Maják

Napsal Zenavesvetle.cz (») 1. 3. 2014 v kategorii Z četby, přečteno: 1558×

 

 

 

 


 

 

Byl to jeden z nejkrásnějších večerů mého života. Plul jsem na lodi cestou z Neapole do Palerma. Skláněl se večer, slunce se pomalu ztrácelo na obzoru, a na pobřeží rozsvítil se v přístavu veliký maják. Břehy Neapole pomalu mizely, město se ztrácelo v šeru a jen maják zářil a svítil do dálky, aby nám na otevřeném moři připomínal opuštěnou pevninu, abychom mohli i v dálce měřit rychlost, s jakou se od břehů vzdalujeme.

V klidu krásného večera mizel pomalu i poslední odraz slunce a na vlnách stříbřilo se jen světlo majáku, které se stále zmenšovalo, až konečně ztratilo se úplně. Nastupovala vláda tmy, a z ní se rodilo hvězdné nebe se svými miliony hvězd, rozsetými po celé obloze. Tolik krásy! Tolik velebné mohutnosti! Člověku se tajil dech nad dokonalostí Mistra, jenž stvořil krásu tak dokonalou, a do mého nitra vtíralo se pokorné přemítání o Božské tvůrčí Moci, která stejně mistrně stvořila život přírody jako život člověka. A pak jsem se již neubránil srovnávání.

Život - to jest také takové moře, někdy moře běd, utrpení a bolesti, někdy moře radostí. Tak jako naše loď odnášela nás nocí do neznáma, tak i náš život, zrozením počínaje, unáší nás do neznámé budoucnosti. Tak jako loď potřebuje světla majáku, kompasu a hvězd, aby nezbloudila, tak i člověk potřebuje na své cestě životem světlo.

Tímto světlem jest nám Bůh - Jeho Životadárné Světlo. Pravěčná Boží Láska trvale proudící shůry k podpoře veškerého bytí.

Naším kompasem jest pak naše schopnost cítění, schopnost rozpoznávání tohoto Světla a všeho z Něj přicházejícího.

Zářícími hvězdami našeho obzoru jsou Spravedlivé Boží Zákony - které jsou projevem Jeho Vůle, dokonale vetkané do Stvoření. Oni jsou naší jistotou, že nad námi Někdo bdí, že nad námi drží Svoji ochrannou ruku Někdo tak mocný, že se můžeme do Jeho rukou svěřiti s naprostým klidem.

Naším nejspolehlivějším, věčně zářným majákem jest tedy Bůh. Je třeba mít stále toto Světlo před očima, nikdy je nepouštět se zřetele, abychom je neztratili z dohledu, abychom je svévolně neopustili. Toto Světlo září stále a pro všechny, jenomže mnozí nedbají tohoto Světla, odvracejí se a vzdalují se od Něj i tehdy, když jejich život potácí se jako bezmocná lodička na rozbouřeném moři. Proto pak bez Světla bloudí a nenalézají správnou cestu k cíli svého života. Jdou tmou, narážejí stále na skaliska utrpení a neslyší ani stálé, varovné volání světlých pomocníků prostřednictvím svého citu, připomínajícího člověku, že bloudí, že se má navrátit ke Světlu Života, k Jeho Lásce.

Takovým lidem bych přál, aby alespoň jednou ve svém životě zažili cosi podobného tomu, co prožil jsem tehdy na oné lodi, unášející mne v noci po klidné hladině mořské k určenému cíli mé cesty.

Stál jsem na palubě lodi a byla již úplná tma. Daleko za námi maják břehu, který jsme opustili, daleko v nedohlednu ještě maják břehu, k němuž se pomalu blížíme. Lodivodu zbývá jen kompas a hvězdné nebe, které jej vede, aby nezbloudil a dovedl loď na místo jejího určení.

Hvězdná obloha, vyprávějící tak výmluvně o Velikosti a Moci svého Tvůrce, hloubka tajemství, skrytých v oněch milionech hvězdných světů, ten pohled tak velebně krásný připomene člověku jeho nicotnost, mizící, pomíjející maličkost, přiřazenou do velkolepého dění obrovského Vesmíru. Co jsme my, čím jsou naše malicherné starosti denního života v porovnání s mohutností a velikostí celého Vesmíru? S jeho dokonalým řádem. Jak kratičký a neuspořádaný je náš život pozemský v porovnání s životem věčným!

A v takové chvíli musí si člověk připomenout, jak malicherné jsou i ty nejtěžší starosti jeho, jak zbytečně dovedou jej i nicotnosti připravit o klid, jak trestuhodně otravujeme sobě i jiným ten krátký život, který nám zde byl vyměřen, namísto abychom se snažili vytěžit ze života co možno nejvíce radosti. A tato radost ze života září z každého, kdo dovedl svůj život naplnit láskou, ne snad sobeckou láskou k sobě, nýbrž ke svým bližním, a k celému tomu obdivuhodnému Stvoření. V ní nalezneme Světlo, které nám bude vždy svítit na cestu našeho života jako ten nejjistější Maják, abychom nikdy nezbloudili na rozbouřeném moři všedního života.

Zadívejme se proto častěji na hvězdné nebe, obdivujme jeho krásu a mohutnost, a pochopme přitom, že tato krása promlouvá k nám všem, že tyto hvězdy svítí, stejně jako slunce - pro spravedlivé i nespravedlivé.

Dlouho přes půlnoc vydržel jsem na palubě a srovnával život náš s přírodou. Na zádi lodi sklonil jsem se k vodě, abych pozoroval lodním šroubem zčeřené vlny, splývající do bílé pěny, a pod zčeřenou hladinou zpozoroval jsem spoustu zelenavých světel. To byly svítící ryby, provázející naši loď z Neapole až do Palerma, hledající za lodí svou potravu.

Jak krásná to podívaná! I člověku odvrátivšímu se od hvězdné oblohy, který se zahleděl dolů, na hladinu mořskou, i tomu Bůh popřává tak krásnou podívanou. A nejen na hladině, ale i pod hladinou oceánu můžeme spatřit krásy a divy Boží tvorby. A tuto tvůrčí krásu můžeme nalézt i všude na zemi, i mezi lidmi, jen umět hledat. Jen umět vidět - a pak najdeme krásu všude. I v podobě lidí, kteří se nám na prvý pohled zdají příliš hmotařsky založení, i v jejich nitru můžeme najít krásu. Nemyslete, že jest to jen zlo, které jejich nitro plní! I člověk jinými mnohdy opovrhovaný má v sobě duchovní jiskru, která v jeho nitru svítí, jako ty fosforeskující, pod hladinou moře se zjevující hladové ryby. Jest jen na nás, abychom se dovedli správně dívat, abychom dovedli v každém člověku hledat a posilovat ty jeho dobré stránky, které mnohdy zcela úmyslně přikrývá, aby se ve své nečitelnosti a bezohlednosti zdál důležitějším a mocnějším.

Nedejte se mýlit takovouto maskou, vaše vlastní ušlechtilost, vaše vlastní vnitřní světlo dopomůže vám odhalit i to, co druhý před vámi skrývá, abyste i pod zlými skutky dovedli vytušit utajenou jiskru dobra. Vidíte-li na svých bližních jen to špatné, pak především sami v sobě hledejte příčinu, neboť vaše vlastní nedokonalost odráží se na vašich bližních jako v zrcadle. Z toho můžete sami poznávat, kde vám chybí pravá láska, která jest zároveň láskou milosrdenství. Zkrátka - kde vám ještě chybí světlo, světlo vašeho nitra, a kde jste se příliš daleko vzdálili od spolehlivého Majáku - Boží Lásky.

Do dvou hodin v noci vydržel jsem onen večer na palubě, ale ani pak nemohl jsem ještě dlouho usnout. Byl příliš hluboký dojem tohoto večera. Maják, se svým daleko dosahujícím světlem, zrcadlení se zapadajícího slunce ve zčeřených vlnách, hvězdné nebe, které vede lodivoda tmou, srovnání všeho toho s životem člověka, který je bezmocnou kocábkou ve vlnách života, jakmile ztratí svůj směr. Byla to noc úvah a přemýšlení - nikoliv noc spánku, a již v šest hodin ráno byl jsem na palubě znovu.

Na obzoru rýsovalo se pobřeží Sicílie, v palermském přístavu byl již viditelný maják, ale současně s ním mohl jsem pozorovati jiný, velebnější maják v podobě vycházejícího slunce. Prodíralo se ranní mlhou, jako by krvavě rudé z vody vycházelo, později měnilo barvu do zlatova, zvětšovalo se, zářivost jeho rostla, až konečně nebylo možno déle se na ně dívat. A znovu nová scenérie upoutala moji pozornost. Byl to zlatý pruh, táhnoucí se od slunce až k naší lodi, a v něm zlatily se hřbety vlnek plynoucích ve věčném pohybu po hladině. Věčný pohyb života, který se ani na chvíli nezastaví.

A když se loď přiblížila k břehům Sicílie, opět nové, úchvatné divadlo, pro mne docela neznámé. Sluneční paprsky pozlacovaly tisíce a tisíce pomerančů a citronů v hájích oranžovníků a citroníků, vysazených zde v celých plantážích. Dozrávající ovoce na stromech podobalo se zlatým koulím v jasném třpytu ranního slunce. Byla to podívaná vskutku nádherná, a mně nezbylo než znovu se poklonit v hlubokém obdivu velikému Tvůrci všeho, a pokochati se zlatem Božím, cennějším to darem, než jaký nalézá chamtivý člověk nad studenou hmotou zlata.

Celá řada let uběhla již od oné cesty, trvající celkem pouhých dvanáct hodin, a já dodnes nemohu zapomenout na její krásu, dodnes žiji pod dojmem, který ve mně zanechala. Ale více než ten maják, více než všechny ty krásy, které se mne na této cestě dotkly, více než vše ostatní připomínám si stále ten největší a nejjasnější maják, Maják Věčného Světla. On jest a zůstane na věky ve Své Milosti a Svou Láskou k nám tím nejvyšším, čeho můžeme dosáhnout. On jest nepomíjející, trvalou krásou, On jest a zůstane věčným pro každého, kdo jde za Jeho Světlem, dovede se s Ním spojit a dovede se zříci všeho pozemského, aby se mohl přidržet jen Světla čisté Pravdy - Boha.

Je skutečností, že kolem nás je stále a všude plno svodů, které nás lákají a snaží se svésti nás z pravé cesty. Láká nás temno svými pochybnými dary a slibuje nám, podobně jako slibovalo již mnohým, že všechno, co vidíme a po čem toužíme, to vše nám dá, budeme-li se jemu klaněti a jeho poslouchati. Tak nás vábí do svých osidel, a nešťastný člověk, který se dá zlákat a svést z pravé cesty. Brzy pozná, jaká utrpení si tím připravil, jak těžce zaplatí za to, že uposlechl a opustil Světlo Věčné - ten nejspolehlivější, věčně zářící Maják.

Mezi námi jest jistě dosti těch, kteří již zakusili blaho duchovního života, a proto jistě pochopíte, že bych ani za miliony nezaměnil ono blaho, které mi skýtá můj duchovní život. Jak málo je k blahu zapotřebí! Stačí jen důsledně se držeti Světla a Pravdy, jako jediného Majáku, ukazujícího nám správnou cestu životem stejně bezpečně, jako majáky pozemské ukazují ji plujícím lodím. A tam, kde na širém moři života ztrácí se i poslední odlesk majáku, kde nebe zdá se zatemnělé a lodivod zůstal bez kompasu, tam nelze mluvit o pevnině, která má nám býti cílem, ale je třeba věřit - a Bůh nikoho neopustí.

Duše naše, živoucí duchovní jiskra, které máme věnovat největší pozornost, připomíná nám svými pokyny stále směr, cíl i cestu k duchovnímu domovu, a nechceme-li v životě bloudit, nechceme-li se svojí lodičkou v bouři všedního života ztroskotat, nesmíme býti hluší k jejím pokynům. Ona jest naším kompasem, posledním strážcem i varovatelem, ona jediná může nás vyvést ze zmatku bloudění na správnou cestu.

Já sám dlouho jsem bloudil po moři života, než jsem dospěl tak daleko, že jsem konečně poznal to Božské Světlo Lásky. Dík maminčině zbožné duši, žil jsem již od dětství s představou Boha, šel jsem za Ním - třebaže zcela neuvědoměle - přece jen šel - a přece tato chvíle, kdy člověk tak jasně, zřetelně cítí blízkost Boží, dala na sebe dlouho čekat.

Již od útlého dětství učila mne maminka poznávat Boha Lásky. Modlil jsem se, věřil jsem v Boha, dokonce jsem i jako malý chlapec ministroval, abych, jak maminka říkala, byl alespoň malým služebníčkem Božím. Nikdy však nezapomenu na chvíli, kdy mne maminka vedla poprvé do školy a řekla mi:

»Dnes vcházíš do nového života. Začínají ti nové starosti, a proto ti radím: nikdy se Boha nepouštěj, a Bůh tě nikdy neopustí. Měj pevnou víru v Boha, ale tomu, co ti řeknou velební pánové, tomu nemusíš vždy tak pevně věřit.«

Teprve později jsem pochopil, co tato maminčina slova znamenala. Připomínal jsem si je po celé dětství, provázela mne celým mým životem a bystřila mou pozornost ke všemu, co jsem slýchal z úst svých učitelů náboženství. Musil jsem ve své hloubavosti srovnávat jejich výklady s tím, co mi o Bohu povídala a čemu mne učila maminka, a již tehdy postřehl jsem značné rozdíly.

Maminka mne učila znát Boha Lásky, který nás všechny miluje a vše potřebné nám dává. Ve škole slyšel jsem o Bohu schopném hněvu, o Bohu trestajícím, o Bohu mstícím se, o Bohu, který odsuzuje do pekel a věčného trápení, o Bohu, u kterého jest možná jakákoli libovůle. A toto vše neodpovídalo nijak představám mým, které vznikly z výkladů maminčiných. Proto již tehdy rozhodl jsem se přidržeti se raději toho Boha maminčina, než toho hrůzně vylíčeného Boha církevního. Chodil jsem sice stále na výuku náboženství, poslouchal pozorně vše, co zde bylo vykládáno, a konečně postřehl jsem i to, že i výklady těchto učitelů náboženství se různí, že i tento církevní Bůh mění se dle toho, kdo o Něm mluví. Až konečně přišel jeden, který se svými výklady velmi se přiblížil mým představám o Bohu. Znal také onoho Boha Lásky, a proto jsem k němu přilnul, a on si mne také velmi oblíbil. Přiměl mne k tomu, že jsem se stal jeho ministrantem, a tím jsem zůstal i potom, když byl jmenován děkanem.

Tak jsem tedy vcházel do náboženského života. Teprve později jsem poznal, že to byla pro mne velmi dobrá průprava k důkladnějšímu poznávání života náboženského a života vůbec. Poznal jsem, že právě to moje ministrování ukázalo mi hodně z blízka, čím v podstatě jsou všechny ty církevní obřady, kterým se všeobecně říká »služba Bohu« a viděl jsem, jak daleko zůstávají od oné pravé služby Bohu, jak si ji představoval a jak nás jí učil Syn Boží Ježíš. Poznal jsem, jak mnozí z tak zvaných »služebníků Božích« jsou vzdáleni a stále se vzdalují od vůdčího Majáku lidského života - od Boha.

Na své cestě, která byla naplněna množstvím zázračných prožitků jsem také poznal, že jsem pouhým prostředníkem, nehodným služebníkem Páně, jemuž dostalo se té milosti, že mohl spatřiti mnohé, a to jen proto, že jsem se snažil ze všech svých sil jíti za zářícím Majákem věčného Světla. Tím dosáhl jsem vnitřního klidu, naučil jsem se upřímně milovati nejen Boha, v něhož pevně věřím, ale také i své bližní. Nemohu nikoho nenávidět. Naučil jsem se odpouštět svým nepřátelům, za něž se často modlím. Žádná zloba se mne nedotkne, neboť mám kolem sebe ochranný kruh, za který nemůže nic zlého proniknout. Proto je mé nitro ušetřeno všech nepříjemností, které k sobě nechci připustit. Do mého nitra může vejíti jen to, čemu sám dovolím, aby tam vešlo.

Snažte se i vy dosáhnouti toho, aby vaše nitra zůstala ušetřena všeho zla, všech nepříjemností, aby zůstávala vždy a stále jen čistými stánky Božími. Pak se nepodaří nikomu na světě, aby vás zranil svou zlobou. Vše se zastaví u tohoto ochranného kruhu, který si kolem sebe sami vytvoříte, a jako gumový míč bude se od něj všechno zlo odrážet a vracet tam, odkud bylo vysláno.

Za to pak budete vděčni Bohu, Jeho Světlu, které jako Maják bude vám vždy ukazovati stále správnou cestu!

Já sám za sebe děkuji Mu vroucně za to, že mi otevřel brány k duchovnímu životu, že mi pomohl k duchovnímu probuzení, takže jsem nyní šťastný a spokojený, a k mému blaženému životu nic mi nechybí. Nepotřebuji žádné pomíjivé bohatství, netoužím po zlatě, které je pro mne bezcennou hmotou. Duchovní dary, kterých jsem nabyl, abych je mohl zúročit k větší působnosti pro druhé, mají pro mne nekonečně větší cenu, nevyměnil bych je za žádné miliony.

Chcete-li i vy získat podobné dary Boží, pak vám mohu poradit jediné: jděte stále za tím nejvyšším Majákem Božím, za Jeho Světlem, které vás povede vždy jen správnou cestou, na které se naučíte nejen tomu, jak dary Boží získávat, ale také tomu, jak darů těchto správně používat ve prospěch svůj i svých bližních.

Věnujte svou pozornost duchovnímu životu a brzy poznáte, jak rychle budete stoupat do výšin. Není třeba opouštět všechno, co vás poutá k životu hmotnému. Není třeba vše obětovat a zříkat se pozemského pro život duchovní. Ani ušlechtilá zábava nemůže být překážkou na cestě k němu. Buďte však neúprosní ve své poctivosti ke všem povinnostem, jež vám ukládá vaše místo, na které jste byli postaveni v tomto životě. Avšak nikdy nezapomínejte na to, že vaše práce, všechno vaše konání a jednání musí být vždy v naprosté harmonii s životem duchovním a také v souladu s vaším svědomím. Vaše starosti pozemské nesmí vás nikdy vyčerpat natolik, abyste neměli čas ohlížet se stále v onen směr, odkud k vám dosahují paprsky věčného Světla. Neztraťte nikdy se svého obzoru Světlo bezpečného Majáku, které vám ukazuje správnou cestu.

Pak půjdete pevně a jistě, budete stát na svém místě neochvějně, i kdyby se kolem vás vše bořilo a zástupy lidí hynuly vedle vás. Vy zůstanete klidní, protože vaše víra v Boha a pokorné vpravení se do Vůle Boží učiní z vás jedince silné a vyrovnané. Vpravením se do této Vůle stanete se bezpečnou a viditelnou oporou také pro druhé!

Přeji vroucně vám všem, abyste toho dosáhli, aby nám všem na naši životní cestu svítil a zářil ten nejjasnější maják - Maják Světla věčného.
 

P.K.B

 Ilustrace: ©Thomas Kinkade



Komentování tohoto článku je vypnuto.