Na útěku - 1.část

Napsal Zenavesvetle.cz (») 2. 8. 2011 v kategorii Příběhy pro ženy, přečteno: 923×

     Tento příběh se odehrává ve staré Anglii. Doba byla zlá – všude vládl neklid, bída, vraždy a války. Chudý lid se stěží uživil ze své malé úrody a chovu domácích zvířat. I z toho mála, které měli na obživu, museli odevzdávat značnou část šlechtě, která vládla v celé zemi a též pro její vojsko. Pokud se tento chudý lid bránil a vzpouzel, začalo vojsko vypalovat vesnice a zabavovat veškerý majetek.

     Tato zkáza přišla i do vesnice Greenwood. Byla téměř celá vypálena a mnoho lidí zavražděno. Jen někteří se stačili rozprchnout a ukrýt v nedalekých hustě porostlých lesích. Tam prchala i mladá žena Victoria se svým mužem Gordonem, který nesl v ruce jejich čtyřletou dceru Mornu.

     Běželi co nejdále do houštiny hlubokých lesů, kam se vojsko na koních již neodvážilo.

     Šaty i kůži měli rozedrané od ostnatých popínavých rostlin. Ale byli zachráněni.

     Kdyby je vojáci dopadli, čekalo by je jen další utrpení a poté možná i smrt. Ač se smrti nebáli, jelikož věděli o dalším posmrtném životě, nechtěli se dostat do spárů těch ničemníků, kterým přinášelo uspokojení pohled na mučení zneuctěných ubožáků.

     Co teď? Návrat zpět již nebyl možný. Vesnice lehla popelem, zvířata vojáci odvlekli i všechny zásoby potravin pobrali.

     Gordona dobře znali a již delší čas jim byl trnem v oku pro jeho zpupnou povahu. Kdyby se ukázali v nějaké jiné vesnici či na jiném místě, jistě by ho zatkli i s celou rodinou.

     Rozhodli se tedy, že se usídlí uprostřed hlubokých lesů. Tam se šlechta ani vojáci jen tak neobjeví. Většinou skrz některá  místa v lesích pouze rychle projížděli, ale moc se tam nezdržovali. A do hlubokých lesů nejezdili vůbec. Báli se démonů, kteří tam prý sídlí.

     Vypravili se tedy vyhledat vhodné místo, kde se budou moci usadit.

     Ušli asi hodinu cesty a narazili na říčku, která živě proudila vymletým korytem a přeskakovala kamenitý povrch. Ještě šli chvíli proti proudu až narazili na hezké místo. Byla tam mýtina porostlá travou. Všichni cítili, že jsou u cíle.

     Gordon na přespání zhotovil přístřešek z větví a vystlal ho suchou travou. Pak se vydal znovu k řece zkusit ulovit nějakou rybu či raka, jelikož si předtím všiml, že se to tam rybami pěkně hemží.

     Victorie zatím rozdělala oheň a omyla sobě i Morně několik škrábanců od trní.

     Netrvalo dlouho a Gordon přinesl dva velké úlovky, které se mu podařilo chytit v klidnější tůňce přímo do ruky. Opekli si je na ohni a pojedli.

     Takto tam žili po tři dny. Čtvrtý den se Gordon sám vypravil znovu do vypálené vesnice, podívat se, zda tam nalezne nějaké nářadí na zhotovení dřevěného příbytku a možná i jiné potřebné věci, které by se mohli hodit.

     Když dorazil na okraj lesa, posadil se do vysoké trávy a několik minut pozoroval, zda nespatří někoho, s kým by se nerad setkal. Ale zdálo se, že je vzduch čistý.

     V troskách vesnice skutečně našel několikero potřebného nářadí, také ovčí kožešinu, cáry látek a nějaké kovové nádoby. Vše pevně svázal a posadil si to na záda. Pak vykročil směrem k lesu. Cestou však zakopl o prkno a pod ním objevil poklad. Byl to roztržený pytel s obilím. Velice se zaradoval.

     Pytel  vyspravil a znovu do něj posbíral všechna obilná zrna. Ale všechny ty věci i s těžkým pytlem zrní by sám neunesl. Zhotovil si tedy nosítka na která vše připevnil a vlekl je za sebou.

     Prodíral se znovu trnitým lesem, když v tom uslyšel podivné zvuky.

     „Co to může být? Nějaké zvíře, ale jaké?“ Šel tedy  po zvuku.

     Když se více přiblížil, tak poznal, co je to za zvíře. Z houští vyběhla zatoulaná koza. Mečela, protože měla vemínko nalité mlékem, které jí tlačilo.

     Gordon kozu odchytil a uklidnil ji. Omotal ji kus provazu kolem krku a přivázal ke stromu. Pak vyndal jednu kovovou nádobu a kozu podojil. Měl velký hlad i žízeň, takže všechno nadojené mléko vypil. Pak se opět vydal i s kozou k jejich novému domovu, kde na něho čekala jeho žena s dcerou.

     Měly velkou radost z objevů, které Gordon přinesl. Hlavně z obilí, které se rozhodli zasít na místě, kde byla travnatá mýtina, ač nevěděli, zda se mu v těchto oblastech bude dařit. Také měly radost z kozy, která jim bude poskytovat mléko a z něj také sýr.

     Gordon hned druhý den začal se stavbou dřevěné chýše. Byl šikovný, takže mu šla práce dobře od ruky a za nedlouho byl jejich nový dům hotový.

 Vesnice-chudy-lid

Takto tam přebývali v lesích odtrženi od lidské společnosti. Uplynuly již tři roky od doby, kdy byla jejich vesnice vypálena a oni museli prchnout.

     Velice se sblížili s přírodou, poznali její dokonalé zákonitosti a začali vídávat přírodní bytosti a komunikovat s nimi. Bytosti neměly hmotná těla, ale jemná jako záře světla. Avšak tím, že žili v naprosté blízkosti s divokou přírodou ničím nerušeni, postupně se jim otevíralo jemné vnímání i jemný zrak a tím pak mohli tyto bytosti vidět.

     Díky tomu měli také vždy bohatou úrodu i v takovýchto drsných podmínkách. Také byli vždy včas varováni, když se blížilo nějaké nebezpečí.

     Společnost ostatních lidí, jim příliš nechyběla. Měli vždy dostatek práce, kterou museli zvládnout, aby v těchto divokých podmínkách dokázali přežít. V rodině vládla harmonie a láska. Mohli se na sebe vždy spolehnout a nikdy se nehádali. To také kvůli bytostným přátelům, kteří se stali jejich pomocníky a dělali jim v těchto končinách jedinou společnost. Všimli si totiž, že když náhodou někdo z nich měl jen špatnou náladu či nepříliš pěkné myšlenky, bytostní od nich prchali pryč. A když se jich pak tázali, proč jim to vadí, odpověděli, že jim je ta nepěkná myšlenková  forma velice nepříjemná a cítí ji po celém jejich těle. Za to prý krásné lidské myšlenky jim dělají velice dobře.

     Jelikož nechtěli odehnat své jediné přátelé a pomocníky, snažili se tedy jen o hezké myšlenky  i slova. Zpočátku si na to museli dávat pozor a kontrolovat se, ale po nějakém čase se to stalo jejich přirozeností a již nebylo třeba, aby se hlídali.

     Náhle však nastala doba a všem třem se začalo stýskat po lidské společnosti. Hlavně malé Morně. Vzpomínala na své malé přátelé z vesnice, se kterými si ráda hrála. Již si nemohla rozpomenou na společné prožitky a hry, ale vybavil se jí ten pocit štěstí a radosti, který mívala ve společnosti těchto dětí. Také se jí zjevovaly tváře lidí, které ve vesnici žili a byli k ní vždy milí a laskaví.

     Rozhodli se tedy, že až bude vhodná doba, kdy nebudou mít mnoho práce a bude příznivé počasí, vypraví se do nejbližší vesnice, o které měli pouze tušení ve kterých místech se nachází. Avšak nebáli se, že zabloudí a vesnici nenajdou. Měli přece bytostné pomocníky, kteří jim rádi cestu ukáží.

     Jednoho večera se však přihodila zvláštní věc. Všichni již leželi na postelích, ale ještě nespali. Z venku se ozývaly podivné zvuky. Jako kdyby někdo obcházel jejich stavení. Všichni zpozorněli. „Že by to bylo nějaké zvíře? Ale kudy by se tam dostalo? Okolo srubu měli přece postavený ochranný plot.“

     Gordon vzal opatrně kuš, kterou si zhotovil na lov zvěře a potichu se vykradl ven. Rozhlížel se kolem, ale nikoho nespatřil. Opatrně tedy obcházel stavení.

     Náhle spatřil nějakého muže naproti sobě. Oba dva se navzájem polekali. Zachovali však klid a ani jeden z nich ze sebe nevydal ani hlásku.

     Gordon stál naproti muži s nabytou kuší v ruce a muž zase s nastavenou dýkou. Když se však na sebe více zadívali, po chvíli se změnil napjatý výraz jejich tváří na úsměv, až vypukl v radostný smích. Oba muži se poznali. Záhadný muž byl nejlepší Gordnův přítel z vesnice, kde předtím žili.

     Když Victorie s Mornou zaslechly smích a vřelé vítání, vyběhly zvědavy ven.

     Victorie stála v úžasu, koho to spatřila. A malá Morna se hned rozeběhla k muži, aby ho objala. „Strýčku Mungo! Jsem tak ráda, že tě vidím.“

     Muž uchopil do rukou malou dívku a svými silnými pažemi ji vyzvedl, aby si ji lépe prohlédl.

     „Morno, ty jsi ale vyrostla.“ Řekl s podivem.

     Po vřelém přivítání pozvali Munga do svého příbytku. Měli si toho mnoho co vyprávět.

     Mungo též hovořil o zajímavé cestě k jejich obydlí. Jak se vypravil na lov a cosi ho táhlo do míst, kam nikdy nechodí. Říkal si, že ho asi táhne jakýsi vnitřní instinkt a jistě natrefí na místa plná zvěře. Ale ušel dlouhou cestu a stále nic. Nechtěl se však vzdát, proto se rozhodl v cestě pokračovat. Šel a šel, až se náhle ocitl v těchto místech u jejich obydlí.

     Vyprávěl také, že žije na samotě v lese a živí se lovem zvěře. Kožešinu a maso dodává do nedaleké vesnice a za to pak od nich dostane jiné potraviny.

     Říkal též, že cesta od jeho obydlí k nim mu trvala dva dny.

     Victoria s Gordonem mu na oplátku vyprávěli  o jejich životě a také o jejich nedávné touze setkat se s lidmi.

     Mungo tedy pochopil: „Ach tak, to vy jste mě přivolali. Za vámi mě ten vnitřní hlas vedl.“

     Nejraději by si vyprávěli celou noc až do rána z té radosti, že se opět vidí, ale únava je přemohla a usnuli.

     Druhý den se rozhodli, že se vypraví s Mungem do nejbližší vesnice. Vše zabezpečili, zabalili si potřebné věci na cestu a vyrazili. Kozu vzali pro jistotu sebou. Hrozilo jí nebezpečí, že by jí mohlo ulovit nějaké hladové dravé zvíře.

     Morna byla šťastná a ani trochu jí nevadilo, že je cesta náročná. Šla by nejraději i přes noc, jen aby již byla mezi lidmi.

     Třetího dne doputovali do vesnice. Vesničané je vřele přivítali a hned jim nabídli malé občerstvení. Victoria a Gordon mezi vesničany dokonce poznali i některé obyvatelé z jejich vypálené vesnice. To bylo radosti, že se opět vidí. Mnozí je považovali již dávno za mrtvé. I Morna se vřele přivítala se svým malým přítelem se kterým si před třemi lety hrávala. Provedl ji vesnicí a ukázal jí všechna zvířata, které tam měli. Mornu nejvíce zaujal krásný černý kůň. Ve vesnici, kde před tím žila, nikdo žádného koně neměl. Setkala se s nimi vždy jen při nepříjemných situacích, kdy se na nich přihnali vojáci, kteří přinesli jen zkázu. Ale říkala si, že za to ta zvířata nemohou. A tento kůň byl opravdu nádherný. Takového neviděla ani u žádného z vojáků.

     Malý Villiam – tak se chlapec jmenoval, říkal, že k nim odkudsi přišel. Vesničané se rozeběhli po okolí a hledali majitele, ale široko daleko nikoho neobjevili. Tak u nich zůstal. Žije prý u nich již rok, ale všichni si myslí, že ho jednoho dne vojáci stejně odvedou.

     Morna se zamyslela a pak se zeptala: „ A kdo se o něj stará?“

     Villiam jí odpověděl, že vlastně všichni a všem pomáhá při práci na polích, ale přesto se lidé strachují o to, co se stane, až ho u nich šlechta či vojáci objeví. Kdo ví komu patřil. A dost možná je obviní z krádeže.

     Morně náhle zajiskřily oči a běžela za otcem, aby mu pověděla vše o tom černém záhadném koni. Otec z jejího líčení hned pochopil, že by si ho Morna nejraději odvedla sebou.

     Gordon nejprve nesouhlasil, ale pak si uvědomil, že by pomohl obyvatelům zbavit se těžkého břímě a jim by se cesta do vesnice mnohem zkrátila a zpříjemnila. A když by potřebovali vesničané vypomoci například s oráním polí či s taháním dřeva z lesa, mohl by přijet.

     Podal tedy tento návrh vesničanům a všichni bez protestů souhlasili.

     Druhý den ráno odcestovali ke svému obydlí i s koněm. Kůň neměl žádné jméno, tak ho Morna pojmenovala. Protože největší zásluhu na tom, že se o koňovi dozvěděla, měl její přítel Villiam, dala mu jméno po něm, ale zkrácené, aby si je nepletla. Začala mu tedy říkat Vill.

     Za nedlouho jim však přibyli ještě dva další zvířecí přírůstky. Jejich koza se ve vesnici seznámila s jedním kozlíkem a tak se jí narodila dvě kůzlátka.

     Vesnici nyní navštěvovali častěji. Většinou jezdil Gordon s Mornou. Do vesnice dováželi také sušené ryby a jak Gordon slíbil, vypomáhal s koněm. Za to si vždy na oplátku vybral nějaké potřebné věci.

     Tento způsob života jim vyhovoval. Byli chráněni před nebezpečím a zároveň měli styk s lidmi.

     Tak plynul čas a Morna dorostla v mladou krásnou dívku. Dovršila již sedmnáctého roku.

     Často teď odbíhala do samoty a snila své sny. Představovala si, že je vznešená bohatá paní, nosí krásné vyšívané šaty a o nedělích navštěvuje nádherně zdobenou kapli, kde je to nejvyšší spojení s Bohem a kde smí vyslechnou přenádherná slova od skutečného kněze. A on jí potom dá požehnání, kterým ji celou zalije zářivým světlem. Ona před ním poklekne s děkovnou modlitbou a jistě ucítí něco přenádherného, co zde v lese nikdy nemůže prožít.

     A také, že její manžel  je hrdý a čestný muž, který ji zahrnuje úctou a láskou a ona mu ji opětuje.

     Byly to však pouze sny. Když se podívala na svůj život, bylo jí jasné, že se ty její sny niky nemohou uskutečnit.

     Cítila se šťastná, to ano, ale její nitro stále toužilo po nějakém větším poznání a jiném životě, než se schovávat uprostřed lesů a starat se pouze o obživu. Ale nevěděla, jak by to mohla uskutečnit a kam by se měla vydat. Vždyť byla tak málo světa znalá.

     Zde přece měla vše, co bylo jejímu srdci blízké – rodiče, přátelé, nádhernou přírodu s milými bytostnými opatrovníky i věrného poslušného koně. Přesto ji její touha a sny nenechávaly mnohdy ani usnout. Avšak ráno vždy vystřízlivěla z opojení svých krásných snů a pustila se do své každodenní práce.

     Jednoho dne odjela Victoria s Gordonem do vesnice a Morna zůstala sama doma. Šla právě pro vodu k řece, když v tom uslyšela zvuky svědčící, že se někdo přibližuje k jejich obydlí.

     Schovala se do porostu malých stromků a vyčkávala, co se bude dít.

     Z houštiny se vynořil jakýsi jezdec na koni. Byl to zřejmě nějaký bohatý muž, jelikož byl oděn do oděvu, které nosila pouze šlechta. Na koni však neseděl, ale téměř ležel.

     Po chvíli se z koně svalil na zem. Snažil se vstát, ale moc se mu to nedařilo. Byl zřejmě zraněný.

     Zvolal: „Je tu někdo?!“

     Když se nikdo neozval, zkusil to znovu. „ Tak je tu někdo?! Potřebuji pomoct. Jsem zraněný.“

     Morna tedy vylezla ze svého úkrytu a šla se podívat na raněného muže.

     Oba se ostýchavě pozdravili. Morna zavedla jeho koně do ohrady a pak se postarala o muže. Dovlekla ho do domu a uložila na lůžko. Zjistila, že má několik nepěkných odřenin, modřin a zlomenou nohu. Vše mu ošetřila tak, jak nejlépe uměla.

     Muž ji stále pozoroval. Mladá dívka se mu moc líbila. Byla sice oděna do prostého šatu, ani žádné vzácné šperky neměla, jak tomu byl navyklí u žen v jeho blízkém okolí, ale její tvář byla líbezná, oči jako čisté modré tůně a pohyby ladné podobající se víle.

     Její jemné ruce, jako by tišily pálivou bolest otevřených ran. Ač byl raněn, cítil se blaženě jako ještě nikdy ve svém životě. Nikdy nepoznal tak půvabnou dívku. Nebyla to však jen fyzická krása, která ho přitahovala, protože krásných dívek znal mnoho a možná i krásnějších, než byla tato dívka. Bylo to něco, co zářilo z jejího nitra a prostupovalo celým jejím tělem.

     Několikrát se na něj usmála. Byl to ten nejkrásnější a nejvlídnější úsměv, jaký kdy směl spatřit.

     V takovéto laskavé péči téměř beze slov přečkal mladý muž až do rána druhého dne.

     Když se ráno probudil, v místnosti nikdo nebyl. Chtěl se postavit, ale jeho zraněná noha mu to nedovolila. Pocítil prudkou bolest, znovu padl na lůžko a zasténal.

     V tom vstoupila Morna a jemným hlasem pravila: „Co to děláte? Ještě nemůžete chodit. Musíte teď čekat, až se Vám alespoň trochu rána zahojí.“

     Muž se podíval na dívku a odpověděl: „Ale já se musím vrátit. Budou mě hledat.“

     Pak se znovu pohodlně položil na lůžko a pokračoval: „Víte, chtěl jsem si zkrátit cestu domů přes les. Již zapadalo slunce a tak jsem chtěl být doma co nejdříve. Jenže ve skalách se mému koni smekla noha. Já jsem z něho spadl a skutálel se ze strže dolů. Ležel jsem tam v bezvědomí téměř až do rána. Dalo mi potom velkou námahu, než jsem se vyškrábal nahoru. Naštěstí mi neutekl kůň. A  po chvíli jízdy jsem se ocitl zde.“

     Na okamžik se zamyslel a potom se zeptal: „ A co Vy tu děláte, uprostřed hlubokých lesů? Žijete tu sama?“

     Morna ostýchavě odpověděla: „ Ne, žiji tu s rodiči, ale šli do vesnice pro nějaké zásoby. Vrátí se dnes večer.“

     Muži však její odpověď nestačila a tázal se dál: „Proč tedy nežijete ve vesnici, ale zde? Schováváte se snad?“ A podíval se na Mornu trochu podezíravě.

     Morna se jeho otázky trochu polekala, ale odpověděla: „Naši vesnici vojáci vypálili. Jsme tu, aby se nám to nestalo znovu.“

     Muž se lehce výsměšně pousmál a řekl: „No, asi k tomu vypálení měli nějaký důvod.“

     V jemné dívce však náhle vyvstal vzdor a odvětila: „Jediný důvod byl ten, že nás chtěli sedřít z kůže. Vždyť bychom vyhladověli. A to se vesničanům nelíbilo, proto začali protestovat, avšak beze zbraně. Za tento protest pak z naší vesnice nezbylo nic.“

     Muž se posadil, uchopil dívku pevně za ruku a spustil: „Chcete se snad vzpírat  zákonům?!“

     Její útrpný pohled však hned uklidnil jeho emoce a hlas se mu zmírnil. „ Promiňte, omlouvám se.“ Pak její paži pustil.“

     Morna raději odvedla hovor jinam. „Uvařím Vám něco k jídlu. Dáte si polévku a ryby?“

     Muž přikývl a pak ještě dodal: „Jmenuji se Cameron. A Vy?“

     „Já jsem Morna,“ odpověděla.

     Večer přijel Gordon s Victorií. Překvapení, které na ně doma čekalo, se jim ani trochu nelíbilo. Tušili, že jejich poklidný život skončil. Takový muž jistě o jejich lesním sídle nepomlčí. Navíc lesy patří šlechtě a s nimi i veškerá zvěř, kterou Gordon lovil.

     Když u nich Cameron pobyl již nějaký čas, všimli si, že se s ním Morna příliš přátelí. A také si všimli jejich vzájemných láskyplných pohledů a to se jim už vůbec nelíbilo. Snažili se proto Mornu upozorňovat na jeho původ, aby si snad nedělala nějaké naděje. Ale marně. Morna byla mladým krásným mužem zcela okouzlena. Vyprávěl ji o svém domově a svém životě mezi šlechtou. Náhle se Morně změnil pohled na tyto lidi. Říkala si, že všichni zřejmě nebudou tak špatní, jak si myslela.

     Jednoho dne spatřili rodiče Mornu v Cameronově náruči. Gordon se velice rozzlobil a požádal Camerona, aby opustil jejich obydlí. Cameron již vyzdravěl, takže to bylo možné. Souhlasil a slíbil, že za svítání odjede.

     Opravdu brzy ráno odjel, ale ne sám. Odvezl sebou i Mornu. Rodiče od ní našli pouze dopis ve kterém stálo:

     „Milí a mému srdci drazí rodiče,

nezlobte se na mě, že vás opouštím. Jdu za svým srdcem.

     Vždy jste mi říkali, že si mám najít muže, kterého budu milovat a který bude milovat mne. Také,  že je mezi manželi velice důležitá láska a úcta. A to vše jsem nalezla u Camerona.

     Vím, že nemáte šlechtu rádi a že vám mnohokrát tito lidé ublížili, ale Cameron takový není. Myslím, že i mezi šlechtou jsou lidé čistého srdce.

     Kdybyste cokoliv potřebovali nebo se cokoliv přihodilo, pošlete mi vzkaz na Nordstounské panství.

     S láskou

                                                                                                Morna

Konec 1.části

Převzato : www.ao-institut.cz



Komentování tohoto článku je vypnuto.