Čím mají ženy vládnout mužům?

Napsal Zenavesvetle.cz (») 30. 4. 2011 v kategorii Příběhy pro ženy, přečteno: 1233×

 

 

Paní Ingrid byla již od malička velmi cílevědomé dítě. S jistotou a lehkostí zvládala vše, co se kdy učila, a v každé situaci si vždy dokázala poradit. Měla určitý smysl pro umění naladit se vždy pozitivně a v prospěch vyřešení dané situace. Ať již prožívala cokoliv, vždy hledala cesty, jak se s daným problémem vypořádat, a nikdy nepodléhala nářkům, že ji tíží a trápí život.

S touto svojí empatií a cílevědomostí dokázala vystudovat vždy s nejlepším prospěchem, a tak se také dostala na postavení, které bylo více obsazováno muži, neboť vyžadovalo i jistou tvrdost v jednání a umění organizovat a řídit poměrně náročné situace. Stala se generální ředitelkou nadnárodní společnosti.

Byla pyšná na to, co dokázala. Její postavení jí také dávalo možnosti pohybovat se ve vyšší společenské třídě. Byla zde oblíbenou, neboť její šarm, kouzlo a důvtip vytvářely vždy příjemné prostředí mezi jinak více naškrobenými pány a dámami, které dokázaly konverzovat jen na jednodušší téma. Paní Ingrid byla tedy obletovanou a vyhledávanou společnicí.

Žila však dosud sama. Přes to všechno v nitru toužila po opravdovém vztahu. Toužila po muži, kterého by si mohla vážit, ale takového dosud nepotkala. Všichni muži okolo ní byli v jistém smyslu povrchními a do svých vztahů se i takto povrchně vrhali. Cítila to tělesné prožívání, které je uspokojovalo, ale které též nemohlo vydržet dlouho, a tak po jisté době hledali jen změnu a nové dobrodružství.

Po tom však paní Ingrid netoužila. Někde uvnitř, již od svého mládí věděla, že ona chce prožít jen to nejopravdovější, jak se jí vždy líbilo, když jí babička říkávala o tom, že manželství se uzavírá v nebi. To ji tenkrát tak zasáhlo, nevěděla přesně, jak si to má představit, jen cítila, že to tak má být, a že to má svou opravdovost, kterou od té doby hledala.

Nevěděla, proč všichni muži, které dosud potkávala, netouží být těmi pravými, čestnými, moudrými, bránícími všechny hodnoty. I když i jí rozum a získané životní zkušenosti říkaly, že už to není možné, její srdce vždy věřilo, že to tak být má, a že je jistě někde takový muž. A tak jen cítila potřebu mít nad těmi muži, kteří byli okolo ní, jistou převahu, neboť prožívala, jak je snadné se svými schopnostmi dosáhnout u mužů toho, co potřebovala.

Při jednom jednání s potenciálním zákazníkem byla představena právníkovi jeho firmy, panu Adamu Velkému. Nemohla uvěřit svým očím, nemohla zastavit své srdce, které se jí tak silně rozbušilo. Jak jej spatřila, věděla, že to je on, ten, po kterém toužila. Celou pracovní schůzku vnímala jen jeho jasné, pronikavé modré oči, které, jak měla pocit, viděly každému až na dno duše. Všechny kličky, které nabízeli právníci její firmy, byly tímto mužem smeteny ze stolu a byla nastavena pravidla, která vypadala jasně, jednoduše a poctivě. To nikdo z firmy paní Ingrid doposud nezažil. Ale jednání pana Velkého bylo tak přesné a neústupné, a při tom všem opravdu poctivé, že vedlo jen ke zdárnému konci.

Na druhý den byla domluvena slavnostní večeře na stvrzení jejich domluvy v jedné luxusní restauraci. Večeři domluvila paní Ingrid, jak bylo v její firmě zvykem. Tentokrát se opravdu těšila. Snad bude moci s Adamem hovořit, jak mu sama pro sebe říkala, když na něho bez ustání myslela.

Nemohla se večera ani dočkat. Zkrášlila se, jak jen dokázala nejlépe. Bála se, aby nepřišla pozdě a raději jela s předstihem. Na místo přijela o půl hodiny dříve. A protože nechtěla sedět u rezervovaného stolu první a ještě sama, sedla si k vedlejšímu stolku, který byl od tohoto stolu oddělen květinovou stěnou. Objednala si kávu a zapálila cigaretu, aby trochu uklidnila své rozrušení. Za chvilku uslyšela přes květiny známý hlas, který zněl jak sametový zvuk zvonu. Ano, byl to Adam. Přišel se svým přítelem a posadil se k rezervovanému stolu. Z jeho slov bylo vnímat, že se mu příliš na večeři nechtělo, neboť, jak se právě svěřoval, velmi nerad chodí do takovýchto prostředí.

„Je tu samý snob, jen se podívej Jindřichu,“ hovořil Adam. „Kdybych byl raději doma u své ženy, bylo by mi lépe. Ano, moje Eliška, to je ta nejkrásnější žena, jakou jsem směl potkat. Druhou takovou už bych nenašel. Jen se podívej Jindřichu okolo sebe, jak všechny ty ženy vypadají vyzývavě a ani netuší, jak je to pro ně ponižující. Vidíš, tam vzadu u toho malého stolku, jsou tam tři ženy. Šaty, které mají na sobě, vypadají spíše jako kombiné, mají nohu přes nohu koketně přehozenou a v ústech ještě cigaretu. Proč jen se tak ty ženy chovají? To nevědí, že ze sebe dělají pouze karikaturu ženství? Vypadají jako prodejné ženy, které se vším svým chováním jen podbízejí mužům.

Povím ti o ředitelce včera na tom jednání. Přesto, že má v sobě jisté světlo, dokázala jej potlačit svým neženským chováním svého postavení. A pak, aby to vyrovnala, se zase chovala tolik podbízivě. Nešlo si toho nevšimnout. Já to tak nemám rád, Jindřichu, však to víš. Vydržím tu jen nejnutnější chvíli a pak jdu domů. Byl bych akorát z toho unavený a rozmrzelý. Doma si vždy odpočinu nejvíce, se svojí půvabnou Eliškou, jež kolem sebe šíří krásu, klid, jiskřivou veselost, a jak dokáže vychovávat naše děti...“

To již paní Ingrid nevydržela déle poslouchat. Celý tento rozhovor ji tak silně zasáhl, až do hloubi duše. Nejprve cítila, že ty šaty, které má na sobě, to kombiné, jak právě popisoval Adam, jsou menší a ještě menší, a že se asi propadne hanbou, až přijde ke stolu, kde již muži seděli. Pak ihned zhasila svou cigaretu, neboť cítila, jak jí hořkne v ústech. Pak už se to na ni valilo, jako lavina, kterou utrhl jen malý neškodný kamínek. Musela odběhnout na toaletu. Zde se na sebe podívala do zrcadla. Neúprosné světlo zářivek ještě zdůrazňovalo vše to, čím Adam pohrdal. Její moderní, mahagonově obarvený sestřih vlasů, pod kterým na ni hleděl tak mrtvě vyhlížející výraz namalované tváře. Holá ramena a nohy, které neměla kam skrýt. Ano, cítila se obnažená a snad poprvé ve svém životě si nevěděla rady, co s tím. Jen tam tak stála a plakala, jako snad ještě nikdy v životě.

Pak ji však její vrozená vlastnost nikdy se nevzdávat a hledat řešení nutila sebrat svou odvahu a z právě prožitého vytěžit vše, co jen mohla.

„Není ještě tolik hodin, abych nestihla zajet domů, převléknout se, upravit se a zase se sem vrátit. Raději přijdu pozdě než takto. Ale utéct také nemohu.“

Běžela tedy dolů do garáží, skočila do auta a jela jako o závod domů. Zde byla za čtvrt hodinky. Rychle prošla svůj šatník a zvolila z toho, co měla, to nejlepší, jak nyní viděla novým pohledem Adamovým. Pak si běžela rychle opláchnout a odlíčit tvář, aby svůj vzhled alespoň trochu přiblížila přirozenému půvabu, jak oněm hovořil Adam. Pochopila však, že i tak o ni nebude stát, neboť má svoji ženu, kterou miluje. I to opět zvýšilo úctu v jejích očích, kterou vůči němu stále více prožívala.

Za chvíli již jela opět do restaurace. Přijela, jak očekávala, poslední, s hodinovým zpožděním. Nikdo se však na ni pro to nezlobil. Jen viděla, jak byli její kolegové překvapeni, když ji spatřili. Takto ji neznali. Najednou působila dosti jinak, než byli zvyklí. Nevěděli, co se to děje.

„Adam? Kde je Adam?“ volalo to v nitru Ingrid.

Pan Jindřich povstal, když přišla ke stolu, uklonil mírně svou hlavu, podal Ingrid ruku a řekl:

„Dobrý večer, těší mě, že Vás poznávám, jmenuji se Jindřich Jasný a jsem přítelem pana Adama Velkého. Pozval mne dnes sem, abych jej z větší části večera zastoupil, neboť musel neodkladně odjet a nemohl zde zůstat tak dlouho. Mám Vám vyřídit jeho pozdravy.“

Ingrid byla v rozpacích, což se jí vůbec nestávalo. Nevěděla, co si počít. Ta maska, kterou vždy nosila na sobě, a která jí dávala pocit vítězství nad muži, ji nyní nechránila, neboť se jí dobrovolně vzdala kvůli Adamovi, a on zde již není. Jako nepřítomná se posadila vedle pana Jindřicha a objednala si večeři, aniž vlastně tušila, co si to objednává.

Pan Jindřich to vše na Ingrid pozoroval. Vnímal, že měla uplakané oči, a také si povšiml, že její tvář je zcela bez líčidel, která je zřejmě jinak tato žena zvyklá nosit. I její oděv působil příjemně. Byl si jist, jak říkal Adam, že tam někde uvnitř je v této ženě něco velmi krásného. Nyní působila tak bezbranně, jako by si nevěděla rady v mnoha maličkostech, které se před ní objevovaly. Začal s ní tiše hovořit. Ostatní se stejně již bujaře bavili a nevnímali nic mimo svého hlasitého hovoru.

Ingrid byla jako stroj. Nějak nevědomky jedla, odpovídala na otázky, které k ní z různých stran přicházely, ale uvnitř měla pocit, že ani neví, kde se nyní nachází. Co se to děje? Vždyť si vždy věděla rady, vždy měla navrch, a nyní ji dokázalo rozhodit pár vět, které vyřkl muž, jenž tu ani v tuto chvíli není, a přesto ji vše stále pálilo a bolelo jako oheň. Náhle zaslechla tichá slova, která k ní přicházela. Po chvíli začala rozpoznávat i obsah těchto slov, a tak se otočila směrem, odkud přicházela. Zjistila, že na ní hledí nádherné čokoládové oči, které jiskřily a vlídně hleděly právě na ní. Takový pohled ještě nezažila.

„Paní Ingrid, jste v pořádku? Jestli tu nechcete již být, doprovodím vás domů. Je již pozdě večer, a to byste neměla, jako žena, chodit sama. Není to bezpečné,“ hovořil k ní Jindřich.

„Já jsem zde autem, to je v pořádku,“ řekla Ingrid.

„Tak to bych vás raději odvezl já, abyste nemusela řídit,“ odpověděl pan Jindřich.

„Mně to nevadí, nic jsem nepila, mohu odjet,“ odvětila na to Ingrid.

„Víte, já vás raději uvidím vedle sebe než za volantem. Ani nevíte, jak to na mne vždy působí nepříjemně, když vidím ženu řídit vůz. Už vůbec bych si pak nemohl k takové ženě do auta přisednout. Měl bych pocit, že mi to bere sílu. Je však ještě mnoho věcí, o kterých bych s vámi rád hovořil, třeba někdy příště,“ pronesl překvapivá slova pan Jindřich.

„Co vše se ještě dnes nedovím, jak jsem špatná,“ pomyslela si Ingrid a nechtěla přistoupit na nabídku pana Jindřicha.

„Máte v sobě jemný, ženský půvab a krásu a nenecháváte je projevit, neboť se zbytečně domníváte, že se musíte formovat do představ o kráse, kterou vytvořili jiní, i když vím, že mnoho cítíte uvnitř čistě a správně, ale rozumem pak toto své cítění utlumíte. Je to škoda, neboť takto jen promarňujete svůj život v povrchním tápání, a přitom již mnoho, velmi mnoho víte ze svých dřívějších životů, jen jste na to vše zapomněla,“ znovu se snažil Jindřich promlouvat k duchu Ingrid.

Cítil, že se s ní nepotkal náhodou, cítil, že ji měl potkat, aby jí pomohl. Byl k ní silně přitahován i přesto, že mnoho věcí v jejím zevnějšku i chování bylo proti jeho představě čistého a pravého ženství. Jen tušil, možná snad věděl, že si to v sobě nese, jen se nechala odvést ze své cesty, po které kráčela ještě předtím, než přišla do tohoto života. Věděl, že si musí jen vzpomenout na všechny hodnoty, které kdysi ctila, po kterých toužila a které chtěla i tentokráte naplňovat. Viděl, že se to v ní pomaličku probouzí a věděl, že musí být velice opatrný ve všem, co udělá a co řekne, aby nepřetrhl to vlákno, které se zde spojilo s Ingrid díky tomu, že dokázala procitnout na malý okamžik. Jen ten okamžik udržet, posílit to vlákno, a pak již vše dokáže ona sama. Tím si byl jistý.

Po chvíli ticha, kdy se myšlenky Jindřichovy ubíraly tímto směrem, a Ingrid jen mlčela, ozval se její milý hlas:

„Ano, máte pravdu, já vím, že je vše tak, jak říkáte. Někde uvnitř to cítím. Ještě jsem nikdy neprožila to, co nyní. Ještě nikdo se mnou nehovořil o skutečných hodnotách, jaké má v sobě žena nést. Vždy to byly jen povrchní lichotky a já nyní vím, že jsem si to způsobovala sama. Můžete mne, prosím, doprovodit domů? Pokud by vám to tedy nevadilo, ráda bych ještě s vámi na tato témata hovořila, ale myslím, že vhodnějším místem by asi byla příroda než toto prostředí lidské přetvářky. Něco se se mnou stalo a nevím přesně co, neznám nikoho jiného, s kým bych mohla takto hovořit,“ dokončila svou řeč Ingrid.

„Ano, rád vás doprovodím, nebo spíše zavezu domů. Můžeme se domluvit na malých setkáních v parku vedle vaší kanceláře. Pracuji nedaleko, a tak můžeme jít vždy v době oběda na krátkou procházku. Bylo by to možné?“ zeptal se ještě Jindřich a již věděl, že vše okolo Ingrid cítil správně. Těšil se také, že bude moci poděkovat Adamovi, že jej vzal na dnešní večeři, neboť věděl, že toto setkání bylo osudové.

Ingrid měla pocit, že je v jakémsi snu. Náhle vše, co si dosud vytvářela jako pohledy na svět, se měnilo a bralo jí pevnou půdu pod nohama. Věděla však, že ji něco tak silně táhne novým směrem, že nemůže jinak. Náhle začala i Jindřicha vnímat jako muže, který má v sobě moudrost, čest a cit. Cítila se v jeho přítomnosti v bezpečí a zároveň se u ní vynořovala potřeba chovat se zcela jinak, než byla zvyklá. Jeho pohled, slova, jeho oči, to vše ji nutilo být mírnější, tišší, půvabnější. Náhle tak jemně prožila, co to vlastně půvab znamená.

Již několik měsíců prožívala nádherné souznění při rozhovorech s tímto mužem a objevovala stále nové a nové rozměry lidského bytí i svého života. Věděla, že se chce změnit, a také se pomaličku měnila. Měnila se tolik, že po určité době již musela dát výpověď ze své velmi výdělečné práce. Prožívala zde ale při své změně jen tvrdé nepochopení ze stran spolupracovníků a také poznání, že tento způsob práce ji již nepřitahuje, neboť byl to jen mužský svět a ona již netoužila bojovat v něm s muži. V poslední době to bylo pro ni doslova utrpením.

   

 Vedle Jindřicha poznala, co znamená pravé ženské vládnutí mužům, které se ukrývá v trpělivém a míruplném působení v čistém a půvabném ženství, jež nese si v sobě mnohonásobně větší sílu než domněle účinná aktivní snaha ovládat druhé. Poznala také, že teprve v pravém tichém a podporujícím ženském působení dokáže ostatním mužům předávat tolik potřebnou sílu, se kterou pak oni mohou konat spravedlivě a čestně. Pokud toto dokáže předat i ostatním ženám, bude moci ozdravět celá společnost.

Aby na to vše nezapomínala, nechala si nad svou postel zarámovat tato Ježíšova slova:

Blahoslavení lidé, kteří jsou trpěliví a mírní, neboť oni zemi vládnouti budou.

Učte se čekat a učte se mírnit, a pak budete míti v sobě jednou moc, abyste ovládali jiné lidi. Vaše vlastní kázeň ukázní druhé!“

Martina Š.

Převzato : www.ao-institut.cz



Komentování tohoto článku je vypnuto.