Tajemství Bible Svaté

Napsal Zenavesvetle.cz (») 1. 3. v kategorii SLOVO Pána Ježíše Krista, přečteno: 90×

Bible-svata_2

 

O struktuře, obsahu a významu Svaté Bible

Před více než dvěma sty lety Emanuel Swedenborg upozornil, že mnozí křesťané skutečně mají představu o tom, že Bible je svatá a že obsahuje Boží Slovo. Nicméně, většina lidí si neuvědomuje, že svatost Bible není určena jejím doslovným smyslem nebo vnějším smyslem, nebo historickými událostmi a různými doslovnými prohlášeními, které Bible zobrazuje.

Namísto toho je určena tím, co tyto věci reprezentují a značí v jejich vnitřním, interním či vyšším smyslu. Většina lidí nemá ani ponětí, že takový smysl vůbec existuje. Navzdory faktu, že Swedenborg už dávno zjevil tento rozhodující a životně důležitý duchovní fakt o Bibli, ne příliš mnoho lidí na tomto světě si uvědomuje a je připraveno, chce či touží po akceptování faktu, že svatost Bible je určena primárně a výlučně jejím vnitřním, interním smyslem a obsahem. Doslovný význam nebo vnější smysl Bible lze pojímat jako oblečení pro tělo. Tak jako tělo potřebuje být oblečené, aby bylo chráněno a zabezpečeno před odhalením a různými nepříznivými vlivy, stejně i doslovný smysl Bible slouží tomu účelu pro vnitřní smysl. Takže, svatost vnějšího nebo doslovného smyslu není odvozena z něho samotného, ​​ale z faktu, že slouží jako nádoba, v níž je obsažena svatost.

Byl to zase Swedenborg, kdo zjevil, že ne všechny knihy Bible mají tento vnitřní, vyšší či interní smysl. Následující knihy obsahují takový vnitřní smysl, a proto jsou skutečně Slovem Božím: Všech 5 knih Mojžíšových (Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium), Kniha Jozue, Kniha Soudců, dvě Knihy Samuelovy, dvě Knihy Králů, Kniha Jobova, všechny Žalmy, všechny Knihy Proroky (Izaiáš, Jeremiáš, Žalozpěvy, Ezechiel, Daniel, Ozeáš, Joel, Amos, Abdiáš Jonáš Micheáš, Nahum, Abakuk, Sofoniáš, Ageus, Zachariáš, Malachiáš) ve Starém Zákoně, a v Novém Zákoně čtyři Evangelia (Matouš, Marek, Lukáš a Jan) a Zjevení Ježíše Krista (Zjaveniesv. Jana).

Všechny ostatní knihy, jako například Rút, dvě Letopisů (Paralipomenon), Ezdráš, Nehemiáš, Ester, Přísloví, Kazatel, Šalomounova píseň a všechny Epištoly Apoštolů, jakož i Skutky Apoštolů Ježíše Krista neobsahují tento vnitřní, interní či vyšší smysl.

Existuje důležitý duchovní důvod, proč Knihy v Svaté Bibli, obsahující tento vnitřní, interní či vyšší smysl, jsou psány způsobem, jakým jsou psány. Každé jedno slovo, každé jedno písmeno, každá jedna tečka neboť interpunkční znaménko v těch knihách a jejich konkrétní posloupnost obsahují velmi hluboké a vážné poznání, záhady a tajemství nejvyššího univerzálního významu. Jména lidí, zemí jednotlivců a věcí a posloupnost, v jaké jsou jmenovány a jak po sobě následují, to vše odráží Rád Stvoření a nějaké aspekty Absolutní přirozenosti Nejvyššího, jakož i postup kroků, v jakém se uskutečňuje duchovní přerod a transformace lidí a jednotlivců a jak se objevuje, postupuje a nastává duchovní pokrok.

Lidé bez rozmyslu věří, že všechny knihy v Svaté Bibli, bez výjimky či vyloučení některé, jsou Slovem Božím. Toto je však pravda jen do určité míry. Všechny knihy, které neobsahují tento vnitřní smysl, jsou inspiračními, historickými a ilustrativními knihami, které odrážejí časy, zvyky a nezbytný vývoj duchovních záležitostí, které byly platné za daných podmínek, za daného historického uspořádání. V tom smyslu jsou Slovem Božím, týkajícím se tamtěch dob a tamtěch podmínek. Nicméně, jak plyne čas, jejich užitečnost je už jen v tom, že jsou příkladem oddanosti a věrnosti, loajality a odhodlání sloužit Bohu těch lidí, kteří buď napsali ty knihy, nebo jejichž život a události jsou v nich popsány. V případě epištol, ty jsou strukturálním řádem předzaložení mladé křesťanské církve, která potřebovala nějaké základní rysy a pravidla, které bylo třeba dodržovat, aby přežila za podmínek existujících v té době.

Aplikovatelnost obsahu a filozofie těchto knih (které neobsahují vnitřní smysl) a epištol je druhá věc. Pro současnost, za momentálně existujících podmínek na planetě Zemi již není více platná. Jsou zastaralé, přežité a neaktuální a lpění na jejich doslovném obsahu má v sobě jisté nebezpečí pro duchovní pokrok jedince a pro správné chápání duchovnosti, jakož i přirozenosti Nejvyššího. Toto platí obzvláště z hlediska faktu, že většina křesťanských církví buduje své doktríny na epištolách, které od nynějška obsahují pouze 15% myšlenek, pojmů a poznání, které jsou aplikovatelné na současnou strukturu duchovnosti. 85% jejich obsahu již není aplikovatelných a jsou využívány negativním stavem pro držení křesťanů a jejich církví v temnotách stagnace, úpadku, strnulosti, dogmatismu a fanatismu, které v jejich následovnících zabíjejí jakýkoliv duchovní život.

Avšak pokud, se vezme v úvahu obsah Epištol v Novém Zákoně z pohledu jejich doby a podmínek, za jakých byly napsány, ten obsah a ta filozofie byly nejprogresivnější, nejvhodnější a nejsprávnější z hlediska duchovních potřeb, které měli lidé v času té doby. Ty se stávají reakcionářské pouze tehdy, když si lidé myslí, že mají absolutní hodnotu, obsahujíc Absolutní Pravdu, mimo níž a nad kterou už neexistuje nic víc nebo mimo níž a nad kterou již není možný či představitelný žádný pokrok ani nic nového, neboť to prý bylo zjevení Nejvyššího, a zjevení Nejvyššího nelze nikdy doplňovat či měnit. Naneštěstí, lidé si neuvědomují, že Nejvyšší zjevuje Svou Pravdu po krocích, aby ji přizpůsobil momentálním potřebám každé doby a každého stavu. Takové pravdy mají relativní hodnotu a obvykle jsou to zřejmé pravdy, které neobsahují žádný hlubší, vyšší a vnitřní duchovní význam nebo jsou určitými aspekty Absolutní Pravdy, manifestovanými v prostorovém kontinuu na úrovni chápání, které mohou nabýt lidé jejich doby.

Důvodem, proč Nejvyšší dovolil, aby křesťanské církve a všichni jejich členové (anebo většina z nich) budovali své doktríny především na Epištolách, obzvláště a hlavně na Pavlových Epištolách, je ochránit lidi před znesvěcením Svatosti Slova, které je obsaženo v knihách Bible, které skutečně mají takový vnitřní, interní, vyšší význam. Jelikož většina křesťanů věnuje velmi malou pozornost těm knihám, které obsahují ten smysl, a obzvláště Starému Zákonu, a místo toho se zabývají buď externím, vnějším stupněm výroků Ježíše Krista během Jeho inkarnace na planetě Zemi, nebo většinou zakládají své doktríny na Epištolách apoštola Pavla a na Epištolách ostatních apoštolů, které neobsahují žádný vnitřní, vyšší význam či smysl, nemohou nic zprofanovat, a tak se neodsoudí v konečném smyslu na totální zničení a odstranění svého bytí a existence ze Stvoření Nejvyššího.

Výňatek z knihy:

Petr D. Francuch -  Realita, mýty a iluze, 18. kapitola


Komentování tohoto článku je vypnuto.