Jaká je má cesta zde na Zemi?

Napsal Zenavesvetle.cz (») 27. 10. 2013 v kategorii Příběhy pro ženy, přečteno: 864×


Soňa stála na palouku, prozářeném ranním sluncem, ruce měla rozpaženy do stran a s výrazem blaženosti do sebe nasávala mocné přílivy síly, které, jak se domnívala, přijímala z výšin.


V tu chvíli právě přicházel Petr a hleděl na svou dívku se smutkem v očích. Neměl rád, když se nechávala takto unášet proudy energií, které jí dávaly nádech jakési fanatičnosti. Měl rád svou Soňu, když byla plná radosti a přirozenosti, která podtrhávala její krásu. Jeho Soňa však měla dojem, že musí pro něho přijímat vysoké proudy, aby jako žena naplňovala svou úlohu. Petr znal dobře svou Soňu a věděl, že její srdce je čisté a dobré, proto ji měl tolik rád, ale její duch byl slabý a nechával se ovlivňovat myšlenkami domnělých duchovních mistrů, na které vždy hleděla s obdivem.

Petr nikdy nechápal, jak je to možné, že Soňa se nechává takto jimi odvést z reality života. Dokázala se někdy tvářit až tajuplně, když mu předávala svá přijetí o velkých úkolech, které jsou před nimi.

Takto ve svých myšlenkách přišel Petr až k Soně, chvíli na ni hleděl a přemýšlel, zda má něco říci, či zda má raději mlčet. Soňa otevřela své krásné oči, které měly v tu chvíli jakýsi nepřítomný výraz. Hleděla do Petrových očí velmi upřeně a též mlčela.

V jejím nitru se odehrával boj. Milovala svého Petra, potřebovala jej, byl jí oporou v tomto tak těžkém světě. Tolik mu chtěla předat tu obrovskou sílu, kterou nyní cítila, jak prostupuje jejím tělem. Vnímala však Petrovo odmítání, které stavělo jakousi zeď mezi ně. Kdesi hluboko uvnitř měla takové nejasné tušení, že to není úplně správné, takto dávat na odiv, co prožívá, avšak pan Leoš, mistr duchovních věd, nabádal vždy své žáky k tomu, aby dávaly takovýmto proudům volný průchod, aby se jim nebránili, že je to přirozený děj, který smí prožívat jen ti nejčistší duchové. Když byla na setkání s těmito lidmi, tak to jako přirozené prožívala a nechávala se tím s radostí unášet. Avšak Petr, aniž by jí cokoliv řekl, všechny tyto projevy odmítal. Cítila to velmi jasně. Viděla i výčitky v jeho očích, a přesto se nedokázala ovládnout. Nedokázala rozpoznat, co je správné a co ne.

A tak i tentokrát se na své ranní procházce po chvilce zase rozešli a minuli se ve svém prožívání. Když pak přišla Soňa domů, prosila v hloubi své duše o odpověď jak dál. Hledala svou cestu, chtěla žít jako duchovní člověk, a trápila se stále myšlenkami na to, že nedokáže rozpoznat svůj směr.

Petr také myslel na Soňu. Bál se o ni. Byla tak bezbranná ve své důvěřivosti k lidem, o kterých on věděl na první pohled, že jsou těmi, kteří si jen hrají na duchovní svět, ale ve skutečnosti o něm nic nevědí. Jen se ve svých slovech a projevech předvádějí, jak jsou duchovně na výši, a též neustále hovoří o své pokoře a skromnosti, jakou nosí ve svém srdci. A přitom je v jejich projevech a slovech tolik pýchy. Jak jen je možné, že dokážou tolik lidí obelstít. Nemůže nechat Soňu těmto lidem napospas.

Uplynuly dva roky a vztah Soni a Petra byl stále stejný. Soňa však začala toužit po rodině, a tak se nakonec stalo, že ač nebyl Petr zcela o svém vztahu přesvědčen, podlehl strachu o Soňu a tlaku, který na něj vyvíjela stále více.

Uběhly další dva roky a Petr se Soňou měli své očekávané děťátko. Snad ji to dítě změní - přál si Petr. Snad starosti o něj ji přivedou více k přirozenému životu. Jak se však mýlil.

Soňa byla šťastná, že může být matkou. Cítila to jako poslání. Avšak realita začala přinášet mnohé těžkosti, na které nebyla připravená. Malý Michael byl chlapec velmi živý již od narození. Soňa na něj hleděla s úžasem a až s nepřirozenou úctou. Domnívala se, že její dítě, které bylo během očekávání obetkáváno těmi nejkrásnějšími proudy shůry, musí být velmi vysokým duchem, že jej nesmí nijak omezovat v jeho rozvoji. Prožívala však chvíle, kdy si vůbec nevěděla rady, co si počít. S vysílením a únavou pak volala vždy svému Petrovi v průběhu dne třeba šestkrát, kdy už konečně přijde domů a pomůže jí. Vždyť je to i jeho dítě a musí se o něho také starat.

Petr už byl nešťastný. Konečně se mu podařilo dostat svůj projekt na čistírny vod do několika vesnic a městeček. Měl mnohá jednání, která byla důležitá pro přiblížení jeho projektu starostům, a častokrát uprostřed důležité schůzky mu zvonil telefon. Měl jej sice v tichém vyzvánění, že jej nikdo neslyšel, ale on moc dobře věděl, že znovu volá Soňa. Když odběhl a spojil se s ní, aby měl jistotu, že je vše v pořádku, jen naslouchal nářkům své ženy, že Michael ji zcela vyčerpává a že potřebuje Petra doma, aby jí také trochu pomohl.

Tak plynul čas a Soňa stále více prožívala své nepochopení od Petra a Petr prožíval bolest nad nepochopením Soni, co je to opravdový duchovní život. Malý Michael stával se opravdu nezvladatelným, neboť Soňa jej vlastně vůbec nevychovávala. Jen se utápěla ve svých proudech bolesti nad tíhou života.

"Jak jen dál? Tolik síly mi to vše bere, kolik možností pomoci lidem k lepšímu vztahu k čisté vodě jsem díky tomu ztratil. Ano, svým způsobem mám Soňu stále rád, nebo je mi jí více líto? Ani nevím. Je mi již tak vzdálená. Proč jen se stále točí v těch nešťastných proudech. Proč nechce naslouchat, když se jí snažím přiblížit ten opravdový, ryzí život poctivého a dobrého člověka na Zemi. Ach, Pane, už nevím jak dál. Také jsem toužil vytvořit něco hodnotného pro druhé lidi. Ano, chtěl jsem pracovat s mladými muži a učit je řemeslné zručnosti, která dnes tak chybí. Ale jak mohu, když ani svého syna neumím vést? Jak jen, můj Pane, mám jít dál? Co je tím správným rozhodnutím? Má mě vůbec ještě Soňa ráda? Vždyť má jen svůj svět, do kterého se stále zavírá, a který ji vytrhává z reálného života. Tolik je mi líto našeho syna, ale je ještě příliš malý na to, abych mu dokázal porozumět a mohl jej vést, jak jsem toužil. Prosím Tě, Pane, o sílu, abych dokázal vše řešit správně a čestně, jak mám."

Tak prožil Petr své vroucí prosby, které vysílal vzhůru ke Stvořiteli.

"Mohu se podívat, co vyšíváte?" zeptala se Soňa té ušlechtilé ženy...Asi týden na to jeli spolu se Soňou a malým Michaelem na výlet. Bylo krásné teplo, letní sluníčko hřálo a vše bylo prodchnuto radostnou atmosférou. Na cestě se zastavili v jedné malé vesnici, kde byla taková krásná kovářská dílna, která všechny uchvátila. Statný muž v kožené zástěře zde koval nádherné zábradlí. Vedle na zahrádce seděla u stolu mladá žena, která vyšívala gobelín, a kolem ní se honili dva malí hoši. Jen tak vždy po nich koukla očkem, zda neprovádějí nějakou neplechu, občas je mírným, ale zcela přesným pokynem usměrnila, a zase se věnovala svému vyšívání.

Když Petrova rodina přišla až k nim, chlapci se zastavili ve své hře a upřeně hleděli na Michaela. Michael se osmělil a pomaličku šel k nim. Soňa jej následovala, a tak se také blížila k té krásné ženě, která ji nesmírně přitahovala. Obraz, který vyšívala, byl překrásný. Kolik barev a odstínů zde bylo použito. Jakou hloubku tak obraz dostával, s jakou trpělivostí a pečlivostí jej musela ta žena vyšívat.

"Dobrý den, omlouváme se, ale máte tu nádherně. Mohu se podívat, co vyšíváte?" zeptala se Soňa té ušlechtilé ženy.

"Ale jistě, mladá paní. To je zahrada, kterou mám tolik ráda a kterou mi pomohl můj muž nakreslit, abych ji mohla vyšít. Vyšívám taková plátna pro jeden krásný obchod, kde jsou samé rukodělné výrobky. I můj muž jim tam občas něco vyrobí. Vidím, že váš synek si docela rozumí s našimi kluky. Jen se nebojte, oni se o něho postarají. Máme ještě holčičku asi ve věku vašeho synka a Milan a Tomáš jsou zvyklí se starat o malé děti. A co vy, kam máte namířeno?" Tak přivítala paní Pěničková příchozí ženu i se synem.

Petr již byl u pana Pěničky a s úžasem hleděl na zručnost tohoto mistra kovářského. Muži se za chvilku také dali do řeči a bylo vidět, že si dobře rozumí.

Mezitím si Milan s Tomášem dokázali poradit s malým nevychovancem, neboť jej snadno usměrnili, když jim chtěl na zahrádce šlapat v záhonech. Prostě mu dali takový malý ždulec do zad, aby nedělal takové věci. Co by mu vysvětlovali. Stejně by tomu nerozuměl, je ještě malý a takhle to bylo nejrychlejší řešení. Malý Michael byl zvyklý, že si pláčem vždy vše vynutil, ale tady před těmito kluky se bál i plakat. Cítil někde uvnitř, že by mu to nepomohlo, a maminka byla někde daleko a neslyšela by ho. Tak jenom tak ustrnul, chvíli hleděl, nevěda co dělat, a pak utíkal za těmi zvláštními kluky, se kterými byla nakonec docela legrace.

Soňa mezitím dlouze hovořila s paní Pěničkovou, která i při jejich povídání stále vyšívala. Ruce jí jen hrály, oči měla pozorně na plátně, ale přitom dokázala Soně nejprve naslouchat, a pak k ní ještě i hovořit.

"Mladá paní, vy jste taková nešťastná a ani nevíte proč. Já myslím, že o všem příliš přemýšlíte a zbytečně se v tom utápíte. Já měla takovou moudrou babičku, která mě vedla k práci. Bývalo s ní velmi veselo, ale muselo se také hodně pracovat. Každého, kdo dokázal přiložit ruce k dílu a nezištně pomáhal tam, kde bylo třeba, dokázala vroucně milovat a věnovat mu ze sebe vše, co jen mohla. Ale když byl někdo jen mluvka a lenoch, neměl u babičky šanci. Jen se na něho pokaždé tak zvláštně podívala a nic neříkala.

Poznala jsem u ní, jak velmi dokáže žena s lehkostí a radostí zvládat i ty nejtěžší práce na poli. Moje milovaná babička si prostě dokázala poradit v každé situaci. Nic ji nezaskočilo, neboť se nebála práce a měla ráda život. Já myslím, že byste také potřebovala takovou babičku. Moc by vám pomohla, ale pokud budete chtít, můžete sem občas zavítat. Práce je tu vždy dost. Snažíme se tam vzadu na zahradě vytvořit takový kout nejen pro naše děti. Chtěli bychom co nejvíce dětí naučit mít vztah k přírodě, aby věděly, že je potřeba přiložit ruku k dílu, a pak je možné vytvořit něco krásného, co přinese všem radost. A to vám mohu potvrdit, že po té námaze, kterou je potřeba zde vynaložit, zcela jistě prožijete radost z toho, co krásy mohlo vzniknout. Není nad prožití, vlastní prožití. To je vždy hodnotnější než tisíce slov," domluvila paní Pěničková a Soňa si náhle uvědomila, že cítí na svých tvářích slzy. Měla pocit, jako by z jejího srdce spadla nějaká obruč, kterou si pevně utáhla svým rozumem. Její duch prožil radost, kterou snad dosud nepoznala.

Jaka-je-ma-cesta-na-zemi


Od té doby jezdila Petrova rodina k Pěničkovým pravidelně a prožívala zde nádheru tvůrčí práce. Tak, jak se těžce kulo železo a při úmorném slunci či nepříjemném dešti tvarovala zahrada, tak uvědomovala si Soňa teprve nyní, co je to krásný, pravý a přirozený život, který je naplněný dáváním se druhým lidem. Časem její duch zesílil natolik, že nabývala i jistoty při výchově svého syna. Byly sice ještě chvíle, kdy bylo těžké překonat pocit, že bude na Michaela její přísnost působit nepříjemně, ale pak si vždy připomínala slova paní Pěničkové, že láska ji musí vést, aby dokázala překonat tuto domnělou nepříjemnost, neboť tím pomáhá svému synovi v poznávání zákonitostí, které působí ve Stvoření. Učí jej tak, aby byl dobrým člověkem, se kterým je druhým lidem vždy dobře. Zkrátka, Soňa se teprve nyní učila, co to znamená vychovávat a vést dítě jeho životem k dospělosti. Tím také učila i sebe samu, jak svým citem rozpoznávat, co je správné a co ne.

Pravá duchovní velikost netkví v okultních školeních, jasnovidných přijímáních či zasvěcených meditacích. Pravá duchovní velikost je umění žít čistým, prostým a smysluplným životem, prožívaným až do těch nejmenších maličkostí bez okázalé a falešné pokory.

Přijímejme tedy svůj život jako možnost rozvíjet se v člověka Bohu milého. Každá naše myšlenka a každý čin je vždy zaznamenán a není potřeba na ně nějak poukazovat před druhými lidmi. Buď byly dobré a pomáhající, a přinesly tak své ovoce i bez potřeby předvádět je druhým lidem, anebo byly jen prázdné a neužitečné a samotné předvádění je nijak neposílí.

 

Martina Š.

www.ao-institut.cz



Komentování tohoto článku je vypnuto.