Příběh srdce – 1.část

Napsal Zenavesvetle.cz (») 8. 7. 2013 v kategorii Příběhy pro ženy, přečteno: 1483×

 

Zámek ozářilo ranní jarní slunce. V jeho jasu zámek bělostně zářil a zahrady byly pokryty pestrobarevnými květy. Z malé fontánky uprostřed jezírka tryskala voda a třpytila se jako drahokamy.

 

Mladá žena Susan rozhrnovala těžké závěsy na zámeckých oknech. U jednoho okna se zastavila a pohlížela do zahrady. Zahradou projížděl muž na koni. Dívala se, jak pokračuje dál přes pastviny, až se ztratil v houštině lesů.

 

Vtom zazněl přísný hlas: "Susááán, co civíš do toho okna?! Nemáš co na práci? Doufám, že mám již nachystanou snídani?"

 

Mladá žena se uklonila: "Ano, paní, samozřejmě. Vše je přichystáno jako obvykle." Pak lehkým krokem odkráčela z pokoje.

 

Starší nastrojená dáma se na ni opovržlivě ušklíbla, ale pak se dál věnovala úpravě svého vzhledu.

 

Zrovna jako v okamžiku, kdy na zahradě trhala květiny, kterými chtěla ozdobit zámecké vázy. Zdobení květinami byla její oblíbená činnost...Susan na zámku pracovala již tři roky jako služebná. Práce se jí velice líbila. Jen její srdce ji nechtělo poslouchat. Zrovna jako v okamžiku, kdy na zahradě trhala květiny, kterými chtěla ozdobit zámecké vázy. Zdobení květinami byla její oblíbená činnost. Zahradník ji vždy ponechal, aby sama zvolila květy.

 

Náhle však zaslechla za sebou dusot koňských kopyt. Když se otočila, spatřila jezdce na koni, který jí podával červený tulipán.

 

"Ten je pro vás."

 

Susanino srdce se rozbušilo a tvář se začala podobat červenému tulipánu. Nesměle poděkovala, pak se otočila a dělala, že pokračuje v práci.

 

Když však muž odjel, opřela se o strom a zhluboka přivoněla k darované květině. Pak zavřela zasněně oči.

 

Náhle ji však vyrušil zahradníkův hlas. "Není vám něco? Neudělalo se vám nevolno?"

 

Susan to okamžitě vytrhlo z jejího snění. "Ne, ne, kdepak, jsem v pořádku. Jen mě asi trochu omámila ta krásná vůně a na chvíli jsem se zasnila."

 

"Ach tak, no jo, jaro a mládí," zasmál se zahradník a odešel.

 

Susan se opět pustila do trhání květin.

 

Když při večeři obsluhovala u stolu, dostala potají do rukou od mladého pána lístek. Znovu se jí rozbušilo srdce a rozklepaly ruce. Málem rozlila polévku při nalévání. Všimla si toho i stará dáma. A to se ví, že nezůstala u mlčení. S kritikou a nadávkami nikdy nešetřila.

 

Susan pevně sevřela své rty a slzy měla na krajíčku. Toho si však všiml mladý pán. Proto se Susan zastal.

 

"Matko, nemusíte to tak přehánět. Vždyť se nic nestalo."

 

Stará dáma tedy zmlkla.

 

Susan potichu zašeptala: "Děkuji." A odešla.

 

Na chodbě si stoupla do výklenku, ještě se rozhlédla, zda nikdo nejde, a počala číst cedulku.

 

"Milá Susan, přijďte dnes večer v deset hodin do mého pokoje. Rád bych vám něco důležitého pověděl. Ale o této návštěvě se raději nikomu nezmiňujte. Budu se těšit. Jean."

 

Susan byla od přečtení dopisu jako na trní. Ještě tolik povinností musela zvládnout...

 

Pak ale přišla desátá hodina a Susan se opatrně vkradla do pánova pokoje. Hlídací služba u jeho pokoje dělala, jako že ji vůbec nevidí.

 

Jakmile vstoupila dovnitř, Jean ji uchopil do náruče a vášnivě ji políbil. Susan to vůbec nečekala. Nevěděla, co má dělat, ani co říci.

 

Pak Jean spustil: "Susan, miluji tě. Trvá to již tak dlouho. Nemohl jsem to již vydržet. Vím, že i ty ke mně něco cítíš. No, řekni, že je to pravda!"

 

Susan opatrně vyklouzla z Jeanovi náruče a pravila: "Ach, ano, je to tak. Ale pane, vždyť já jsem jen služebná. Co by tomu řekla vaše matka? Ne, to nejde."

 

Jean ji však znovu uchopil do náruče. "A proč bychom se tím měli trápit, že já se narodil jako boháč a ty ne. Láska se přece nedívá na bohatství a společenské postavení."

 

Pak se na Susan zadíval tak okouzlujícím pohledem a zašeptal: "Prosím, zapomeň teď na to, kdo jsem. Jsem pouze Jean, muž, který tě miluje." A znovu Susan políbil.

 

Tentokrát mu již Susan neodolala.

 

Jejich vztah však touto nocí neskončil. Pokračoval dále, ač stále v tajnosti. Jeanova matka však začala mít podezření. Pozorovala jejich vzájemné usměvavé pohledy a vlídné chování.

 

Jednoho večera, kdy Susan přišla opět za Jeanem do jeho komnaty, oznámila mu závažnou novinu. "Jeane, nevím, co budeme dělat. Čekám dítě."

 

Jeana to nejprve hodně překvapilo. Ale pak Susan objal a řekl: "Oznámím to matce a vezmu si tě za ženu."

 

Susan měla velkou radost z Jeanovy odpovědi.

 

Náhle se však otevřely dveře a do pokoje vešla Jeanova matka. Uviděla Susan a Jeana v objetí.

Pak následoval výbuch a z matčiných úst šlehaly plameny.

 

Jean se jí však postavil. "Matko! Chci si tuto ženu vzít za ženu. Čekáme spolu dítě."

 

Tato zpráva však starou dámu rozzuřila ještě více. Zavolala stráže a nechala zavřít Jeana v jeho pokoji. Susan pak odvlekla do její komůrky pro služebné.

 

Tam přikázala: "Zabal si své věci a okamžitě opusť tento zámek!"

 

Susan s pláčem tedy balila své věci. Potom však poklekla před starou dámu a prosila ji: "Prosím, paní, nevyhánějte mě. Kam teď půjdu? V mém stavu mě nikde nezaměstnají."

 

Starou dámu však žádný prosík neobměkčil a odpověděla: "Na to jsi měla myslet dříve. A Francie je snad dost velká na to, abys měla kam jít, ne?!"

 

Nešťastná Susan tedy odcházela se svým rancem pryč.

 

Paní ji však ještě zastavila, vrazila jí do ruky vak s nějakými penězi a přísně pravila: "Tady máš něco na cestu, ale nebudeš nikde vykládat, že to dítě máš s Jeanem, rozumíš!? Pokud se něco takového dozvím, tak si mě nepřej! A teď už jdi."

 

Susan vešla do tmy. Povzdechla si, neboť nevěděla, kudy se má v tuto noční dobu vydat. Náhle však její oči spočinuly na zahradním altánu. "To je nápad, dnešní noc přečkám tam a zítra za svítání vyrazím na cestu."

 

Dlouho nemohla však usnout. Hlavou se jí honily různé myšlenky. Myslela na Jeana, zda ho ještě někdy spatří a zda on někdy bude moci spatřit své dítě. Bylo jí velice úzko. Usnula až nad ránem.

 

Ráno ji v altánu objevil zahradník a velice se podivil, proč Susan přespává zde. Když však uviděl Susaniny červené oteklé oči od pláče, pochopil, že se něco přihodilo.

 

"Susan, co se stalo?"

 

Ale Susan se zdráhala odpovědět. "Na nic se mě, prosím, neptejte. Musím odejít, ale nebojte se o mě. Jen bych vám ještě za všechno ráda poděkovala." Pak podala zahradníkovi ruku na rozloučenou a vydala se na cestu.

 

Zahradník měl Susan nejraději z celého služebnictva. Cítil se skoro jako její otec, jelikož žádné děti neměl a Susan zase neměla rodiče. Proto mu bylo teď velice líto, že odchází. Přemýšlel, co by měl udělat a jak jí pomoci. Avšak nemohl na nic přijít a Susan již zmizela.

 

Šla po lesní cestě a prozpěvovala si svou oblíbenou píseň. Vtom uslyšela rachot kol blížících se vozů. Byl to kočovný cirkus. Lidé od cirkusu jí nabídli, že se může s nimi svézt do města, kam právě mířili.

 

Susan jim vyprávěla svůj příběh. Cirkusáci se nad ní slitovali a nabídli jí, že nějaký čas může putovat s nimi. Za stravu bude dělat vše, co bude potřeba. A Susan souhlasila.

 

Putovala s nimi již půl roku. Jezdili od města k městu a od vesnice k vesnici.

 

Zalíbila se i jednomu mladému žonglérovi. Jmenoval se Scot. Pocházel ze smíšené rodiny Angličana a Francouzky. Nevadilo mu ani to, že Susan čeká děťátko.

 

Jednoho dne ji požádal o ruku. "Susan, prosím, vezmi si mě za muže. Budu dělat otce i tomu maličkému, které se má narodit. Jako kdyby bylo moje vlastní. Postarám se o vás."

 

Susan to překvapilo. Zvažovala, zda se má za Scota provdat. Scot byl hodný, pohledný mladý muž. Byla by zaopatřená ona i její dítě. Rozum by řekl ano, ale srdce patřilo stále Jeanovi. Nedokázala by Scota milovat, když musela stále myslet na Jeana. Co když se jednoho dne opět setkají... To nemůže být přece vdaná.

 

Scotovu nabídku tedy odmítla.

 

Brzy nastala krutá zima. Obtížně se jim putovalo po kraji. Cesty byly často zaváté, proto mnohdy uvízli v závějích uprostřed lesů. Sužoval je hlad a zima.

 

Jednoho večera po dlouhé útrpné cestě dorazili do malého městečka. Bylo to tři dny před Vánoci. Rozhodli se, že se tam usídlí na nějaký čas. Alespoň přes svátky.

 

Susan napadlo, že by místo cirkusového představení mohli zahrát divadelní představení o Ježíšově narození. A tak hned druhý den večer hráli.

 

Na představení přišlo mnoho lidí a mělo velký úspěch. Podařilo se jim po dlouhé době vydělat větší množství peněz. Proto se jim zvedla také nálada a udělali si společně hezký štědrý večer.

 

Avšak ještě toho večera na Susan přišly bolesti. Nikdo to neočekával, jelikož dítě mělo přijít na svět až za měsíc. Ale děťátko již nechtělo čekat a dralo se na svět.

 

Půl hodiny před půlnocí porodila Susan překrásnou holčičku. Byla velice drobná, ale zdravá. Susan jí dala jméno Amélie.

 

Další divadelní představení bylo i s živým děťátkem. Proto mělo ještě větší úspěch nežli to první.

 

Po Novém roce se cirkusáci rozhodli, že budou putovat dál. Většina však odmítla brát sebou Susan s tak malým dítětem. Kdyby měli opět nějaké potíže na cestách, nemuselo by dítě přežít. Ani výdělky neměli příliš velké na to, aby uživili matku s dítětem.

 

Doporučili jí tedy, aby si vyhledala nějaké ubytování ve městě.

 

Susan se to zanedlouho skutečně podařilo. V jednom hostinci jí byl nabídnut malý podkrovní pokojík. Nabídli jí také práci - úklid celého domu. A za to dostane ubytování zdarma a jedno jídlo denně. Susan to s radostí přijala.

 

Čas plynul a Susan s Amélií stále pobývaly na stejném místě...

 

Čas plynul a Susan s Amélií stále pobývaly na stejném místě. Amélie však dorostla již v desetiletou dívku.

 

Susan se snažila shánět ještě nějakou práci, jelikož se musela starat o Amélii a za úklid žádné peníze nedostávala. Práci však sehnala vždy jen na krátký čas. Když bylo nejhůře, musely chodit i žebrat.

 

Jednou, bylo to druhou adventní neděli před Vánoci, stály před kostelem, aby vyžebraly nějaké peníze od lidí, kteří odcházeli z nedělní mše.

 

Náhle Susan uslyšela povědomý hlas. Otočila se proto ke kostelu. V ten moment ji polila horkost po celém těle, srdce se jí prudce rozbušilo a stála tam v němém úžasu. Byl tam Jean s nějakou ženou a hovořili s farářem.

 

Susan by se k němu nejraději hned rozeběhla a objala ho. Pak si však uvědomila svou situaci, pohlédla na svůj šat a zastyděla se. Místo toho zahalila ještě více svou tvář do šálu a sklonila hlavu, když kolem nich Jean se ženou procházeli.

 

Jean se zastavil u Amélie, usmál se na ni a zeptal se jí na jméno. Pak jí vhodil pár mincí do klobouku a popřál hezké Vánoce.

 

Žena ho však chytila za paži a odtáhla ho s nevlídným komentářem. "Nezahazuj se s tou chátrou. Než aby šly pracovat a vydělávat, tak tady raději postávají a loudí. Já být tím farářem, tak je odtud ženu. Kdoví, jaké mají nemoci."

 

Pak nastoupili do kočáru a odjeli.

 

Susan v tu chvíli myslela, že jí pukne srdce. Rozplakala se.

 

Amélie si toho všimla a hned se otázala: "Maminko, co se vám stalo? Proč pláčete? Kvůli té ženě? Protože nás tak urazila? Ale podívejte, kolik peněz jsme dostali od toho muže…"

 

Susan jen zavrtěla hlavou a plakala dál. Amélie stále nechápala. "Tak co se stalo? Vy ty boháče znáte?"

 

Susan přikývla, a pak ze sebe vysoukala: "Byl to ... byl to Jean, tvůj otec."

 

Amélie otevřela pusu dokořán, ale nevěděla, co na to říci. Jen se dívala chvíli na matku, a pak zase na darované mince. Dobře znala matčin příběh. Matka jí ho před třemi roky vyprávěla, když stále Amélie škemrala, aby jí vyprávěla o jejím otci.

 

Po chvíli se Amélie vzpamatovala z překvapení a řekla: "Mami, proč jste na něho nezavolala? Proč jste za ním nešla? Určitě by se o nás postaral. Mohli bychom být šťastná rodina."

 

Susan si otřela slzy a odpověděla: "To není tak jednoduché. Vždyť se na nás podívej, jak vypadáme - jsme žebračky. A nic o něm nevím. Třeba je ženatý s tou ženou. A pokud žije ještě jeho matka, nikdy by nás nepřijala. Jen bych mu zkomplikovala život. A to nechci. Jsem vděčná za to, že jsem ho mohla ještě jednou alespoň vidět. Moc se nezměnil. Má stále stejně krásný úsměv."

 

Amélii se však matčina odpověď nelíbila. "Úsměv? Mě se zdál tedy dost smutný. Jistě není šťastný. Usmál se pouze jedenkrát, a to na mě. Maminko, prosím, musíme něco udělat. Pokusíme se o něm alespoň něco dozvědět."

 

Amélie na matku stále naléhala. Susan se pak podívala na faráře, který stál před dveřmi kostela a loučil se s odcházejícími lidmi. Napadlo jí, že by snad on mohl o Jeanovi něco vědět. Rozmlouvali spolu vždy docela přátelsky.

 

Šla tedy za farářem.

 

"Pane faráři! Já…" Susan to přišlo náhle hloupé.

 

Farář se na ni chvíli díval a když Susan nic neříkala, zeptal se: "Potřebujete něco, Susan? Chcete jít ke zpovědi?"

 

Susan zavrtěla hlavou. "Ne, to ne. U zpovědi jsem nedávno byla. Ale chtěla jsem se vás na něco zeptat. Teď mi to však přijde hloupé."

 

Ale farář se na Susan vlídně usmál a pravil: "Jen se ptejte. Budu-li znát odpověď, odpovím vám."

Susan se tedy zhluboka nadechla a zeptala se: "Znáte dobře toho bohatého muže, se kterým jste rozmlouval? Víte, kdysi jsem u nich sloužila, a tak bych ráda věděla, jak se jim daří."

 

Farář se však místo odpovědi otázal: "A proč jste se jich na to nezeptala sama?"

 

Susan stydlivě sklonila hlavu. "No, já… Já nevím, zda by se pan Jean chtěl bavit se žebračkou. Ta žena na nás nepohlížela příliš vlídně. A stejně mě ani nepoznal. Možná si již na mě nepamatuje."

 

Pan farář tedy počal vyprávět. "Ta žena byla jeho manželka. Je podobná matce pana Jeana. Také je hodně dominantní. Jeho matka již před třemi roky zemřela. Pan Jean je spíše po svém otci. Také byl takový klidný a vlídný. Myslím, že mají se svým otcem i stejný osud. Také se ženil z donucení. Oddával jsem pana Jeana, ale myslím, že není v manželství šťastný, ač bych mu to přál. Ale byl pod nátlakem své matky. Jeho žena byla velice bohatá. A teď měli cestu kolem, tak se tu zastavili. Pan Jean nám chtěl věnovat nějakou částku na opravu kostela, ale jeho žena s tím moc nesouhlasí. Tak uvidíme, jak se dohodnou…"

 

Susan panu faráři poděkovala. Bylo jí z jeho vyprávění úzko. Potom se rozloučila a odcházela. Pod schody na ni netrpělivě čekala Amélie.

 

Pak se však náhle otočila a spěchala zpět za farářem.

 

"Pane faráři!" zavolala.

 

Farář se otočil a Susan k němu došla.

 

"Pane faráři, prosím, kdybyste opět viděl pana Jeana, pozdravujte ho ode mne. Třeba si vzpomene," řekla nesměle a odešla.

 

Amélie od té doby stále naléhala na matku, aby se vypravily na zámek. Ale Susan to odmítala. Zakázala Amélii o tom hovořit. Chtěla na Jeana zapomenout.

 

Od té události uplynulo již dva a půl roku.

 

Bylo horké léto. Susan a Amélie pomáhali sušit seno jednomu statkáři. Susan se v jednu chvíli zamotala hlava. Udělalo se jí z toho slunce nevolno. Statkář ji proto poslal domů odpočinout a řekl, ať přijde až na večer shrabávat seno do kopek. Amélie však zůstala na poli.

 

Doma hostinský Susan oznámil, že na ni v jejím pokoji čeká nějaký muž. Nedal se prý odbýt.

 

"Aha, to bude asi Scot," říkala si. Slyšela totiž, že do města přijel cirkus. Ráda se s nimi opět uvidí.

 

Jenže se mýlila. Když otevřela dveře, stál tam Jean.

 

Oba se k sobě ihned bez přemýšlení vrhli. Objali se tak pevně, jako kdyby se již nechtěli nikdy pustit. Susan vytryskly slzy štěstím.

 

"Jeane, jak si mě našel?" divila se Susan.

 

"Pan farář mi řekl, že má vyřídit pozdrav od Susan. Hned jsem věděl, že tě musím vyhledat. Farář mi tedy na moje naléhání prozradil tvé bydliště. Již se tě nevzdám. Chci být s tebou."

 

Susan si však vzpomněla, že je ženatý. Proto se otázala: "A co tvá žena?"

 

Jean se trochu zarazil, ale pak pravil: "Odejdu od ní. Nemiluji ji, ani si jí nevážím. Je horší než má matka."

 

"A půjde to, neublíží ti to? Nechci, aby ses kvůli mně vzdával svého majetku," obávala se Susan.

 

Jean však odpověděl: "Nechci žít ve zlaté kleci. Chci prožívat lásku a radost." Pak si vzpomněl: "A kde je vůbec naše dítě? Je to dívka nebo chlapec?"

 

Susan mu vyprávěla o Amélii, jak se narodila na štědrý večer. Také o cirkusu a celém jejím dosavadním životě.

Ilustrace : ©Daniel Gerhartz




Komentování tohoto článku je vypnuto.