které několik let užívali. Přičemž si Veronika vzpomněla, jak paní Nováková v nemocnici odmítala užívat léky, tedy kromě některých důležitých. A tu svoji nohu si pak doma také léčila pouze bylinami nebo přírodními mastmi. A zřejmě to pomáhalo. Chodila již jen o hůlce a dokázala vyšlápnout i mírný kopec.

     Jednou paní Nováková Veronice a Jakubovi vyprávěla o nemocech a jejich příčinách. Jelikož oba trávili mnoho času v lékařském prostředí, tak je to velice zajímalo a měli mnoho otázek.

     Paní Nováková říkala, že nic co se nám děje a co k nám přichází, není žádná náhoda a že má vše příčinu v našem chováni a v našem postoji vůči zákonům.

      Stejnou příčinu mají prý i nemoci.

      Říkala, že se lékaři snaží léčit pouze důsledek, ale o hlavním kořenu nic nevědí.

     Veronika se pak nesměle zeptala Paní Novákové: „A co ten Váš úraz? Také má nějaký kořen? Vůbec se mi nechce věřit, že také děláte něco špatně. Připadáte mi téměř dokonalá. Snad, kdyby to bylo něco malého, ale Vy jste měla těžký úraz.“

     Paní Nováková se zasmála a pak pravila: „Ale děvenko, do dokonalosti mám ještě velmi daleko. Možná ti připadám jen spokojenější, nežli ostatní lidé. Je to však pouze z toho důvodu, protože jsem za ta léta mého života poznala mnoho moudrostí a nyní se na vše i na ty problémy dívám trochu jinak. Vždyť ty nezdary jsou vlastně takoví naši pomocníci. Avšak i já přes veškeré mé vědění, stále chybuji.

     Ten úraz se mi vůbec nemusel přihodit, kdybych bývala poslechla můj vnitřní hlas a varování.

     Také ho někdy slyšíte? Je takový slabý někde uvnitř, ale moc dobře nám radí. A já ho ten den nechtěla poslechnout. Dokonce jsem dostala chřipku. Byl to tehdy pro mě ukazatel, abych zůstala doma v posteli. Také venku silně pršelo. To bylo další varování. A též jsem měla tu noc zvláštní varovný sen a ráno jsem o půl hodiny zaspala, takže mi ujel autobus.

     Tolika pomocí a upozornění jsem kolem sebe měla. Ale mě připadalo důležité dojet za jednou osobou, se kterou jsem byla domluvená.

     Chtěla jsem jí pomoci. Ale kdybych poslechla varování, mohla jsem jí zavolat a jednoduše se omluvit.

     Jenže já se snažila protlačit svou vůli. Doběhla jsem rychle k synovi, aby mě tam dovezl. Jenže syn spal, protože měl po noční službě. Přemluvila jsem tedy jeho manželku, aby mi půjčila jeho auto, i když jsem několik let neřídila.

     Jela jsem velice rychle, abych tu schůzku stihla. Jak pršelo, silnice byly kluzké, dostala jsem smyk a narazila do stromu. A dál to již znáte.

     Ale představte si ještě, že když jsem se v nemocnici probudila po operaci, zjistila jsem, že mám v telefonu nepřijatý hovor a ještě zprávu od osoby, za kterou jsem jela. Psala, že se omlouvá, ale nemůže se dostavit na smluvenou schůzku, jelikož jí něco důležitého do toho přišlo.“

     Pak ještě paní Nováková dodala: „Jsem ráda, že jste si vyslechli můj příběh. Třeba si na něho vzpomenete, až se dostanete do podobné situace. Pamatujte tedy, že máte vždy poslechnout vnitřní hlásek a varování, která se kolem vás budou objevovat.“

     Nadešel poslední den pobytu u paní Novákové. Veronika i Jakub zde prožili nádhernou dovolenou, která pro ně byla nejen odpočinkem, ale zároveň velkým přínosem pro jejich budoucí život.

     Návrat domů byl pro Veroniku, ale i pro Jakuba velice zvláštní. Připadali si, jako kdyby se navrátili z nějakého jiného a mnohem krásnějšího světa. Trvalo jim několik dní, než se opět srovnali s realitou a vnitřní stesk odezněl.

     Jejich život a myšlení se však nevrátili zcela do původních kolejí. Začali se na mnohé věci dívat jinak. Také četli vypůjčenou literaturu od paní Novákové, která se shodovala s jejími slovy, jen to tam bylo popisované do větší hloubky. Nepsalo se tam však o vymyšlených teoriích a úvahách. Byly to věci z běžného života, které dříve lidé dobře znali, jen dnešní uměle nastavená společnost na ně zapomněla, proto jsou pro většinu lidí záhadou a mnohým věcem nerozumí. Hledají v jednoduchých věcech složitosti.

     Veronika i Jakub se snažili o těchto věcech hovořit také s kolegy a kolegyněmi v zaměstnání. Hlavně o věcech týkajících se medicíny.

     Někteří si však mysleli, že se asi pomátli nebo že je někdo zatáhl do nějaké sekty a kdo ví co ještě. Ale byli i tací, které to zajímalo, a začali se tím také zaobírat do větší hloubky.

     V nemocnici nastalo kvůli tomu docela rušno. Doneslo se to i k vedení nemocnice. Sám ředitel si pozval Jakuba a Veroniku, aby jim domluvil.

      Oznámil jim, pokud nepřestanou se šířením nějakých nepodložených bludů, tak budou propuštěni. Také, že po nich vyžaduje standardní postupy při jejich práci a žádné jiné neověřené metody.

     To Veronice i Jakubovi ztěžovalo pracovní podmínky a mnohé situace je hluboce zasahovali. Například, když museli vykonat něco, o čem byli přesvědčeni, že by se to dalo vyřešit mnohem lepším způsobem. Též věděli, že tomu člověku vlastně ubližují.

     Snažili se alespoň částečně řešit některé případy lepším způsobem a to tak, aby se to nikdo nedozvěděl.

     Pak páni kolegové byli překvapeni z rychlého uzdravení některých pacientů. Vůbec netušili, že je to zásluha Jakuba či Veroniky.

     Po prázdninách se Veronika nastěhovala k Jakubovi do jeho domu, jelikož doma cítila velký tlak od svých rodičů. Nechápali změny v jejím životě, i když se jim to Veronika snažila vysvětlit.

     Matce se nelíbilo Veroničino nové odívání. Začala se totiž oblékat pouze do šatů a sukní, jelikož se v kalhotách přestala cítit dobře. A když si náhodou oblékla ještě někdy kalhoty, vycítila Jakubovu nespokojenost, ač o tom mlčel.

     Rodičům se však nelíbili i další věci. Dozvěděli se též o rozruchu v nemocnici.

     Zkrátka, výčitky a domlouvání byli u nich doma na denním pořádku. A kvůli tomuto neporozumění musela Veronika odejít. Ale šla ráda, i když jí trochu mrzelo to nepochopení od rodičů.

     Po nějakém čase se však situace zklidnila. Rodiče zjistili, že žití Veroniky a Jakuba není až tak nenormální, i když by si některé věci představovali jinak. Na druhou stranu byli docela spokojeni, že se k nim Jakub i Veronika chovali vlídně, čestně a spolehlivě.

     S paní Novákovou se Veronika a Jakub viděli na vánoce. Přijeli se za ní na dva dny podívat.

     Na jaře pak za nimi přijela ona a to na jejich svatbu. Již si pěkně vykračovala bez hůlky a vypadala velice svěže.

     Do rodiny ihned zapadla, jako kdyby tam patřila odjakživa. Všichni si tu milou paní velice oblíbili. A rodiče Veroniky se tím přestali o mladé bát.

     Původně si mysleli, že je o dovolené pobláznila jakási žena ze sekty. Ale když paní Novákovou poznali, spadl jim kámen ze srdce. Ba začali dokonce přemýšlet o některých věcech, o kterých jim paní Nováková vyprávěla.

     Vztah Veroniky a Jakuba byl nádherný naplněný láskou. Nikdy se nehádali, až jim to mnozí záviděli nebo jim nevěřili, že je to vůbec možné. A někteří jen prohodili, že ze začátku je to vždy hezké, ale časem to vyprchá.

     Tím se však Veronika s Jakubem od svého ideálu nenechali odradit.

     Jen v nemocnici se necítili být zcela spokojeni. Vlastně to tam bylo více a více horší. Snili si proto o vlastním sanatoriu.

     Již plánovali, že se do těch jejich plánů pustí, ale Veronika otěhotněla. Domluvili se tedy, že počkají, až děťátko povyroste.

     Těhotenství Veronice moc svědčilo. Vypadala tak nádherně a spokojeně. Však se také na děťátko velice těšila. Ale těšil se i Jakub. Byl jí teď mnohem více nablízku než před tím.

     Za pár měsíců se jim narodil syn Petr. Bylo to takové veselé, spokojené miminko, ale když se mu něco nelíbilo, uměl se také hlasitě ozvat.

     Veronice i Jakubovi se život Petříkovým příchodem ještě více zpestřil. I když někdy prožívali těžké chvilky, snažili se vše řešit v klidu a harmonii.

     I paní Nováková za nimi ráda jezdila a těšila se společně s nimi z malého děťátka. Byla pro ně, jako vlastní babička. Jakub žádnou babičku již neměl, jelikož mu obě zemřeli a Veronika měla jen jednu a to až na Slovensku, takže se moc nevídali. Paní Nováková jim tedy všechny jejich babičky nahrazovala.

     Rodiče Jakuba i Veroniky však za nimi nyní také často přicházeli a hlavně za Petříkem. Bylo to jejich první vnoučátko a to se ví, že bylo všemi obletované a hýčkané. Až se to Veronice někdy zdálo přehnané a musela lehce zasáhnout. I Jakub se snažil rodičům trochu domluvit.

     Přestože se to snažil naznačit jemným způsobem, vyvolalo to u obou rodičů nevole.

     Jakuba i Veroniku vždy tyto neshody mrzeli. Vždyť to nemysleli nikdy zle.

     Paní Nováková je však vždy povzbudila a snažila se jim pomoci s řešením vzniklého problému. A většinou se to setkalo s úspěchem.

Petřík rostl, až z něho byl téměř čtyřletý šikovný chlapec.

     Jakub si moc přál ještě druhé děťátko. Také paní Nováková Veronice naznačovala, že na ni čeká ještě jedna moc krásná dušička, která by k nim ráda přišla do rodiny. I Veronika ve svém nitru cítila určité naléhání, ale nechtěla se věnovat již jen jednomu človíčku. Chtěla pomáhat všem lidem.

     I když se cítila v mateřství šťastná, myslela si, že je to pouze něco vedlejšího. Vnímala, že ten největší úkol na ni teprve čeká. Proto nechtěla další děťátko, jelikož by ji v tom jistě bránilo.

     Chtěla se vrátit znovu do nemocnice, jenže její místo bylo již obsazené a další zdravotní sestru nepotřebovali. Zato lékařů ubylo a Jakub měl nyní více služeb.

     Veronika na něj naléhala, aby se pustili do svých předchozích plánů – otevření vlastního sanatoria. Ale Jakub nechtěl opustit nemocnici v takovéto krizové situaci. Navíc by ho ani hned nepustili, jelikož měli pod limit zaměstnanců a každá ruka byla nyní dobrá.

     Veronika si tedy začala hledat práci jinde. Obcházela různé ordinace, dokonce zajela do nemocnic v okolních městech, ale vždy se vrátila s nepořízenou.

     Když potom Petřík dosáhl čtvrtého roku, byla nucena přihlásit se na Pracovní úřad, ale ani tam jí nepomohli.

     Často si doma zoufala: „Co dělám špatně? Proč nemohu najít práci? Vždyť bych tak ráda pomáhala lidem či dětem a není mi to umožněno.“

     Několikrát se i obracela vzhůru ke Světlu a vroucně prosila, aby její život nebyl již tak prázdný a mohla najít užitečnou práci.

     Její prosba však nebyla vyslyšena. Začala být zoufalá a její vlídná a laskavá povaha se pomalu měnila v nevrlé chování a nervozitu.

     Jakubovi dokonce začala vyčítat, že je stále v práci a ona je doma sama jen s Petříkem, který se začíná nepěkně chovat a ona na něj nestačí. Prý je to tím, že potřebuje ráznou mužskou ruku.

     Vůbec si neuvědomila, že Petříkovo nynější chování způsobuje její prožívání a vnitřní neklid.

     Někdy byla již tak zoufalá, že začínala pochybovat i o spravedlnosti.

Dana M.

 

Převzato : www.ao-institut.cz

 

 

 



Komentování tohoto článku je vypnuto.