Příběh srdce – 2.část

Napsal Zenavesvetle.cz (») 17. 7. 2013 v kategorii Příběhy pro ženy, přečteno: 930×


 

Večer se Jean setkal i s Amélií. Amélie byla přešťastná, že se konečně setkala se svým otcem. Velice se jí líbil a Jeanovi se moc líbila Amélie.

 

Přespal u nich do druhého dne. Slíbil, že zařídí vše potřebné a vrátí se pro ně. Dal jim prozatím nějaké peníze, aby nemusely žebrat.

 

Všichni tři byli velice šťastni ze shledání a těšili se na společný život.

 

Uběhly však téměř dva měsíce a Jean se stále neozýval. Jen jednou od něho přišly květiny. Byla to kytice červených růží ze zámecké zahrady. Susan je dobře znala. Byly to její oblíbené květiny.

 

Jednoho dne, když šla z trhu, volal na ni pan farář.

 

"Aha, má pro mne nějaké zprávy od Jeana," pomyslela si Susan a zaradovala se.

 

Starý pan farář k ní došel celý udýchaný a hned spustil: "Susan, již jste to slyšela, co se přihodilo na zámku?"

 

Susan polekaně zavrtěla hlavou.

 

Pan farář tedy pokračoval. "Je mi to moc líto, pan Jean byl prý zavražděn. Ale vraha již chytili. Byl to bratr jeho manželky. Říká se, že to bylo kvůli majetku. Pan Jean prý chtěl, aby se jeho žena navrátila zpět domů. Nechtěl s ní již žít. A to se její rodině nelíbilo."

 

Když viděl Susaninu bledou tvář, ještě dodal: "Zřejmě jsem vás tou zprávou moc nepotěšil. Ale dá se to brát i tak, že se mu vlastně přání splnilo. Nyní je volný."

 

Susan se podlomila kolena. Posadila se na kamennou zídku vedle cesty, dala si tvář do dlaní a začala vzlykat.

 

Pan farář se ji snažil uklidnit, ale mnoho nezmohl. Pochopil, že měla Susan s Jeanem hlubší vztah.

 

Amélie, ač Jeana téměř neznala, nesla jeho smrt také těžce. Viděla již krásnou budoucnost, a ta byla náhle pryč.

 

Když Susan tehdy opustila zámek, měla stále naději, že se s Jeanem ještě někdy setká. Nyní však o tuto naději přišla.

 

Trápila se jeho smrtí, trápila se nad životem, který vedla a nedokázala ho změnit. Milovala Amélii, ale trápilo ji, že jí nedokáže poskytnout to, co by jí ráda dala. Amélie byla chytrá dívka, ale nemohla chodit ani do školy. Susan ji naučila jen základním věcem, které ona sama znala - číst, psát a trochu počítat.

 

Peníze od Jeana došly a ony opět musely chodit po žebrotě. Navíc se k tomu přidala ještě Susanina nemoc. Měla velký kašel a neměla prostředí ani prostředky, které by ji pomohly uzdravit se. Byla zima a pokojík, ve kterém žily, byl velice studený. Jediným prostředkem, kterým si topily, byla lampa na petrolej. Tím však musely také šetřit. Ještě, že měly alespoň teplou peřinu od pana domácího.

 

Matce se nemoc stále zhoršovala. Přidaly se i horečky a byla velice slabá. Nezvládla již ani úklid hostince. Musela ji zastoupit Amélie.

 

Jednoho večera Amélie uviděla, jak matka kašle krev. Velice se polekala a běžela za hostinským.

 

Hostinskému se to ani trochu nelíbilo. "Cože? Krev? Tvá matka má jistě tuberu. Máte na doktora?" otázal se hostinský.

 

Amélie smutně odpověděla: "Vždyť víte, že ne."

 

Hostinský se zatvářil vážně a řekl: "V tom případě, je mi moc líto, ale budete muset opustit tento dům. Nemůžu si dovolit mít zde takto těžce nemocného člověka. Dům je plný hostů. Co kdyby někoho nakazila? A navíc si někteří stěžovali, že tam v noci stále někdo hrozně kašle a oni nemohou spát. Takhle by to dál nešlo. Odradíte mi všechny hosty, a z čeho já budu žít? Mám snad kvůli vám jít také žebrat? Ne, ne, musíte pryč, dříve než tvá matka zemře. To by sem pak nikdo nepřišel, kdyby se rozneslo, že tu zemřela žena na tuberkulosu. Sbalte si věci, vezměte si klidně i tu mou peřinu a jděte odtud. Nedá se nic dělat."

 

Amélie byla zděšená. "Říkal jste, že matka zemře? Jak to můžete takto říci? A kam teď půjdeme? Vždyť matka je tak slabá, že nemůže ani pořádně chodit."

 

Hostinský se lítostivě na Amálii zadíval a pravil: "Milé dítě, tubera je smrtelná nemoc. A bez léků se neuzdraví. Je to tak, a nedá se s tím nic dělat. Pochop mou situaci. Musím chránit hosty. Rád bych vám na doktora půjčil, ale sám teď opravdu nemám nazbyt. A vím, že byste mi to stejně nikdy nemohly vrátit. Jo, doba je zlá. Měly jste se držet toho bohatého pána, co tu za vámi jednou byl. Proč ten se o vás nepostará?"

 

"Amélie sklonila hlavu a smutně řekla: "Protože zemřel." Pak odešla do jejich pokojíku.

 

Zabalila všechny věci a vydala se sama hledat nějaký nocleh. Všude ji odmítali, když jim pověděla o matčině nemoci.

 

Náhle se však dostala k nějakému zamřížovanému vchodu, který vedl dolů do země. Mříže šly lehce otevřít. Vnikla tam a ocitla se v jakémsi sklepení.

 

"Tady by to šlo. Nefouká sem a je tu stejná teplota, jako u nás v pokoji. Stejně nám asi nic jiného nezbude," pomyslela si Amélie a vrátila se zpět do hostince. Nejprve do úkrytu odvlekla věci zabalené v peřině a pak se ještě vrátila pro matku. Zrovna začal padat první sníh.

 

Ve sklepení našla nějaké staré regály. Zhotovila z nich postele a stůl.

 

Amélie chodila žebrat sama a vždy donesla alespoň něco malého k snědku. Matčin stav se však neustále zhoršoval.

 

Nastal štědrý den, ale pro Amélii to byl den jako každý jiný. I když věděla, že se tento den narodila. Měla třinácté narozeniny. Ale žádná oslava se nekonala.

 

V jednu chvíli však přistoupil k dívce jakýsi muž a podal jí košík s jídlem. Byl v něm celý pecen chleba, mléko a jablka. Amélie z toho měla velkou radost a běžela rychle za matkou.

 

Pomyslela si: "Přece jen si uděláme hezký štědrý večer."

 

Když však vstoupila do sklepa, našla již matku bez života.

 

Utíkala ihned k panu faráři, a pak mu ukázala úkryt, kde její matka ležela. Farář slíbil, že se o matku postará, důstojně ji nechá pochovat a Amélii že najde místo v sirotčinci.

 

Nyní však Amélie procházela ulicemi se slzami v očích. Zastavila se u hostince, kde dříve s matkou bydlely, a nahlédla do okna. Viděla dlouhý stůl téměř se prohýbající pod mísami s jídlem. Kolem stolu sedělo několik lidí, kteří se smáli, pili a hodovali. A pan hostinský kolem nich běhal, nosil pití a další jídlo.

 

Amélie si povzdechla a pokračovala dále v cestě.

 

Procházela kolem krásně vyzdobených domů. V jednom okně zahlédla rozsvícený ozdobený stromek. Přistoupila opět k oknu a podívala se do něj.

 

Uviděla muže se ženou a dvěma dětmi, jak si právě rozbalovali balíčky. Holčička se zrovna radovala z krásné panenky. Vzpomněla si na svou panenku. Bylo to polínko zabalené do hadříků. Na takovou krásnou pannu se pouze chodila dívat do jedné výlohy. Moc si takovou přála, ale nikdy žádnou nedostala.

 

Jednou našla na ulici rozbitého dřevěného koníka. To byla její jediná opravdická hračka. Představovala si, že je to doopravdický kůň, na kterém se prohání po krásné krajině.

 

Pomyslela si: "Ach jo, ten svět je ale nespravedlivý."

 

Pak šla dál a dál, až opustila město. Šla mezi poli a lesy po nějaké cestě, až jí z toho začaly bolet nohy. Ale vrátit se nechtěla. Město bylo již daleko v nedohlednu. Zdálo se jí, jako kdyby z ní něco odpadlo - nějaká tíha. Jako kdyby v tom městě zanechala všechny špatné vzpomínky.

Ušla ještě kus cesty a pak uviděla kočár, který jel po cestě. Projel kolem ní a v tu chvíli ji napadlo, že by se mohla svézt. Doběhla tedy kočár a posadila se na stupínek vzadu. Jeli dlouho. Všude byla tma, ale protože byl sníh, bylo docela dobře vidět.

 

Kočár zastavil u nějakého zámku. Amélie z něho slezla, nenápadně se odplížila a schovala se za nejbližší strom. Z kočáru vystoupila nějaká žena a muž, kteří šli do zámku. Amélie si prohlížela se zájmem zámek. Krásnější stavbu ještě neviděla.

 

"Že by to byl zámek mého otce?" napadlo Amélii.

 

"Ach ano, určitě to musí být on. Je celý bílý s velkou zahradou, v níž je jezírko a sochy. Takto mi to přece maminka popisovala."

 

Amélie vystoupala po velkých schodech. Chtěla opět nahlédnout do oken, ale nebylo tam nic vidět. Svítilo se až v druhém patře. Zkusila tedy otevřít vysoké dveře a podařilo se jí to. Procházela dlouhou chodbou. Nikdo tam nebyl. Jen na stěnách visely obrazy s portréty v nádherných zdobených rámech.

 

Náhle za jedněmi dveřmi uslyšela hrát hudbu. Maličko je pootevřela a nakoukla. Oči i ústa se jí úžasem otevřely dokořán. Uviděla ohromný sál plný nastrojených lidí. Někteří tančili a jiní si jen povídali. A v rohu toho sálu stál veliký ozdobený strom sahající téměř až ke stropu.

Vtom ji někdo poklepal na rameno. Byl to nějaký muž.

 

Hned se jí zeptal: "Co tu pohledáváš? Sem nikdo cizí nesmí!"

 

Amélie se však ohradila: "Já nejsem cizí. Tento zámek patřil mému otci."

 

Muž se rozesmál. "Chceš říci, že pan Jean byl tvůj otec? No, to je ale opovážlivá lež. Pan Jean žádné děti neměl. A kdyby měl, stejně je již po smrti, takže ti nepomůže."

 

Pak uchopil Amélii za její vlňák a vlekl ji zpět k hlavnímu vchodu.

 

"Jdi a ať tě tu již nevidím! Příště by to mohlo dopadnout hůř," pohrozil muž a zavřel za Amélií dveře.

 

Amélie se vydala tedy dál nocí na cestu. Byla sama, nevěděla, kam jde, přesto neměla strach. Měla takový zvláštní pocit, jako kdyby šel někdo s ní, nebo ji snad přímo vedl. Ale když se rozhlížela kolem dokola, nikde nebylo ani živáčka.

 

Když vyšla z lesa, uviděla v dálce světla. Šla tedy za světlem. A to ji přivedlo do nějakého malého městečka. Uprostřed městečka stál kostel, ze kterého se ozýval zpěv a varhany. Probíhala tam právě půlnoční mše. Chtěla vejít dovnitř, ale u dveří se zastavila a otočila zpět.

Byla moc unavená, proto se posadila na zaváté schody a v myšlenkách se zaobírala prožitky z celého dne a pak přemýšlela o Bohu. "Všichni mi říkali, že Bůh existuje a je spravedlivý. Ale já myslím, že neexistuje. A pokud ano, tak jistě není spravedlivý. Já jsem tedy rozhodně žádnou spravedlnost nepoznala."

 

Náhle začal foukat silný vítr se sněhem. Amélie se celá zahalila do vlněného šátku a pokračovala v přemýšlení. "Možná jsem špatná a neuvědomuji si to. A za to mě Bůh trestá. Ale maminka byla moc hodná a nikdy nikomu neublížila. Přesto musela žít v bídě a nakonec zemřela ještě tak mladá. Ne, to rozhodně není spravedlivé."

 

Ještě chvíli Amélie přemýšlela, až usnula.

 

Pak ale uslyšela nějaký mužský hlas, který k ní hovořil. Slyšela ho však jakoby z dálky. I tvář toho muže viděla nějak rozmazanou. Ptal se jí, kde se tam vzala a proč nešla dovnitř.

Amélie mu chtěla odpovědět, ale nechtěl ji poslouchat hlas. Tak jen zasípala: "Já nemůžu do kostela. Ztratila jsem víru."

 

Pak cítila, že ji někdo nese v náručí a více si nepamatovala.

 

Probrala se až v nějakém velkém křesle před hořícím krbem zabalená v dece. V místnosti byl mladý muž v bílém rouchu. Stále to však pozorovala jako z dálky. Vše bylo takové rozmazané.

 

Zeptala se: "Kde to jsem? Umřela jsem snad? Už jsem v nebi?"

 

Pak uviděla mladého muže, jak se usmál a pravil: "Kdepak v nebi. Na to máte, myslím, ještě čas. Jste na faře. Ale málem jste opravdu umrzla. Co vás to napadlo, v takové vánici sedět na schodech? Odkud jste vůbec přišla a kde máte rodiče?"

 

Amélii se postupně vracel zrak, až začala vše vnímat jako dříve.

 

Rozhlížela se kolem sebe po celém pokoji. Bylo tam moc útulno a teplo. Naproti ní seděl mladý muž a pohlížel na ni. Připomínal jí anděla. Měl světlé vlasy, zářivě modré oči a na sobě bílé roucho.

 

Amélie měla zvláštně krásný pocit. Takový snad ještě nikdy neměla.

 

Pak si vzpomněla, že se jí muž na něco tázal. Odpověděla tedy: "Rodiče nemám a nemám ani domov, ale to by bylo na dlouhé vyprávění."

 

"Muž se opět usmál a řekl: "Můžete zde tedy zatím zůstat a až budete chtít, můžete mi o tom povědět. A pak vymyslíme co s vámi. Ale teď byste si jistě dala něco k jídlu a horký čaj, mám pravdu?"

 

Amélie stydlivě přikývla.

 

Muž za chvíli přinesl chléb, kousek masa a hrnek čaje.

 

Amélie se podivila. "Óóó, děkuji! Maso jsem měla jen párkrát v životě. Říkal jste, že nejsem v nebi, ale já si tak doopravdy připadám."

 

"Je po půlnoci, půst již skončil. Tak si nechte chutnat," řekl muž.

 

Pozoroval, jak hladově dívka jí, a pak se zeptal: "Vy jste asi neměla moc lehký život, že?"

 

Amélie neodpověděla, jen sklopila zrak a pokračovala v jídle.

 

Když dojedla, řekl: "Úplně jsem se zapomněl představit. Jsem otec Frederick. A jak vám říkají?"

 

"Jmenuji se Amélie."

 

"Tak tedy, Amélie, nachystám vám teplou koupel a pak vám ustelu zde na tomto kanapíčku. Souhlasíte?" navrhl mladý farář a ukázal na krásně polstrovaný gauč vedle krbu.

 

Amélie se opět podivila a prohlásila: "Měla jsem pravdu. Jsem v nebi. A teď mi to již rozhodně nerozmluvíte."

 

Farář se tomu začal velice smát. Amélii se jeho smích moc líbil. Vlastně ji tím také rozesmál. Tolik se smáli, až jim tekly slzy z očí.

 

Frederick potom šel chystat horkou koupel a Amélie opět přemýšlela. "Že by nakonec opravdu existovala spravedlnost? A že by Bůh vyslyšel mé nářky a seslal mi pomoc? Možná to tak skutečně bylo. Proč mě mé kroky zavedly právě sem? Je to snad náhoda? - Ne, jistě není, někdo mě sem přivedl. Vždyť jsem cítila, že mě někdo vede. Určitě to byl posel z nebe, kterého jsem neviděla, ale cítila jsem ho. Ano, cítila."

 

Za chvíli přišel Frederick a oznámil Amélii, že má koupel nachystanou.

 

Amélie se ponořila do dřevěné kádě s horkou vodou. Voda příjemně bylinkově voněla. Zrovna tak jako mýdlo, které leželo vedle kádě. Po koupeli pak vklouzla do připravené noční košile. Když si ji oblékla, musela se smát, jelikož košile byla tak dlouhá, že ji courala po zemi a rukávy jí plandaly podél těla.

 

Potom si lehla do postele. Cítila se tak šťastná. Náhle vytryskla z jejího nitra děkovná modlitba. Ale nebylo to žádné odříkávání nějaké naučené modlitby. Jen ucítila velikou vděčnost a v myšlenkách svými slovy poděkovala: "Díky, Bože, za tvou velikou lásku a milost. A hlavně za pomoc, kterou jsi mi poskytl. Také za jídlo a za teplou postel. A odpusť, že jsem tě na chvíli opustila. Již to neudělám."

 

Pak spokojeně usnula.

 

Ilustrace : ©Daniel Gerhartz



Komentování tohoto článku je vypnuto.